32 Cdo 3813/2016
Datum rozhodnutí: 15.02.2017
Dotčené předpisy: § 241a o. s. ř., § 237 o. s. ř., § 127 o. s. ř.



32 Cdo 3813/2016


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Marka Doležala ve věci žalobce P. P. , zastoupeného Mgr. Michaelou Šafářovou, advokátkou se sídlem v Praze 10 Záběhlicích, Záběhlická 3262/88a, PSČ 106 00, proti žalované České podnikatelské pojišťovně, a. s., Vienna Insurance Group , se sídlem v Praze 8, Pobřežní 665/23, PSČ 186 00, identifikační číslo osoby 63998530, o zaplacení částky 1 110 080 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 18 C 276/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 4. 2016, č. j. 72 Co 289/2015-337, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 30. 4. 2015, č. j. 18 C 276/2011-214, v přisuzujícím výroku pod bodem I ohledně částky 585 580 Kč s úrokem z prodlení od 11. 5. 2010 do zaplacení tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl, a ve zbývající části výroku pod bodem I rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve znění , že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 524 500 Kč s úrokem z prodlení tam uvedeným (první výrok). Dále rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok), a uložil každému z účastníků povinnost zaplatit České republice na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 275 Kč (třetí výrok) a na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 5 989,50 Kč (čtvrtý výrok).
Rozsudek odvolacího soudu, výslovně ve všech jeho výrocích, napadl žalobce dovoláním.
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení v souladu s bodem 7. článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále též jen o. s. ř. ).
Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání v souzené věci přípustné není.
K podání dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu té části prvního výroku, kterou byl potvrzen přisuzující rozsudek soudu prvního stupně co do částky 524 500 Kč s úrokem z prodlení, není dovolatel oprávněn, neboť z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že dovolání může podat jen ten účastník řízení, jemuž nebylo rozhodnutím odvolacího soudu vyhověno, popřípadě jemuž byla tímto rozhodnutím způsobena újma na jeho právech. Uvedeným výrokem bylo dovolateli vyhověno a nebyla mu způsobena žádná újma na jeho právech, kterou by bylo třeba napravit rozhodnutím dovolacího soudu. Nejvyšší soud proto v této části dovolání odmítl jako subjektivně nepřípustné podle § 243c odst. 3 a § 218 písm. b) o. s. ř.
Dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání v tom, že odvolací soud se při hodnocení znaleckých posudků neomezil toliko na hodnocení jejich přesvědčivosti, úplnosti a logiky jejich odůvodnění, nýbrž hodnotil i samotné vyčíslení hodnoty předmětného motocyklu ke dni pojistné události, jež je otázkou, k jejímuž zodpovězení je třeba odborných znalostí ve smyslu § 127 o. s. ř.; tím se měl odklonit od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, konkrétně od rozsudků ze dne 28. 5. 2002, sp. zn. 33 Odo 325/2001, ze dne 3. 4. 2001, sp. zn. 30 Cdo 2219/2000, a ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 26 Cdo 3928/2013 (které jsou, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupné na http://www.nsoud.cz ). V tom mu však nelze přisvědčit.
V souzené věci nedošlo k tomu, že by soud odborné závěry znalce o výši obvyklé ceny přehodnotil a nahradil je svou vlastní laickou úvahou. Jestliže znalec určil obvyklou cenu motocyklu ve dvou variantách, z nichž jedna vychází z cen mimořádné výbavy uvedených v kupní smlouvě předložené dovolatelem (podstatně vyšších než byla jejich obvyklá cena na trhu) a druhá vychází z obvyklých cen mimořádné výbavy, pak odvolací soud nevybočil z mezí vytýčených judikaturou Nejvyššího soudu, v nichž jsou soudy povolány hodnotit znalecký posudek, přiklonil-li se k jedné z těchto variant a učinil-li tak na základě právní argumentace, odpovídající ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku a o změně některých zákonů (zákon o oceňování majetku).
Ve vztahu k další argumentaci obsažené v dovolání dovolatel předpoklady přípustnosti dovolání nevymezil.
Ačkoliv dovolatel napadl rozsudek odvolacího soudu výslovně též ve výrocích o nákladech řízení před soudy obou stupňů, ve vztahu k těmto výrokům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání a též důvodu dovolání zcela rezignoval. Uvedené nedostatky již nelze odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit, uplynula. Jedná se přitom o takové vady, jež brání pokračování v dovolacím řízení v této části, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze v tomto ohledu posoudit přípustnost dovolání (§ 243c odst. 1 věta první o. s. ř.).
Nejvyšší soud z uvedených důvodů, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v rozhodnutí, jímž se řízení končí (srov. ustanovení § 243g odst. 1 věta druhá, § 151 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 15. 2. 2017
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu