32 Cdo 3952/2015
Datum rozhodnutí: 23.11.2015
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013



32 Cdo 3952/2015
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně SERVIND s. r. o. , se sídlem v Tuchoměřicích, Ke Kopanině 488, PSČ 252 67, identifikační číslo osoby 48024546, zastoupené Mgr. Davidem Maříkem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Americká 177/35, PSČ 120 00, proti žalovanému P. H. , podnikateli, se sídlem v Hradci Králové Moravském Předměstí, Exnárova 540/3, PSČ 500 11, identifikační číslo osoby 86704354, zastoupenému JUDr. Vladimírem Krčmou, advokátem, se sídlem v Hradci Králové, Střelecká 437/4, PSČ 500 02, o zaplacení částky 549 780 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 36 Cm 154/2008, o dovolání žalobkyně proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. února 2015, č. j. 8 Cmo 114/2014-298, takto:
Dovolání se odmítá .
O d ů v o d n ě n í :
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013 (dále též jen o. s. ř. ).
Podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi vysvětlil, že má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které "ustálené rozhodovací praxe" se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání v tom, že napadené rozhodnutí (které chybně označuje za rozsudek, ač jde o usnesení) závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva , při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Z obsahu dovolání vyplývá, že příslušnou otázkou má dovolatelka na mysli otázku určitosti právního úkonu. Odvolacímu soudu vytýká nepřípustný formalismus při výkladu předmětné smlouvy a argumentuje, že kupní smlouva ohledně movitých věcí je neformálním právním úkonem, který lze uzavřít jak písemně, tak ústně a dokonce i konkludentně, z čehož dovozuje, že i když je taková smlouva uzavřena v písemné formě, uplatní se výkladová pravidla ohledně vůle smluvních stran, která může být seznatelná nejen z listiny, ale i ze souvisejících okolností prodeje.
Dovolatelka má za to, že odvolací soud při řešení takto vymezené otázky nezohlednil dosavadní judikaturu Nejvyššího soudu, jedinou judikaturou (popř. judikatorními závěry), kterou v dovolání označuje, však jsou v odkazu pod čarou zmíněná rozhodnutí ze dne 30. srpna 2012, sp. zn. 30 Cdo 1961/2012, a ze dne 26. listopadu 2009, sp. zn. 33 Cdo 2509/2007 (dostupná na http://www.nsoud.cz ), v nichž však Nejvyšší soud dovolatelkou prosazovaný názor nevyslovil a ve vztahu k nimž ostatně ani dovolatelka odvolacímu soudu odchylku nevytýká.
V usnesení sp. zn. 30 Cdo 1961/2012 Nejvyšší soud zdůraznil s odkazem na svůj rozsudek ze dne 31. července 1996, sp. zn. 3 Cdon 227/96, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy č. 6, ročník 1997, s. 145, že jde-li o právní úkon, pro který je pod sankcí neplatnosti stanovena písemná forma, musí být určitost projevu vůle dána obsahem jeho listiny, na níž je tento projev vůle zaznamenán, a nestačí, že účastníkům právního vztahu je jasné, co je předmětem smlouvy, není-li to seznatelné z jejího textu.
V rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2509/2007 pak Nejvyšší soud dovodil ve vztahu k nájemní smlouvě, pro niž není předepsána obligatorní písemná forma, že pokud účastníci projevili vůli uzavřít smlouvu písemně, pak určitost vymezení předmětu nájmu musí vyplývat z textu písemné smlouvy a nestačí, aby předmět nájmu byl smluvním stranám znám. Na základě toho uzavřel, že neurčitost nájemní smlouvy nelze odstranit ani výkladem podle § 35 odst. 2 obč. zák. (tj. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, zrušeného ke dni 1. ledna 2014), neboť výkladem není možno doplnit chybějící identifikaci pronajímaných částí pozemků, písemná smlouva o nájmu je proto absolutně neplatným právním úkonem ve smyslu § 37 odst. 1 obč. zák.
Od jediných v dovolání označených judikatorních závěrů se tedy odvolací soud při řešení vymezené otázky hmotného práva neodchýlil, obsah dovolání tedy neumožňuje učinit závěr o tom, že dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení rozhodnou soudy v rozhodnutí, jímž se řízení končí (§ 243c odst. 3 věta první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. listopadu 2015
JUDr. Pavel P ř í h o d a
předseda senátu