32 Cdo 3810/2016
Datum rozhodnutí: 14.02.2017
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř. ve znění od 01.01.2014, § 104 odst. 1 o. s. ř. ve znění od 01.01.2014



32 Cdo 3810/2016


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Marka Doležala v právní věci žalobců a) M. V. a b) V. V. , zastoupených JUDr. Petrem Folprechtem, advokátem se sídlem v Praze 5, Nádražní 344/23, proti žalované AB - CREDIT a. s. , se sídlem v Praze 1, Opletalova 1603/57, identifikační číslo osoby 40522610, o určení neplatnosti a relativní neplatnosti prohlášení o ručitelském závazku, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 44 C 153/2015, o dovolání žalobců proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 4. 12. 2015, č. j. 44 C 153/2015-58, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 4. 2016, č. j. 30 Co 80/2016-99, takto:

I. Řízení o dovolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 4. 12. 2015, č. j. 44 C 153/2015-58, se zastavuje .
II. Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 4. 2016, č. j. 30 Co 80/2016-99, se odmítá . III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 4. 12. 2015, č. j. 44 C 153/2015-58, žalobu zamítl (výroky I. a II.) a žalobcům uložil společně a nerozdílně zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 900 Kč (výrok III.).
Městský soud v Praze k odvolání žalobců v záhlaví uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a žalobcům uložit zaplatit žalované společně a nerozdílně na nákladech odvolacího řízení 600 Kč (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu (výslovně proti oběma výrokům) a též proti rozsudku soudu prvního stupně podali žalobci dovolání, majíce za to, že dovolací důvody jsou podřaditelné pod ustanovení § 237 o. s. ř. a 241a o. s. ř. , neboť napadeným rozhodnutím a řízením, jež předcházelo jeho vydání, byla porušena základní lidská práva a svobody žalobců . V rozsáhlém dovolání (obsahujícím též kompletní citace jejich podání před soudy obou stupňů) namítají, že soudy obou stupňů porušily rozhodovací praxi Nejvyššího soudu ohledně prokazování rozhodných skutečností potřebných pro správné a spravedlivé rozhodnutí, a to tím, že včas navržené a odůvodněné důkazy k prokázání rozhodných skutečností dílem bezdůvodně odmítly a dílem ignorovaly, čímž došlo k hrubému zkreslení skutkového stavu a následně jeho výkladu v jejich neprospěch . Dále soudům obou stupňů vytýkají, že nesprávně vyložily ustanovení § 145 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších změn, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen obč. zák. ), řídíce se názorem Nejvyššího soudu vysloveným v rozhodnutí sp. zn. 29 Odo 398/2005 (jde o usnesení ze dne 30. 8. 2005), které považují za ústavně nekonformní a vyžadující změnu v právním posouzení. Konečně za vadný mají i závěr ohledně posouzení nemravnosti vznesené námitky promlčení (v této souvislosti dovolatelé odkazují na rozhodnutí 323 Cdo 126/2009 - správně jde o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2010, sp. zn. 33 Cdo 126/2009).
Navrhují, aby dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil.
Nejvyšší soud se nejprve zabýval dovoláním proti rozhodnutí soudu prvního stupně.
Dovolání je podle ustanovení § 236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ) mimořádným opravným prostředkem, kterým lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu.
Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí soudu prvního stupně nelze úspěšně napadnout dovoláním. Opravným prostředkem pro přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně je podle ustanovení § 201 o. s. ř. odvolání, pokud to zákon nevylučuje. Občanský soudní řád proto také neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti takovému rozhodnutí. Protože nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, Nejvyšší soud řízení o dovolání proti rozsudku soudu prvního stupně zastavil podle ustanovení § 104 odst. 1 o. s. ř. (shodně srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nejvyšší soud se dále zabýval přípustností dovolání směřujícího proti rozsudku odvolacího soudu.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Uvádí-li dovolatelé, že soudy obou stupňů porušily rozhodovací praxi Nejvyššího soudu , zjevně míří k té části ustanovení § 237 o. s. ř., která spojuje přípustnost dovolání s vyřešením otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu .
Dovolatelé odvolacímu soudu (i soudu prvního stupně) vytýkají, že se dostatečně nevypořádal s jejich argumentací a že nedůvodně a na základě libovůle zamítl jejich důkazní návrhy. Tyto námitky případných vad řízení nejsou relevantní, neboť vada řízení sama o sobě není způsobilým dovolacím důvodem (tím je toliko nesprávné právní posouzení věci); k její případné existenci by mohl dovolací soud přihlédnout z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) jen v případě přípustného dovolání, což v projednávané věci není naplněno. Tvrzení dovolatelů o vadách řízení nezahrnuje žádnou odvolacím soudem řešenou otázku procesního práva, která by splňovala předpoklady vymezené v ustanovení § 237 o. s. ř., přípustnost dovolání tudíž založit nemohou, i kdyby se odvolací soud namítaných procesních pochybení dopustil (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1254/2014, a ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1145/2015, která jsou, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupná na jeho webových stránkách).
Přípustnost dovolání nezakládá ani dovolateli tvrzený nesprávný výklad ustanovení § 145 obč. zák.
I v poměrech dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2014 platí, že spočívá-li rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek (na více závěrech), z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby, není dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v ustanovení § 237 o. s. ř.
Je tomu tak proto, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení, a z jiných než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže (srov. ustanovení § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. a závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 560/08, in www.usoud.cz ). Věcný přezkum posouzení ostatních právních otázek (závěrů odvolacího soudu) za tohoto stavu správnost rozhodnutí ovlivnit nemůže a dovolání je tak nepřípustné jako celek (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1237/2014, ze dne 25. 3. 2014, sp. zn. 29 Cdo 3558/2013, a ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013).
Dovolatelé vymezili předpoklady přípustnosti dovolání co do vyřešení otázky hmotného práva, která má být dovolacím soudem posouzena jinak, pouze v otázce výkladu ustanovení § 145 odst. 2 obč. zák., konkrétně zda k platnosti ručitelského prohlášení jednoho z manželů je potřebný souhlas druhého manžela. Dovolatelé však přehlížejí, že odvolací soud založil své rozhodnutí především na závěru, že ani jednomu z nich nesvědčí na věci naléhavý právní zájem na požadovaném určení, neboť posouzení (ne)platnosti sporného ručitelského prohlášení je předmětem řízení o žalobě na plnění mezi žalobcem a žalovanou vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 46 Cm 423/1997, kde je (bude) vyřešena a žaloba v této věci je pouze nedůvodným množením sporů, když konkrétní výsledek daného řízení nemůže zabránit tomu, aby v jiném řízení byla věřitelce pohledávka vůči dlužníku a ručiteli přiznána. Z uvedeného vyplývá, že nebyl-li závěr odvolacího soudu o tom, že žalovaní nemají na určení neplatnosti ručitelského prohlášení naléhavý právní zájem (který sám o sobě vede k zamítnutí žaloby) dovolateli zpochybněn, pak případná nesprávnost řešení výše předestřené otázky nemůže na rozhodnutí odvolacího soudu ničeho změnit, a proto není ani tato otázka způsobilá založit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. S ohledem na to je zřejmé, že stran tvrzeného rozporu vznesené námitky promlčení práva žalobkyně dovolat se relativní neplatnosti ručitelského prohlášení žalobce s dobrými mravy odvolací soud neučinil žádný závěr, který by mohl být přezkoumán v dovolacím řízení, a takovým posouzením s ohledem na své (výše citované) závěry se nezabýval.
Odkazují-li dovolatelé na rozhodnutí Ústavního soudu, pak tato rozhodnutí nejsou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu v intencích ustanovení § 237 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 11. 2013, sp. zn. 32 Cdo 3119/2013).
Nejvyšší soud proto dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu potvrzujícího výroku ve věci samé odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné.
Dovolání směřující proti té části prvního výroku rozsudku odvolacího soudu, kterou byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení, a proti druhému výroku, kterým odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení, není podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, neboť výše nákladů řízení, k jejichž úhradě byli dovolatelé zavázáni (900 Kč a 600 Kč), nepřevyšuje částku 50 000 Kč (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sen. zn. 29 ICdo 34/2013, uveřejněné pod číslem 5/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3141/2013).
Nejvyšší soud proto dovolání žalobců i v tomto rozsahu odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. jako nepřípustné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 14. 2. 2017
JUDr. Hana G a j d z i o k o v á
předsedkyně senátu