32 Cdo 3907/2012
Datum rozhodnutí: 17.12.2013
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve znění do 31.12.2012



32 Cdo 3907/2012


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně OLD PRAGUE ESTATE s.r.o. , se sídlem v Praze 3, Slezská 1124/61, PSČ 130 00, identifikační číslo osoby 27 11 60 77, zastoupené JUDr. Petrem Kališem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Zlatnická 1582/10, proti žalovanému V. S. , zastoupenému Mgr. Alešem Gracíkem, advokátem se sídlem v Novém Bydžově, Masarykovo náměstí 1144, o zaplacení částky 3,979.000,- Kč, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 48 Cm 133/2008, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. srpna 2012, č. j. 7 Cmo 329/2011-188, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 20.909,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám jejího zástupce. Odůvodnění:

Dovolání žalovaného proti rozsudku označenému v záhlaví, jímž Vrchní soud v Praze potvrdil ve vyhovujícím výroku ve věci samé rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 7. dubna 2011, č. j. 48 Cm 133/2008-152, a změnil jej ve výroku o nákladech řízení, a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení, není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012 - dále též jen o. s. ř. (srov. bod 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), jelikož podmínky tohoto ustanovení nebyly v souzené věci naplněny (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil). Dovolání nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř, neboť napadený rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Podle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.
Podle ustanovení § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil; proto při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil, případně jejich řešení zpochybnil.
Z ohlášeného dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je zřejmé, že dovolatel nevymezil žádnou právní otázku ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., pro jejíž řešení by mohl Nejvyšší soud dospět k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí. Přikládá-li dovolatel zásadní právní význam otázce, zda byly splněny všechny předpoklady pro přiznání náhrady škody, činí tak na základě námitky, že žalobkyni žádná škoda nevznikla, což podle jeho názoru jednoznačně vyplývá jak ze závěrů znaleckého posudku, tak z výslechu znalce Jiřího Stibůrka. Kritiku právních závěrů odvolacího soudu tak dovolatel zakládá na jiné verzi skutkového stavu, než jaký byl zjištěn odvolacím soudem, jenž dospěl ve shodě se soudem prvního stupně k závěru, že dovolatel jako jednatel žalobkyně způsobil žalobkyni škodu spočívající v ušlém zisku z pronájmu nemovitostí ve výši vyčíslené posudkem znalce. Tím však ve skutečnosti nezpochybňuje právní posouzení věci podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (správnost výkladu norem hmotného práva a jejich aplikaci na zjištěný skutkový stav věci), nýbrž míří na dovolací důvod upravený v ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., podle něhož rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Dovolatel přehlíží, že v případě přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se skutkový základ sporu nemůže měnit a že přezkumná činnost dovolacího soudu směřuje k posouzení právní kvalifikace věci včetně procesních aspektů bez toho, že by byl oprávněn zasahovat do skutkového stavu zjištěného v nalézacím řízení soudy nižších stupňů. Případná neúplnost nebo nesprávnost skutkových zjištění a závěrů, k nimž odvolací soud dospěl a na nichž své rozhodnutí založil, není totiž žádným z dovolacích důvodů uvedených v ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř., nýbrž může být (při splnění dalších předpokladů) dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., který však dovolatel nemá u dovolání přípustného podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. k dispozici a jehož prostřednictvím přípustnost dovolání založit nelze. Odkazuje-li dovolatel na konkrétní judikaturu dovolacího soudu, pak tento odkaz není přiléhavý, neboť citovaná rozhodnutí vycházejí z odlišného skutkového stavu.
Jelikož dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v části výroku, kterou byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v přisuzujícím výroku ve věci samé, není přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a proti té části výroku rozsudku, kterou odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení, a proti výroku o nákladech odvolacího řízení není přípustné podle žádného ustanovení občanského soudního řádu (k tomu srov. např. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), Nejvyšší soud je podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalovaný, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu svých nákladů právo a je povinen nahradit žalobkyni účelně vynaložené náklady dovolacího řízení, které sestávají [s ohledem na zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, k němuž došlo - s účinností od 7. května 2013 - nálezem pléna Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12] ze sazby mimosmluvní odměny za zastupování advokátem v částce 16.980,- Kč podle § 1 odst. 2 věty první, § 6 odst. 1, § 7 bodu 6. a § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, z paušální částky 300 Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle § 13 odst. 3 téže vyhlášky a z náhrady za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 3.629,- Kč podle § 137 odst. 3 o. s. ř.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 17. prosince 2013
JUDr. Hana Gajdzioková předsedkyně senátu