32 Cdo 3814/2010
Datum rozhodnutí: 08.08.2012
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., § 303 obch. zák.




32 Cdo 3814/2010

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně Matco, s. r. o. , se sídlem v Praze 1-Malé Straně, Letenská 121/8, PSČ 118 00, identifikační číslo osoby 26 42 50 33, zastoupené Mgr. Tomášem Rašovským, advokátem se sídlem v Brně, Kotlářská 51a, proti žalovaným 1) L. J. , a 2) M. J. , 3) I. U. , a 4) M. U. , oběma zastoupeným JUDr. Jindřichem Zedníčkem, advokátem se sídlem v Třebíči, Žerotínovo náměstí 20/16 a 5) J. J. , zastoupenému Mgr. Milošem Procházkou, advokátem se sídlem v Brně, Divadelní 4/616, o zaplacení částky 1,322.080,20 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 42 Cm 62/1999, o dovolání pátého žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. dubna 2010, č. j. 7 Cmo 426/2009-300, takto:


I. Dovolání se odmítá .
II. Pátý žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 12.360,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce. O d ů v o d n ě n í :

Dovolání pátého žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci označenému v záhlaví, kterým byl ve vztahu ke třetímu žalovanému, čtvrté žalované a pátému žalovanému potvrzen rozsudek ze dne 26. srpna 2008, č. j. 42 Cm 62/1999-192, v odvoláním napadeném vyhovujícím výroku ve věci samé, jímž Krajský soud v Brně uložil prvnímu, třetímu, čtvrté a pátému žalovanému zaplatit žalobkyni částku 620.000,- Kč s 14% úrokem z prodlení od 1. srpna 2002 do zaplacení, částku 113.875,60 Kč a 0,01% úrok z částky 620.000,- Kč od 4. dubna 1998 do zaplacení, smluvní pokutu ve výši 584.484,63 Kč a poplatek za vedení účtu ve výši 3,720,- Kč s tím, že plněním jednoho ze žalovaných zaniká v rozsahu tohoto plnění povinnost ostatních žalovaných a že třetí, čtvrtá a pátý žalovaný jsou povinni plnit společně a nerozdílně, a ve výroku o nákladech řízení (výrok I.) a bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení (výrok II.), není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ), jelikož podmínky tohoto ustanovení nebyly v souzené věci naplněny (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil). Dovolání nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (zrušeného k 31. prosinci 2012 nálezem Ústavního soudu ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11), neboť napadený rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.
Podle ustanovení § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil; proto při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil, případně jejichž řešení zpochybnil.
Z vylíčení uplatněného dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je zřejmé, že dovolatel nevymezuje žádnou takovou otázku, pro jejíž řešení by mohl Nejvyšší soud dospět k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí ve věci samé při splnění kritérií uvedených v § 237 odst. 3 části věty před středníkem o. s. ř.
Dovolatelem zpochybněný právní závěr, který odvolací soud učinil při posouzení platnosti ručitelského prohlášení dovolatele ze dne 29. července 1996, žádnou otázku zásadního právního významu neotvírá, neboť závěr odvolacího soudu je v souladu s judikaturou dovolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. listopadu 2006, sp. zn. 29 Odo 350/2006 a rozsudek ze dne 27. května 2009, sp. zn. 32 Cdo 3165/2007, které jsou dostupné na jeho webových stránkách).
Zásadní význam rozhodnutí po právní stránce může založit jen taková právní otázka, na níž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, to jest otázka, která je pro toto rozhodnutí určující (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. března 2004, sp. zn. 29 Odo 1020/2003, in www.nsoud.cz). Dovolatelem předložená otázka, že ručitelský závazek nelze vztahovat ke změněným závazkům , tedy k dodatkům č. 1 a 2, které byly uzavřeny ke smlouvě o úvěru, a otázka, zda byly splněny podmínky ustanovení § 307 odst. 3 obchodního zákoníku (určujícího, že při postoupení zajištěné pohledávky přecházejí práva z ručení na postupníka v době, kdy je postoupení oznámeno ručiteli postupitelem nebo prokázáno postupníkem), závěr o zásadním významu napadeného rozhodnutí po právní stránce přivodit nemůže, neboť dovolatel s těmito výhradami přichází až v dovolacím řízení, odvolací soud se těmito otázkami nezabýval a na řešení těchto otázek své rozhodnutí nezaložil. Nejvyšší soud, jenž je soudem výlučně přezkumným, se proto těmito otázkami zabývat nemohl. Pro úplnost však dovolací soud dodává, že ručitelský závazek dovolatele zajišťuje pohledávku žalobkyně ze smlouvy o úvěru v plném rozsahu, jak je výslovně uvedeno v prohlášení ručitele, tedy včetně změn splatnosti pohledávky dohodnuté v dodatcích ke smlouvě. Ustanovení § 307 odst. 3 obchodního zákoníku pak nic nemění na dalším trvání zajištění, tato úprava dává pouze postupníkovi právo čelit důsledkům nesplnění oznamovací povinnosti postupitele (srov. Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M. a kol.: Obchodní zákoník. Komentář. 13. vydání. Praha, C. H. Beck, 2010, strana 973).
Zásadně právně významným nečiní rozhodnutí odvolacího soudu ani výhrady k tomu, že nebylo prokázáno poskytnutí úvěru, vyplývá-li tato skutečnost jen z uznání závazku oběma dlužníky (prvním žalovaným a druhou žalovanou) obsaženým v dodatcích č. 1 a 2 ke smlouvě o úvěru, dále že nebyla dostatečně prokázána pravost podpisu dovolatele na ručitelském prohlášení a jeho prodlení s plněním závazku od data uvedeného v rozsudku soudu prvního stupně s tím, že nebylo ani prokázáno, kdy byl k plnění vyzván. Tyto námitky směřující proti závěru znaleckého posudku a hodnocení důkazů odvolacím soudem, nemohou založit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolatel patrně přehlédl, že dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. (tj. že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), pod který je možné uvedené výhrady z hlediska jejich obsahu podřadit, nemohou přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit, neboť z tohoto důvodu lze podat dovolání jen v případě dovolání přípustného podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§ 238 a 238a o. s. ř.).
Otázku zásadního právního významu napadeného rozhodnutí nevymezuje dovolatel ani prostřednictvím námitky, že v řízení došlo k vadám v dokazování pravosti jeho podpisu na ručitelském prohlášení a v absenci poučení podle ustanovení § 118a odst. 3 o. s. ř. [podřaditelné pod dovolací důvod vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.]. Prostřednictvím této námitky nemůže být přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založena, jestliže tvrzené vady nezahrnují (jako je tomu v projednávané věci) podmínku existence právní otázky zásadního významu (k tomu srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130 a dále ze dne 15. listopadu 2007, sp. zn. III. ÚS 372/06). V usnesení ze dne 28. července 2010, sp. zn. IV. ÚS 1464/10 (uveřejněném na webových stránkách Ústavního soudu) pak Ústavní soud dovodil, že podmínkou přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. u tvrzené vady řízení je, že právní otázka procesní povahy mající judikatorní přesah byla v dovolání zřetelně formulována. Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že závěr o tom, že dovolatel nese důkazní břemeno k prokázání pravosti podpisu na ručitelském prohlášení, odvolací soud neučinil.
Jelikož dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé není přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a proti výroku o nákladech řízení není přípustné podle žádného ustanovení občanského soudního řádu (k tomu srov. např. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), Nejvyšší soud je podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání pátého žalovaného bylo odmítnuto a vznikla mu tak povinnost hradit žalobkyni její náklady řízení. Náklady dovolacího řízení vzniklé žalobkyni sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem v částce 10.300,- Kč podle ustanovení § 3 odst. 1 bodu 5, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., z paušální náhrady 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., z náhrady za 20% daň z přidané hodnoty 2.060,- Kč a celkem činí 12.360,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 8. srpna 2012

JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu