32 Cdo 3817/2013
Datum rozhodnutí: 10.08.2015
Dotčené předpisy: § 272 odst. 1 obch. zák.




32 Cdo 3817/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobce Ing. A. Š. , zastoupeného Mgr. Markétou Tótovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Opletalova 1417/25, proti žalovanému J. K. H. , zastoupenému Mgr. Marianem Francem, advokátem se sídlem v Plzni, Škroupova 796/10, o zaplacení 89 389 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň - město pod sp. zn. 14 C 348/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 20. února 2013, č. j. 25 Co 188/2012-207, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 20. února 2013, č. j. 25 Co 188/2012-207, a rozsudek Okresního soudu Plzeň - město ze dne 21. července 2011, č. j. 14 C 348/2009-159, v zamítavém výroku ve věci samé a ve výroku o nákladech řízení, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :
Podle obsahu spisu se žalobce domáhal podanou žalobou po žalovaném náhrady nákladů vynaložených na odstranění vad díla ve výši 11 389 Kč a dále smluvní pokuty ve výši 78 000 Kč za prodlení s odstraňováním nedodělků.
Okresní soud Plzeň - město rozsudkem ze dne 21. července 2011, č. j. 14 C 348/2009-159, zamítl žalobu o zaplacení částky 89 389 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 22. ledna 2009 do zaplacení (bod I. výroku), zastavil řízení ve zbývajícím rozsahu návrhu na zaplacení úroku z prodlení (bod II. výroku) a rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky (bod III. výroku).
K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni ve výroku označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v napadených bodech I. a III. výroku (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení mezi účastníky (výrok II.).
Odvolací soud se ztotožnil s posouzením soudu prvního stupně, že smlouva o dílo ze dne 14. října 2008, kterou opakoval dokazování a o níž žalobce opíral svůj nárok na zaplacení sjednané smluvní pokuty, je neplatná pro rozpor se zákonem podle § 39 občanského zákoníku (zákona č. 40/1964 Sb. dále jen obč. zák. ), a to z důvodu absence vymezení předmětu díla jako podstatné náležitosti smlouvy o dílo podle § 536 obchodního zákoníku (dále jen obch. zák. ). Učinil tak na základě zjištění, že předmětná smlouva o dílo obsahuje pouze pojmové označení prací, které mají být provedeny, aniž by byl vymezen rozsah prací. Skutečnost, že předmět díla je ve smlouvě neurčitě vymezen, nebyla podle odvolacího soudu odstraněna ani na základě doplnění dokazování fakturou č. 16/2008, kterou žalovaný vystavil za zhotovení sádrokartonových konstrukcí dle výkresové dokumentace a předmětné smlouvy o dílo. Podle zjištění odvolacího soudu bylo mezi účastníky ujednáno, že veškeré změny a doplňky smlouvy vyžadují písemnou formu a souhlas obou smluvních stran a že přílohy a listiny, které jsou či se stanou součástí předmětné smlouvy, musí být podepsány oběma smluvními stranami; to se týká i projektové dokumentace. Pokud by tedy projektová dokumentace měla sloužit k odstranění pochybností o určitosti předmětu plnění, muselo by být na ni ve smlouvě odkazováno a musela by být řádně označena. Tak tomu však nebylo, když ve smlouvě jakýkoliv odkaz na projektovou dokumentaci chybí. Na faktuře č. 16/2008 se sice odkazuje na výkresovou dokumentaci, ale tato není blíže označena, takže není zřejmé, o jakou dokumentaci se mělo jednat.
Nebyla-li mezi účastníky platně uzavřena smlouva o dílo, není podle názoru odvolacího soudu platné ani ujednání v jejím článku IX. odst. 2 o smluvní pokutě pro případ prodlení ze strany zhotovitele s odstraněním vad a nedodělků a žalobní nárok na uplatněnou smluvní pokutu není dán.
Odvolací soud se ztotožnil i se závěrem soudu prvního stupně ohledně zamítnutí nároku žalobce na náhradu nákladů spojených s odstraněním vad díla. Konstatoval, že obchodní zákoník neumožňuje, aby objednatel bez dohody se zhotovitelem sám odstranil nebo nechal odstranit vady díla. Takový postup by přicházel v úvahu pouze tehdy, pokud by součástí uzavřené smlouvy o dílo mezi účastníky bylo i ujednání o tom, že v případě neodstranění vad díla zhotovitelem je oprávněn objednatel odstranit vady díla sám nebo prostřednictvím třetí osoby a náklady vyúčtovat zhotoviteli. Pakliže ve smlouvě o dílo předložené žalobcem, i kdyby byla posouzena jako platná, takové ujednání není, není nárok žalobce na náhradu nákladů na odstranění vad díla dán.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) a tvrdí, že odvolací soud se při řešení určující právní otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Jako dovolací důvod uvádí nesprávné právní posouzení věci dle § 241a odst. 1 o. s. ř. Dovolatel nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu o neplatnosti předmětné smlouvy o dílo a poukazuje na ustálenou rozhodovací praxi, která připouští částečné ústní a částečné písemné uzavření smlouvy, příp. oddělené písemné pokutové ujednání vedle hlavního ústního závazku. Podle jeho názoru odvolací soud pochybil i odmítnutím jeho náhradového nároku a dopustil se i procesního pochybení spočívajícího v nepřezkoumatelnosti, zda navržený listinný důkaz byl řádně proveden a zda byl brán při rozhodování v potaz.
Dovolatel zastává a obhajuje názor, že předmět díla včetně rozsahu prací byl vymezen zcela určitým způsobem, když za součást smlouvy jako její přílohy by měly být považovány cenová nabídka žalovaného ze dne 6. října 2008 a projektová dokumentace, z níž zcela určitým způsobem vyplývá jak skladba stropů (a tedy i umístění sádrokartonových konstrukcí v jednotlivých místnostech), tak i jejich plošná výměra. Podle dovolatele i faktura žalovaného č. 16/2008 s textem zhotovení SDK dle výkresové dokumentace a smlouvy o dílo potvrzuje, že žalovaný měl projektovou dokumentaci skutečně k dispozici, že bylo při plnění smlouvy v daném rozsahu prací skutečně postupováno a že mezi stranami nebyly od počátku žádné pochyby ohledně předmětu díla.
Dovolatel poukazuje na povinnost soudu odstranit pochybnosti o obsahu právního úkonu za použití výkladových pravidel, kdy vedle jazykového vyjádření právního úkonu vyjádřeného slovně podrobí zkoumání i vůli jednajících osob v okamžiku uzavírání smlouvy. Existence zcela určité dohody o povinných náležitostech smlouvy o dílo již v okamžiku podpisu písemného formuláře ze dne 14. října 2008 svědčí podle dovolatele o existenci hlavního závazkového vztahu mezi žalobcem a žalovaným. Podle jeho mínění bylo možné dovodit z provedených důkazů taková skutková zjištění a provést právní posouzení se závěrem, že šlo o platnou písemnou smlouvu o dílo ze dne 14. října 2008. V každém případě však nelze podle dovolatele pochybovat o tom, že mezi účastníky došlo k témuž okamžiku přinejmenším k platnému uzavření smlouvy o dílo ústní formou. Dovolatel tvrdí, že dostatečně určitá dohoda byla mezi účastníky již dříve a že podpisem formuláře se pouze naplnila písemná forma. Dovolatel považuje za podstatné, že podpisem smluvního formuláře byly v písemné formě platně zřízeny zajišťovací instituty (ujednání o smluvních pokutách) a že se tak stalo při nepochybné existenci hlavního smluvního vztahu, a to bez ohledu na jeho ústní či písemnou formu. Dospěl-li proto soud k závěru o nemožnosti nárokovat sjednanou smluvní pokutu, nemůže toto jeho právní posouzení podle dovolatele obstát.
Dovolatel dále nesouhlasí s posouzením odvolacího soudu, že smlouva neodkazuje na projektovou dokumentaci a že tato dokumentace není řádně označena. Podle dovolatele nemá takový závěr oporu v provedeném dokazování. Na písemném formuláři smlouvy sice není na dokumentaci odkazováno, nicméně odkaz obsahuje ústní část smlouvy, což potvrzuje i údaj na faktuře žalovaného, že se dílo provádí dle dokumentace, a tato skutečnost byla potvrzena i svědecky. Dovolatel rozporuje i úvahu odvolacího soudu ohledně nedostatečného označení projektové dokumentace. Poukazuje na to, že mezi účastníky nebyly jakékoli pochybnosti ohledně jejího ztotožnění, její označení bylo dostatečné a jinou dokumentaci neměly strany k dispozici. Dovolatel oponuje i názoru odvolacího soudu, že projektová dokumentace nemohla být součástí smlouvy i pro absenci jejího podpisu smluvními stranami. Podle dovolatele není jakéhokoli důvodu k tomu, proč by projektová dokumentace neměla být vyhodnocena jako příloha smlouvy, která dostatečně specifikuje rozsah plnění žalovaného. Procesní pochybení soudu dovolatel spatřuje v nepřezkoumatelnosti, zda byl projektovou dokumentací řádně proveden důkaz, když z odůvodnění rozsudku prvního stupně není patrné, zda a jak se soud s tímto důkazním návrhem vypořádal.
Dovolatel rovněž poukazuje na možnost alternativního právního posouzení jeho podání ze dne 17. prosince 2008 podle jeho skutečného obsahu jako částečné odstoupení od smlouvy a odvolacímu soudu vytýká, že se nezabýval možností přiznat mu nárok z jiného právního důvodu.
Dovolatel uzavírá, že soudy obou stupňů postupovaly formalisticky a v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, dospěly-li k závěru o neuzavření smlouvy mezi účastníky. Přitom s odkazem i na judikaturu Ústavního soudu poukazuje na prioritu výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy, před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li možné oba výklady.
Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že žalovanému uloží zaplatit žalobci požadovanou částku 89 389 Kč s příslušenstvím nebo aby zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání se žalovaný s právními závěry odvolacího soudu ztotožňuje a navrhuje dovolání odmítnout s tím, že mu bude přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013.
Dovolatel vymezil v dovolání několik otázek, z nichž většina (až na jednu) není způsobilá otevřít přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř.
Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné. Tvrzení, podle kterého napadené rozhodnutí řeší otázku hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. tato otázka je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, je-li z dovolání patrno, o kterou otázku jde a od které ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje, resp. je-li tvrzeno, že tato otázka je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, musí být z dovolání zřejmé, v kterých rozhodnutích byla tato otázka dovolacím soudem rozhodnuta rozdílně (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či jeho usnesení ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013, ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, a ze dne 28. listopadu 2013, sen. zn. 29 ICdo 43/2013, jež jsou stejně jako níže uvedená rozhodnutí veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu).
Označil-li dovolatel otázky Domnělá neplatnost smlouvy o dílo pro absenci určitého vymezení smluveného díla a Předmět díla byl vymezen zcela určitým způsobem a spatřoval tak přípustnost dovolání při řešení otázky určitosti předmětu díla ve smlouvě o dílo v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, pak nijak nevymezil, od které ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se při řešení této otázky odchýlil.
V případě otázky Zpochybnění projektové dokumentace jakožto přílohy smlouvy (součásti smluvních ujednání) a její identifikace dovolatel staví kritiku jejího řešení odvolacím soudem na skutečnosti, že závěr soudu o tom, že smlouva neodkazuje na dokumentaci, nemá oporu v provedeném dokazování. Tím však dovolatel ve skutečnosti nezpochybňuje právní posouzení věci, nýbrž vznáší výhrady proti skutkovým zjištěním soudů v nalézacím řízení. Dovolatel tak patrně přehlédl, že správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od 1. ledna 2013 v žádném ohledu zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. října 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014).
Předestřel-li dovolatel k řešení otázku Procesní pochybení spočívající v nepřezkoumatelnosti, zda navržený důkazní prostředek byl řádně proveden jako listinný důkaz a jak jej nalézací soud vyhodnotil, nejde o formulaci žádné otázky procesního práva, která by splňovala předpoklady vymezené v ustanovení § 237 o. s. ř., nýbrž o námitku vady řízení. Tvrzení dovolatele o procesním pochybení soudu je irelevantní, protože podle § 241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Označil-li dovolatel v dovolání otázku Možnost alternativního právního posouzení úkonů žalobce podle jejich skutečného obsahu jako částečného odstoupení od smlouvy , není tato otázka způsobilá otevřít přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. již z toho důvodu, že na řešení této otázky odvolací soud napadené rozhodnutí nezaložil. Dovolatel tak zřejmě přehlédl, že jedním z předpokladů přípustnosti dovolání dle § 237 o. s. ř. je i to, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí, jinak řečeno, že je pro napadené rozhodnutí určující (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. července 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013).
Přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. však otevírá dovolatelem označená otázka Smlouva částečně písemná a částečně ústní , neboť odvolací soud se při řešení otázky vzniku smlouvy o dílo v návaznosti na účastníky zvolenou formu tohoto právního úkonu odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Vzhledem k přípustnosti podaného dovolání dovolací soud nejprve zkoumal, zda řízení netrpí vadami uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnostmi), jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.). Tyto vady dovolací soud z obsahu spisu neshledal.
Dovolací soud se proto zabýval správností právního posouzení věci zpochybňovaného dovolatelem (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.).
Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) právní normy, jež vede k závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Posoudit správnost napadeného rozhodnutí znamená z pohledu dovolacích námitek přezkoumat právní závěr odvolacího soudu o neplatném uzavření smlouvy o dílo podle § 536 a násl. obch. zák. pro nedostatečné vymezení určitosti díla.
Podle ustanovení § 272 odst. 1 obch. zák., které má kogentní charakter (srov. § 263 odst. 1 obch. zák.), smlouva vyžaduje k platnosti písemnou formu pouze v případech stanovených v tomto zákoně nebo když alespoň jedna strana při jednání o uzavření smlouvy projeví vůli, aby smlouva byla uzavřena v písemné formě.
Obchodní zákoník vyžaduje pro určité smlouvy v obchodních závazkových vztazích písemnou formu jako podmínku platnosti smlouvy. Pokud obchodní zákoník písemnou formu jako podmínku platnosti stanovuje, obsahuje tento požadavek vždy právní norma označená jako základní ustanovení u příslušného typu smlouvy (např. § 289 pro smlouvu o budoucí smlouvě, § 476 pro smlouvu o prodeji podniku, § 488b pro smlouvu o nájmu podniku, atd.). Tak tomu však není v případě smlouvy o dílo, neboť ustanovení § 536 obch. zák. označené jako základní ustanovení, písemnou formu smlouvy o dílo nevyžaduje.
Skutečnost, že k platnosti smlouvy o dílo zákon nevyžaduje písemnou formu, Nejvyšší soud deklaroval výslovně například v rozsudku ze dne 14. října 2008, sp. zn. 28 Cdo 828/2008, v němž uvedl, že smlouvu o dílo lze uzavřít v jakékoli formě.
V rozsudku ze dne 28. srpna 2001, sp. zn. 29 Odo 14/2001, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 11, ročník 2001, pod číslem 139, pak Nejvyšší soud vysvětlil, že není-li předepsána nebo některým z účastníků požadována (§ 272 odst. 1 obch. zák.) písemná forma smlouvy, není vyloučeno, aby ji účastníci uzavřeli zčásti písemně a zčásti ústně. Pro hodnocení jednání účastníků je rozhodující jejich vůle při uzavírání smlouvy.
V rozsudku ze dne 30. dubna 2009, sp. zn. 23 Cdo 3192/2007, Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil právní závěr, že uzavření smlouvy v písemné formě je (z technického hlediska) procesem, který nemusí spočívat jen v předložení písemného návrhu a v jeho písemném přijetí; zejména v obchodním styku bude zpravidla předcházet smluvní vyjednávání, často osobní. Není přitom vyloučeno, aby smlouva, pro jejíž uzavření není zákonem vyžadována písemná forma, byla uzavřena ústně (strany se shodly na jejím obsahu a souhlasně projevily vůli být jím vázány) a podle dohody smluvních stran měla být dodatečně vyjádřena též v písemné formě.
Odvolací soud však v otázce vzniku smlouvy o dílo mezi účastníky ve světle uvedených závěrů Nejvyššího soudu nepostupoval. Odůvodnil-li závěr o neexistenci (neplatnosti) smlouvy o dílo pouze tím, že smlouva v písemné formě neobsahuje určité vymezení předmětu díla, je toto jeho právní posouzení neúplné a tím i nesprávné, neboť pomíjí posouzení, zda tato podstatná část (náležitost) smlouvy o dílo (v souladu s požadavkem určitosti právního úkonu) nebyla stranami sjednána ústní formou. Za této situace nemůže závěr odvolacího soudu o neplatném uzavření smlouvy o dílo mezi účastníky obstát a dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle § 241a odst. 1 o. s. ř. byl dovolatelem uplatněn právem.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), zrušil rozsudek odvolacího soudu (včetně závislých výroků o nákladech řízení); jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i jej v zamítavém výroku ve věci samé (a v souvisejícím výroku o nákladech řízení) a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§ 243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 10. srpna 2015
JUDr. Miroslav G a l l u s
předseda senátu