32 Cdo 3921/2010
Datum rozhodnutí: 24.09.2012
Dotčené předpisy: § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., § 10 předpisu č. 321/2001Sb., § 241a odst. 3 o. s. ř., § 243b odst. 2 o. s. ř.




NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY

32 Cdo 3921/2010
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně ŠkoFIN s. r. o., se sídlem v Praze 5, Pekařská 6, PSČ 155 00, identifikační číslo osoby 45805369, zastoupené JUDr. Jiřím Voršilkou, advokátem, se sídlem v Praze 1, Opletalova 4, proti žalovanému M. T., zastoupenému Mgr. Rostislavem Šustkem, advokátem, se sídlem v Praze Novém Městě, Vladislavova 1390/17, o zaplacení částky 420.855,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 28 C 64/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. května 2009, č. j. 58 Co 135/2009-116, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. května 2009, č. j. 58 Co 135/2009-116 se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze k odvolání žalovaného v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 20. listopadu 2007, č. j. 28 C 64/2007-78, jímž bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobkyni částku 420.855,- Kč s úrokem z prodlení tam uvedeným, tak, že žalobu o zaplacení částky 420.855,- Kč s úrokem z prodlení zamítl (výrok pod bodem I), a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok pod bodem II).
Odvolací soud vyšel z odvoláním nezpochybněného skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, že žalobkyně a žalovaný (jako nepodnikatel) uzavřeli dne 12. května 2004 leasingovou smlouvu, jejímž předmětem byl osobní automobil značky Seat Toledo (dále jen předmět leasingu ) v pořizovací ceně 791.000,10 Kč. Žalovaný se zavázal zůstatek pořizovací ceny po úhradě měsíční splátky hrazené předem (akontace) hradit žalobkyni ve 48 měsíčních splátkách po 19.739,98 Kč splatných vždy do prvního dne v měsíci, s výjimkou první splátky splatné do 13. května 2004. Závazkový vztah byl dohodou podřízen obchodnímu zákoníku a bylo ujednáno, že smlouva se řídí obchodními podmínkami finančního leasingu žalobkyně (dále jen obchodní podmínky ), které v článcích 5.4.1. až 5.4.6. stanovily, že v případě předčasného ukončení leasingové smlouvy má žalobkyně nárok na zaplacení nesplacené části leasingu, tj. částky rovnající se součtu všech v budoucnu splatných leasingových splátek za dobu od účinností odstoupení od smlouvy do konce doby finančního leasingu dle splátkového kalendáře, dále všech leasingových splátek splatných do data ukončení leasingové smlouvy, veškerých nákladů spojených s předčasným ukončením smlouvy, náhrady škody odpovídající příslušnému zvýšení daňové povinnosti a úroku z prodlení ve výši 0,1 % denně z plateb neuhrazených ve lhůtě splatnosti. Žalovaný vozidlo převzal do užívání dne 13. května 2004, téhož dne uhradil akontaci ve výši 158.200,10 Kč a ze sjednaných splátek uhradil pouze první splátku ve výši 19.739,98 Kč splatnou dne 13. května 2004. Další splátky počínaje splátkou splatnou dne 1. června 2004 již neuhradil; dne 28. května 2004 přijel s vozidlem k dodavateli ASB Autoslužby Bartoš s. r. o. s tím, že bylo vykradeno, a potvrdil nezájem na placení dalších leasingových splátek (resp. zájem nepokračovat v leasingovém vztahu) pro rozsah poškození vozidla havarovaného třetí osobou. Žalobkyně dne 27. května 2004 zmocnila společnost INTERACT a. s. (na základě smlouvy uzavřené dne 6. června 1996) k odejmutí předmětu leasingu žalovanému, ta kontaktovala žalovaného nejdříve dne 2. června 2004 a dohodla s ním postup při předávání předmětu leasingu tak, že bude předán u dodavatele v Liberci; k tomu došlo dne 3. června 2004. K dohodě o podmínkách ukončení leasingové smlouvy nedošlo, žalobkyně proto dne 2. července 2004 vypověděla leasingovou smlouvu pro prodlení s úhradou sjednaných splátek dopisem, jenž byl žalovanému poštou uložen na adrese uvedené v leasingové smlouvě dne 8. července 2004. Žalobkyně zaplatila společnosti INTERACT a. s. (na základě její faktury z 15. června 2004 a v souladu se smlouvou s ní uzavřenou) za zajištění předmětu leasingu částku 10.950,- Kč (10.450,- Kč za odebrání vozidla dne 4. června 2004 a 500,- Kč za vypracování písemné dokumentace o průběhu ukončení zakázky). Dne 11. října 2004 poukázala pojišťovna žalobkyni částku 194.503,- Kč jako pojistné plnění za škodu na předmětu leasingu. Dne 10. listopadu 2004 žalobkyně zaplatila společnosti ASB Autoslužby Bartoš s. r. o. na základě faktury ze dne 12. října 2004 za opravu předmětu leasingu částku 216.114,- Kč. Dne 18. listopadu 2004 žalobkyně uhradila společnosti AUTOCENTRUM ELÁN s. r. o. částku 3.697,40 Kč za odtah předmětu leasingu z Liberce (z místa sídla dodavatele) do Teplic (místo sídla uvedené společnosti). Dne 17. prosince 2004 zaplatila částku 1.200,- Kč za znalecký posudek, jímž byla stanovena obecná cena předmětu leasingu ke dni 12. listopadu 2004 ve výši 534.900,- Kč. V období od 7. prosince 2004 do 28. června 2005 uzavřela žalobkyně se společností AUTOCENTRUM ELÁN s. r. o. postupně pět komisionářských smluv na prodej předmětu leasingu za cenu postupně snižovanou od 565.000,- Kč do 405.000,- Kč. Předmětné vozidlo bylo nejpozději 22. července 2005 prodáno za cenu 405.000,- Kč a komisionář dne 18. července 2005 vyfakturoval žalobkyni za zprostředkování prodeje vozidla částku 19.278,- Kč, kterou mu žalobkyně uhradila dne 9. srpna 2005. Žalobkyně provedla dne 4. srpna 2005 finanční vypořádání předčasně ukončené leasingové smlouvy a vyzvala žalovaného k úhradě částky 420.855,- Kč, sestávající na straně jedné z neuhrazených pohledávek vzniklých před předčasným ukončením smlouvy ve výši 52.510,46 Kč, z tzv. náhrady škody ve výši 653.326,27 Kč a z nákladů spojených s předčasným ukončením smlouvy ve výši 249.857,40 Kč a na straně druhé z odpočtu pojistného plnění ve výši 194.503,- Kč a z prodejní ceny vozidla ve výši 340.336,13 Kč.
Odvolací soud především dovodil, že žalovaný po vrácení vozidla před 1. dubnem 2004 a následné výpovědi smlouvy již neměl povinnost platit leasingové splátky, neboť smlouva skončila podle článku 5.2.5. obchodních podmínek dnem vrácení vozidla, tj. 1. června 2004. Zdůraznil, že žalobkyni by se přiznáním žalované částky dostalo za dvoutýdenní trvání leasingového vztahu při vynaložených 791.000,- Kč plnění navíc ve výši 407.298,-Kč a žalovaný by pak měl žalobkyni zaplatit za 14 dnů užívání předmětu leasingu téměř 600.000,- Kč. Představu žalobkyně o podnikání lze podle názoru odvolacího soudu shrnout tak, že za zájemce o automobil zaplatí kupní cenu a v tomto okamžiku by měla mít bez ohledu na všechny další do úvahy připadající události zaručen zisk v podobě úroků za vynaložené finanční prostředky, a to bez jakéhokoliv podnikatelského rizika. Pokud žalobkyně na základě svých obchodních podmínek uplatňuje nárok na finanční služby bez ohledu na způsob předčasného ukončení leasingového vztahu, vlastně poskytuje úvěr na pořízení vozidla, na rozdíl od úvěru však požaduje zaplacení finanční služby (svůj zisk, byť v jakési odúročené výši) i za dobu, kdy již poskytnuté prostředky byly vráceny, a to bez ohledu na způsob ukončení leasingového vztahu a tedy i bez ohledu na případné zavinění spotřebitele. Žalobkyně tedy chápe podstatu leasingu jinak než žalovaný, v leasingové smlouvě však není uvedená skutečnost odpovídajícím způsobem zachycena, jestliže není jasně uvedena na titulní straně, kterou občan podepisuje, či např. v preambuli obchodních podmínek. Odvolací soud usoudil, že ujednání obsažené v obchodních podmínkách, podle něhož je leasingový nájemce v případě předčasného ukončení leasingového vztahu povinen zaplatit všechny zbývající leasingové splátky, je neplatné podle ustanovení § 39 občanského zákoníku (dále též jen obč. zák. ) pro rozpor se zásadami poctivého obchodního styku a s dobrými mravy podle ustanovení § 256 obchodního zákoníku (dále též jen obch. zák. ) a § 3 obč. zák. a lze ho označit i za snahu obcházet ustanovení o úvěrové smlouvě podle ustanovení § 497 a násl. obch. zák. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1424/2000 a 32 Odo 1089/2004 zároveň dovodil, že výkon práva podle uvedených smluvních podmínek formulářového typu, tj. požadavek žalobkyně na platbu jakékoliv finanční služby za dobu po ukončení leasingového vztahu, je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku podle ustanovení § 256 obch. zák. a tudíž nepožívá právní ochrany.
Odvolací soud uzavřel, že pokud částky započitatelné ve prospěch žalovaného (záloha na splátky ve výši 19.739,98 Kč, pojistné plnění ve výši 194.503,- Kč a prodejní cena, včetně DPH, kterou je třeba připočíst, ve výši 777.443,11 Kč) nedosáhly žalobkyní vynaložených 791.000,- Kč, bylo to pouze jejím postupem, kdy ponechala bazaru nemalou provizi a zbytečně zaplatila spolupracující společnosti INTERACT a. s. za odběr vozidla, které žalovaný bez její asistence sám odevzdal; tyto platby nemohou jít k tíži žalovaného.
Rozsudek odvolacího soudu (výslovně sice v obou výrocích, podle obsahu však toliko ve výroku o věci samé) napadla žalobkyně dovoláním, jež z hlediska přípustnosti opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ) a co do důvodů o ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř., namítajíc, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelka především podrobila kritice závěr odvolacího soudu o rozporu uplatnění jejího nároku se zásadami poctivého obchodního styku a ohradila se proti aplikaci právních závěrů vyslovených v rozhodnutích Nejvyššího soudu, řešících jiný skutkový stav. Argumentovala podstatou finančního leasingu jako způsobu financování pořizované věci a zdůraznila, že leasingový nájemce neplatí úhradu za užívání věci, nýbrž leasingové splátky sloužící k úhradě pořizovací ceny, nákladů spojených s pořízením věci, nákladů pojištění a přiměřeného zisku za poskytnutí finanční služby. Zdůraznila, že se nedomáhá pouze úhrady splátek sjednaných po skončení leasingu, nýbrž úhrady z titulu vypořádání předčasně ukončené leasingové smlouvy, obsahujícího položky ve prospěch obou účastníků, a vytkla odvolacímu soudu, že se zaměřil izolovaně na jednu položku a rozpor se zásadami poctivého obchodního styku neposuzoval komplexně. Vysvětlila, že se nedomáhá ničeho jiného než pořizovací ceny předmětu leasingu, nákladů vzniklých v důsledku předčasného ukončení leasingové smlouvy a úroku z pořizovací ceny, jenž představuje její zisk. Poukázala na to, že předčasné ukončení leasingu nezpůsobila, proto jeho důsledky nemohou jít k její tíži, a odkázala na článek 3.1.9. obchodních podmínek, podle něhož nemožnost trvale či dočasně užívat předmět leasingu nezbavuje leasingového nájemce povinnosti hradit leasingové splátky splatné do dne ukončení smlouvy, jakož i na rozhodnutí sp. zn. 32 Odo 579/2004 a 32 Odo 1127/2006, v nichž Nejvyšší soud vyslovil závěr, že riziko zničení, poškození, ztráty, odcizení či předčasného opotřebení předmětu leasingu nese nájemce, a to i tehdy, když na těchto událostech nenese vinu.
Závěr odvolacího soudu, že leasingový vztah skončil dnem vrácení vozidla, dovolatelka označila za mylný, vycházející z chybného výkladu článku 5.2.5. obchodních podmínek. Zpochybnila též správnost zjištění o době vrácení předmětu leasingu. Zdůraznila, že podle zjištění soudu prvního stupně jí byla zaplacena celkem částka 712.779,21 Kč, podle výkladu odvolacího soudu by se jí tedy dostalo méně, než kolik činila pořizovací cena vozidla. Odvolací soud podle jejího názoru nesprávně do prodejní ceny zahrnul daň z přidané hodnoty, neboť tuto částku musela odvést finančnímu úřadu a je proto jejím nákladem vzniklým v důsledku předčasného ukončení leasingu. Vytkla odvolacímu soudu, že nedůvodně odmítl přihlédnout k uplatněným nákladům vyvolaným předčasným ukončením leasingové smlouvy, a namítla, že úvahy, z nichž vycházel, jsou v rozporu s důkazy provedenými soudem prvního stupně. Zdůraznila, že odvolací soud dospěl k jiným skutkovým zjištěním než soud prvního stupně, aniž prováděl dokazování, a tato jeho skutková zjištění nemají v důkazech provedených soudem prvního stupně podklad.
Dovolatelka navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vyhlášeno před 1. červencem 2009, kdy nabyla účinnosti novela občanského soudního řádu provedená zákonem č. 7/2009 Sb., Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) proto vzhledem k bodu 12 přechodných ustanovení v článku II uvedeného zákona dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 1. července 2009.
Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení), při splnění podmínek povinného zastoupení předepsaných ustanovením § 241 o. s. ř., Nejvyšší soud dovodil, že dovolání proti výroku pod bodem I napadeného rozsudku je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Nejvyšší soud tedy přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska uplatněných dovolacích důvodů, jsa jimi v zásadě vázán, včetně toho, jak je dovolatelka obsahově vymezila (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.), a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Odvolací soud při svém rozhodování vycházel ze závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2000, sp. zn. 29 Cdo 1424/2000, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. listopadu 2005, sp. zn. 32 Odo 1089/2004, podle nichž leasingové společnosti v případě předčasného ukončení smlouvy nevzniká právo na zaplacení splátek, jež v té době nebyly splatné, resp. že ujednání takové právo zakládající je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku. V rozsudku velkého senátu ze dne 13. ledna 2010, sp. zn. 31 Cdo 4356/2008, uveřejněném pod číslem 24/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen R 24/2011 ) však Nejvyšší soud dospěl k opačnému právnímu závěru. Vyložil v něm především, že podstatou tzv. finančního leasingu je závazek leasingového pronajímatele předat leasingovému nájemci jím vybraný předmět leasingu, pořízený obvykle z prostředků leasingového pronajímatele, a závazek leasingového nájemce uhradit náklady s tím spojené rozložené do leasingových splátek, po jejichž zaplacení má leasingový nájemce právo předmět leasingu od leasingového pronajímatele koupit. Jeho smyslem je zajistit za úplatu financování věci pro leasingového nájemce, který se k ní chová od předání jako k věci vlastní se všemi riziky na své straně. Leasingové splátky tak mají jinou povahu než nájemné, protože nejde primárně o úplatu za užívání předmětu leasingu, ale fakticky o splátky ceny, za niž předmět leasingu pořídil leasingový pronajímatel, zvýšené o případné další složky (např. úročení finančních prostředků, za něž byl předmět leasingu pořízen, pojištění apod.) a zahrnující i přiměřený zisk. Leasing má na rozdíl od běžného nájmu především funkci pořizovací a protihodnotou leasingových splátek tedy není možnost předmět leasingu užívat, ale především možnost splácet jeho pořizovací cenu postupně. Na povinnosti leasingového nájemce zaplatit leasingovému pronajímateli dosud nezaplacený zůstatek pořizovací ceny předmětu leasingu tedy nic zásadně nemění, je-li předmět leasingu vrácen předčasně. Leasingový pronajímatel nadto na rozdíl od běžného pronajímatele nemá zájem na vrácení předmětu leasingu po ukončení smlouvy, protože jednak v průběhu leasingu dochází ke znehodnocení předmětu leasingu, jednak mu tím vznikají další náklady spojené s údržbou, uskladněním, následnou realizací apod. Sjednali-li tedy účastníci leasingové smlouvy pro případ jejího předčasného ukončení z důvodů na straně nájemce právo na úhradu všech dlužných splátek včetně těch, jež se stanou splatnými po ukončení smlouvy, jde o ujednání podle ustanovení § 351 odst. 1 obch. zák., jež je právním důvodem žalobní pohledávky, představující souhrn splátek. Výkon tohoto práva pak není v rozporu s poctivým obchodním stykem jen proto, že jde o splátky splatné po odstoupení od smlouvy. Jsou-li totiž náklady vynaložené leasingovou společností a její přiměřený zisk rozloženy do všech leasingových splátek, má leasingová společnost s ohledem na zásadu pacta sunt servanda právo na jejich zaplacení, i když dojde k předčasnému ukončení smlouvy pro porušení smluvních povinností leasingovým nájemcem, a tomu odpovídá povinnost leasingového nájemce všechny leasingové splátky jí uhradit.
Tyto závěry pak byly stvrzeny a blíže rozvedeny ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8. září 2010, sp. zn. Cpjn 204/2007, uveřejněném pod číslem 25/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen R 25/2011 ). V něm Nejvyšší soud mimo jiné vyložil (v souladu se svou dosavadní judikaturou, srov. např. rozsudky ze dne 15. března 2006, sp. zn. 32 Odo 579/2004, a ze dne 28. května 2008, sp. zn. 32 Odo 1127/2006, jakož i rozsudek ze dne 23. března 2009, sp. zn. 23 Cdo 5130/2008, stížnost proti němuž Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 31. srpna 2009, sp. zn. I. ÚS 1817/09), že je to (podle obchodních podmínek, na něž odkazují leasingové smlouvy) vzhledem k podstatě leasingu leasingový nájemce, kdo nese nebezpečí škody na věci, zdůraznil, že dohoda stran o tom, že leasingový pronajímatel má právo na úhradu všech sjednaných leasingových splátek, odpovídá zásadám, na nichž je finanční leasing založen, a není v rozporu s dobrými mravy, a vysvětlil, že přestože obchodní podmínky často rozlišují mezi výpovědí a odstoupením od smlouvy, ve skutečnosti se vždy jedná o odstoupení od smlouvy, neboť závazky, které jsou předmětem leasingové smlouvy, neodpovídají znakům skutkové podstaty obsažené v hypotéze ustanovení § 582 odst. 1 obč. zák.
K argumentaci odvolacího soudu okolnostmi, za nichž žalovaný přestal platit leasingové splátky, související s otázkou, který z účastníků leasingového vztahu nese nebezpečí škody na předmětu leasingu, Nejvyšší soud odkazuje též např. na svůj rozsudek ze dne 28. srpna 2012, sp. zn. 32 Cdo 1883/2011, jenž je veřejnosti k dispozici na jeho webových stránkách (stejně jako ostatní zde citovaná jeho rozhodnutí), jímž neshledal relevantní obranu leasingového nájemce, že povinnost hradit leasingové splátky porušil nezaviněně, když vozidlo se stalo nepojízdným a on neměl prostředky na odstranění závady. Dovodil, že byl-li leasingový pronajímatel oprávněn vypovědět smlouvu z důvodu prodlení leasingového nájemce se zaplacením splátky bez ohledu na okolnost, pro kterou nájemce své závazky neplní, pak důvod, pro který nájemce splátky neplatil, není rozhodný.
Uvedené závěry se ve všem všudy uplatní též v posuzované věci. Pokud pak jde o odvolacím soudem zdůrazňované postavení žalovaného jako spotřebitele v předmětném závazkovém vztahu, podřízeném režimu obchodního zákoníku dohodou podle ustanovení § 262 odst. 1 obch. zák., Nejvyšší soud odkazuje na svůj rozsudek ze dne 3. srpna 2011, sp. zn. 32 Cdo 1373/2010, v němž formuloval a podrobně odůvodnil závěr, že leasingovou smlouvu, kterou na straně nájemce uzavřela fyzická osoba, která není podnikatelem, lze považovat za smlouvu o spotřebitelském úvěru podle zákona č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednání spotřebitelského úvěru, a že sjednají-li si účastníci v leasingové smlouvě pro případ předčasného ukončení leasingové smlouvy z důvodů na straně leasingového nájemce - fyzické osoby, která není podnikatelem - právo na úhradu dlužných splátek, tj. i splátek splatných po odstoupení od leasingové smlouvy, jde o ujednání odpovídající přiměřenému vypořádání mezi spotřebitelem a věřitelem podle ustanovení § 10 uvedeného zákona.
Založil-li odvolací soud dovoláním zpochybněný závěr o tom, že žalobkyni nevzniklo uplatněné právo, popřípadě že výkon tohoto práva je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, na nesprávném posouzení povahy tohoto práva a na nesprávném posouzení podstaty finančního leasingu vůbec, pak jeho právní posouzení není správné a uplatněný dovolací důvod stanovený v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je v tomto ohledu naplněn.
Lze ostatně dodat, že právní posouzení odvolacího soudu je v určitých otázkách nedůsledné. Rozpor se zásadami poctivého obchodního styku ve smyslu ustanovení § 265 obch. zák. se nevztahuje k samotnému právu, nýbrž k jeho výkonu, a jeho důsledkem není neplatnost právního úkonu, nýbrž odepření právní (tj. zejména soudní) ochrany. Závěr o tom, že určité právo nevzniklo, neboť právní úkon, jímž mělo být založeno, je neplatný (pro rozpor s dobrými mravy či z jiného důvodu) a nevyvolal tudíž zamýšlené právní účinky, se pak neslučuje se závěrem, že tomuto právu je na místě odepřít soudní ochranu, neboť jeho výkon je v rozporu s dobrými mravy či s pravidly poctivého obchodního styku. Logickým předpokladem, jehož splněním je podmíněno poměření výkonu práva s pravidly etiky a případné odepření právní ochrany, totiž je, aby toto právo vzniklo, tj. především aby bylo platně založeno.
Nesprávný je též dovoláním zpochybněný závěr odvolacího soudu o zániku leasingového vztahu v důsledku vrácení předmětu leasingu. Dovolatelka důvodně namítá, že vrácení předmětu leasingu má podle článku 5.2.5. obchodních podmínek za následek skončení smlouvy pouze v tom případě, pokud se tak stalo poté, co byla leasingovému nájemci odeslána výpověď, a předtím, než uplynuly dva týdny od jejího odeslání. Tato skutečnost by ovšem měla význam pouze v tom případě, že by se skutečně jednalo o výpověď (a nikoliv o odstoupení od smlouvy, jak vyloženo shora), neboť v takovém případě by leasingový vztah nezanikl až uplynutím dvoutýdenní výpovědní lhůty, nýbrž již vrácením předmětu leasingu.
Právní posouzení odvolacího soudu není správné ani v otázce, zda výtěžek z prodeje předmětu leasingu je třeba do vypořádání zahrnout spolu s daní z přidané hodnoty. Je-li leasingová společnost jako plátce této daně povinna ji odvést státu, pak nejde v konečném důsledku o její příjem a k zohlednění této daně v rámci vypořádání tu není žádný důvod.
Neobstojí ani závěry, z nichž odvolací soud vycházel v úvaze, zda dovolatelka po právu zahrnula do vypořádání náklady vynaložené v souvislosti s předčasným ukončením leasingového vztahu. Nejvyšší soud v citovaném R 25/2011 vyložil s odkazem na ustanovení § 351 odst. 2 obch. zák., že leasingový pronajímatel má rovněž právo na náhradu nákladů, jež mu vznikly v souvislosti s předčasným ukončením leasingové smlouvy, například nákladů na transport předmětu leasingu, jeho úschovu, zajištění a zpeněžení. Je přitom třeba přisvědčit dovolatelce, že skutkové závěry odvolacího soudu, na nichž v této otázce založil své rozhodnutí, postrádají dostatečnou oporu ve skutkových zjištěních soudu prvního stupně, na něž se (protože sám dokazování neprováděl) odvolací soud odvolává. Není zřejmé, z čeho odvolací soud dovodil závěr, že k odevzdání vozidla došlo bez asistence společnosti INTERACT a. s., a že žalovaný vozidlo sám odevzdal (rozuměno tomu, komu podle smlouvy měl, tj. žalobkyni), když skutková zjištění soudu prvního stupně vedou k závěru opačnému. Jinou otázkou je, zda tato asistence byla vzhledem k zjištěným okolnostem odůvodněná a zda náklad spočívající v odměně za její poskytnutí byl vynaložen účelně a v odpovídající výši; na řešení této otázky však odvolací soud zamítavé rozhodnutí nezaložil. Neobstojí ani posouzení, v jehož důsledku odvolací soud nepřihlédl k provizi vyplacené za prodej předmětu leasingu; není zřejmé, jaké důsledky a cestou jaké úvahy dovozuje odvolací soud ze závěru, že provize byla nemalá.
Tím je (oproti očekávání dovolatelky) naplněn jednak dovolací důvod stanovený v § 241a odst. 3 o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, jednak dovolací důvod nesprávného právního posouzení stanovený v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Pro úplnost, nad rámec uplatněných dovolacích námitek a v zájmu hospodárnosti dalšího řízení, Nejvyšší soud upozorňuje, že odvolací soud ve své kalkulaci zahrnul ve prospěch žalovaného pojistné plnění vyplacené žalobkyni z pojistné události, jíž bylo zřejmě poškození vozidla, přitom však opomněl zohlednit ve prospěch žalobkyně částku, kterou vynaložila na opravu vozidla (srov. výklad o tom, kdo nese nebezpečí škody na předmětu leasingu).
Protože rozhodnutí odvolacího soudu není z uvedených důvodů správné, Nejvyšší soud je, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), podle ustanovení § 243b odst. 2, části věty za středníkem, o. s. ř. zrušil, včetně závislého výroku o nákladech řízení [§ 242 odst. 2 písm. b) o. s. ř.], a věc podle ustanovení § 243b odst. 3 věty první o. s. ř. vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243d odst. 1, část věty za středníkem, ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1, věty druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 24. září 2012

JUDr. Pavel Příhoda předseda senátu