32 Cdo 3809/2016
Datum rozhodnutí: 01.02.2017
Dotčené předpisy: § 525 odst. 1 obč. zák.




32 Cdo 3809/2016

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně Fotbalového klubu Bohemians Praha a.s. , se sídlem v Praze 1, Nové Město, Politických vězňů 1511/5, identifikační číslo osoby 27244903, zastoupené JUDr. Vladimírem Kubátem, advokátem se sídlem v Praze 1, Politických vězňů 1511/5, proti žalované STES a.s. , se sídlem v Praze 1, Staré Město, Kozí 915/7, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 49704516, zastoupené Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, o zaplacení 6 144 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 16 Cm 92/2010, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 5. 2016, č. j. 3 Cmo 237/2015-300, takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 5. 2016, č. j. 3 Cmo 237/2015-300, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í :

Podle obsahu spisu se žalobkyně domáhala podanou žalobou po žalované zaplacení úplaty za poskytnutí práv podle smlouvy o realizaci audiovizuálních a rozhlasových práv, práva na využití ploch a práv pro generálního obchodního partnera, uzavřené mezi účastnicemi. Žalovaná založila obranu na argumentaci o zániku pohledávky žalobkyně započtením. Tvrdila, že proti pohledávce žalobkyně započetla jednak svou pohledávku za žalobkyní, kterou ve výši 6 000 000 Kč nabyla na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 16. 8. 2010 uzavřené mezi ní jako postupníkem a Českomoravským fotbalovým svazem (dále jen ČMFS ) jako postupitelem, a dále úroky z prodlení ve výši 460 742 Kč. Žalobkyně odmítla obranu žalované jako nedůvodnou; rozhodnutí o uložení peněžitého trestu je podle jejího názoru v rozporu s ústavním pořádkem, právním řádem, jakož i se stanovami a dalšími předpisy ČMFS. Žalobkyně zpochybnila i možnost postoupení peněžitého trestu uloženého orgánem občanského sdružení; z tohoto důvodu označila smlouvu o postoupení pohledávky jako absolutně neplatnou.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 6. 2015, č. j. 16 Cm 92/2010-222, uložil žalované zaplatit žalobkyni 6 144 000 Kč s příslušenstvím a náhradu nákladů řízení. S ohledem na procesní stanovisko žalované, která nezpochybňovala existenci pohledávek uplatněných žalobou, se zabýval důvodností obrany žalované. Vzal za prokázané, že dne 16. 8. 2010 ČMFS postoupil na žalovanou pohledávku za žalobkyní ve výši 6 000 000 Kč, vzniklou z rozhodnutí disciplinární komise ČMFS ze dne 4. 5. 2010, č. j. 37/2010 (15/2010). I když rozhodnutí o uložení pokuty dosud nenabylo právní moci, soud prvního stupně v souzené věci nepřerušil řízení do doby rozhodnutí o odvolání žalobkyně proti rozhodnutí o uložení pokuty se zdůvodněním, že podle disciplinárního řádu nemá odvolání odkladný účinek. Soud prvního stupně odmítl námitky žalobkyně, pokud se jimi domáhala vyslovení relativní neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávky ve smyslu § 193 odst. 2 a § 196a zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (účinného do 31. 12. 2013 dále jen obch. zák. ). S ohledem na pravidla postupu při vymáhání pohledávek, stanovená v příloze 2 disciplinárního řádu, při aplikaci § 524 odst. 1 a § 525 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen obč. zák. ) dovodil, že postoupení pohledávky na žalovanou by znamenalo pro žalobkyni jako dlužníka změnu v její neprospěch; bylo by tedy v rozporu s § 525 odst. 2 obč. zák. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalované tvrzená pohledávka za žalobkyní nesvědčí a její obrana spočívající v započtení pohledávek tak není důvodná. Proto žalobě v celém rozsahu vyhověl.
Vrchní soud v Praze ve výroku označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení, neboť po doplnění dokazování rozhodnutím odvolací komise Fotbalové asociace České republiky (dále jen FAČR ) ze dne 1. 10. 2015, zn. OK 93/07/2015, dospěl k závěru, že odvolání žalované není důvodné.
Odvolací soud se ztotožnil s posouzením soudu prvního stupně, že k platnému postoupení pohledávky nedošlo. Podle názoru odvolacího soudu však není pro posouzení platnosti či neplatnosti postoupení pohledávky podstatná ani tak otázka, zda by v důsledku změny vlastníka pohledávky došlo ke změně obsahu pohledávky (ve smyslu zhoršení postavení dlužníka), či zda při nabytí pohledávky bylo postupováno v souladu s § 193 odst. 2 a § 196a obch. zák., nýbrž to, zda pohledávka z titulu peněžité pokuty, uložené orgánem spolku členu tohoto spolku, může být postižena výkonem rozhodnutí. Námitka o nevykonatelnosti takové pohledávky, kterou žalobkyně v řízení vznesla, je podle odvolacího soudu zcela důvodná. Odvolací soud vyšel ze znění § 40 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád), který vymezuje, co lze považovat za exekuční titul. Rovněž uvedl, že z § 251 a násl. o. s. ř. (ve znění účinném ke dni tvrzeného postoupení pohledávky) plyne, že výkonem rozhodnutí mohou být postižena soudní rozhodnutí a ostatní exekuční tituly, které jsou formálně a materiálně vykonatelné. Odvolací soud dále aplikoval § 274 o. s. ř., který vymezuje, na výkon rozhodnutí jakých orgánů se použijí ustanovení § 251 až 271 (s výjimkou § 261a odst. 2 a 3). Podle odvolacího soudu sice z rozhodnutí o uložení pokuty za porušení disciplinárního řádu ČMFS žalobkyni ve vztahu k její účasti ve FAČR vyplývá povinnost zaplatit pokutu ve výši 6 000 000 Kč, nicméně toto rozhodnutí není podle odvolacího soudu materiálně vykonatelné. V této souvislosti uvedl, že na rozdíl od exekučního řízení, v němž lze výkon rozhodnutí ukládajícího zaplacení peněžité částky provést srážkami ze mzdy, přikázáním pohledávky, příkazem k výplatě z účtu u peněžního ústavu, prodejem movitých věcí a nemovitostí, prodejem podniku a zřízením soudcovského zástavního práva k nemovitostem, a jehož smyslem je poskytnout věřiteli peněžité plnění, které mu je dlužník povinen podle exekučního titulu poskytnout, a to zajištěním peněžních prostředků nebo zpeněžením jeho majetku, stanovy ČMFS (resp. FAČR) neumožňují postihnout majetek člena za účelem zajištění prostředků pro úhradu pokuty v případě, že člen spolku uloženou pokutu dobrovolně neuhradí. V takovém případě disponuje spolek podle disciplinárního řádu pouze donucovacími prostředky v podobě odebrání (i opakovaného) soutěžních bodů či odnětí členství ve spolku. Není-li tedy pohledávka z titulu uložené peněžité pokuty vykonatelná na úrovni spolku, nelze podle odvolacího soudu vůbec uvažovat o tom, že by byla vykonatelná (postižitelná výkonem rozhodnutí) mimo spolek.
Odvolací soud uzavřel, že předmětná smlouva o postoupení pohledávky je ve smyslu § 525 odst. 1 obč. zák. neplatná a žalovaná z tohoto titulu nemá vůči žalobkyni žádnou pohledávku, kterou by mohla započíst proti pohledávkám uplatněným žalobou. Pokud tedy soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobní pohledávky v důsledku jejich tvrzeného započtení nezanikly, a proto žalobě vyhověl, je jeho rozhodnutí věcně správné.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním. Jeho přípustnost opírá o § 237 o. s. ř. a spatřuje ho v řešení otázky, zda je pohledávka spolku na zaplacení pokuty za porušení vnitřních předpisů spolku uložené orgánem tohoto spolku jeho členovi postupitelná na jinou osobu, a dále podotázky, zda je pohledávka spolku proti jeho členovi na zaplacení pokuty za porušení vnitřních předpisů spolku nepostupitelná na jinou osobu z důvodu její nepostižitelnosti výkonem rozhodnutí. Podle dovolatelky se odvolací soud svým závěrem o nepostupitelnosti pohledávky z titulu peněžité pokuty za porušení vnitřních předpisů spolku odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od rozsudku ze dne 19. 5. 2005, sp. zn. 32 Odo 525/2004, který se týkal otázky postupitelnosti nároku zájmového sdružení právnických osob, které je typem právnické osoby obdobné spolku, na zaplacení členských příspěvků. Pokud by dovolací soud dovodil, že uvedené rozhodnutí nelze pro odlišný skutkový základ na souzenou věc aplikovat, lze podle dovolatelky spatřovat přípustnost dovolání v tom, že jí vytčené právní otázky nebyly dosud dovolacím soudem řešeny. Jako dovolací důvod označuje nesprávné právní posouzení věci ve smyslu § 241a o. s. ř.
Dovolatelka brojí proti právnímu závěru odvolacího soudu, že pohledávku z titulu peněžité pokuty uložené orgánem spolku členovi tohoto spolku nelze postoupit na jinou osobu, neboť tato pohledávka nemůže být postižena výkonem rozhodnutí a jako taková je s ohledem na § 525 obč. zák. nepostupitelná. Dovolatelka s tímto posouzením nesouhlasí a namítá, že uvedenou pokutu nelze řadit pod kategorii nepostižitelných pohledávek ve smyslu § 525 obč. zák. a že ji nelze považovat za nepostupitelnou ani z jiných důvodů.
Bez ohledu na nejednotnost právní teorie v otázce, které pohledávky lze zahrnout pod výjimku z postupitelnosti pohledávek ve smyslu § 525 odst. 1 věty druhé obč. zák. [zda jde vedle pohledávek nepodléhajících výkonu rozhodnutí podle § 317 až § 319 o. s. ř. i o pohledávky, jejichž přiznání se nelze domáhat u soudu a pro něž tak nelze opatřit exekuční titul (tzv. naturální obligace)], dovolatelka poukazuje na to, že odvolací soud nepodřadil předmětnou pohledávku ani pod jednu z obou uvedených kategorií nepostižitelných pohledávek ve smyslu § 525 obč. zák., tedy ani pod nepostižitelné pohledávky ve smyslu § 317 a násl. o. s. ř., ani pod tzv. naturální obligace. Naproti tomu jako důvod nepostupitelnosti označil materiální nevykonatelnost rozhodnutí orgánu spolku, který pokutu uložil. Dovolatelka tak pro ni z velmi nejasného odůvodnění napadeného rozsudku dovozuje, že podle odvolacího soudu by uvedená pokuta byla postupitelná pouze za předpokladu, že by rozhodnutí orgánu spolku bylo možné považovat za exekuční titul. Pro takový závěr však nenachází oporu v platném právu, neboť materiální a formální vykonatelnost pohledávky zcela zjevně není podmínkou postupitelnosti pohledávky. Akcentuje, že pohledávkou, která nemůže být postižena výkonem rozhodnutí ve smyslu § 525 obč. zák., není pohledávka, která v daném případě nebyla přiznána formou exekučního titulu, nýbrž pouze pohledávka vyloučená z výkonu rozhodnutí podle § 317 a násl. o. s. ř. (což pokuta evidentně není) nebo naturální obligace.
Dovolatelka zdůrazňuje, že byť obligace založené stanovami nebo rozhodnutími spolkových orgánů na základě stanov nejsou přímo vykonatelné jako exekuční titul (k nevykonatelnosti spolkových rozhodnutí odkazuje na usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 3996/12, a na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 4. 2000. sp. zn. 29 Cdo 1633/99, uveřejněný pod číslem 51/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), jsou soudně vymahatelné jako jakékoli jiné obligace prostřednictvím běžné civilněprávní žaloby. Není tedy jakéhokoli důvodu je považovat za naturální obligace či uvažovat o tom, že pohledávky z těchto obligací patří do kategorie soudně nevymahatelných pohledávek, které jsou podle § 525 obč. zák. považovány za nepostupitelné.
V další části dovolání se dovolatelka vyjádřuje i k otázce případné nepostupitelnosti pohledávek založených obligacemi uvnitř spolku z důvodu možné změny obsahu pohledávky způsobené změnou věřitele ve smyslu § 525 odst. 1 věty první obč. zák., na niž založil své rozhodnutí soud prvního stupně, a odvolací soud podle mínění dovolatelky k důvodnosti tohoto závěru jasný názor nezaujal.
Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013.
Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí a odvolací soud se při řešení otázky, zda-li pohledávka z titulu peněžité pokuty uložené orgánem spolku členu tohoto spolku podle stanov spolku může či nemůže být postižena výkonem rozhodnutí, odchýlil od stálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a je i důvodné.
Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu (srov. § 242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.). Nejvyšší soud se proto zabýval správností právního posouzení věci zpochybňovaného dovolatelkou (dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.).
Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež vede k učinění závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv.
Nesprávným právním posouzením věci je obecně omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutková zjištění), tj. jestliže věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle § 525 odst. 1 obč. zák. postoupit nelze pohledávku, která zaniká nejpozději smrtí věřitele nebo jejíž obsah by se změnou věřitele změnil. Postoupit nelze ani pohledávku, pokud nemůže být postižena výkonem rozhodnutí.
Ustanovení § 525 obč. zák. obsahuje obecnou právní úpravu zákazu postoupení pohledávek. Tato právní úprava je dispozitivní v tom směru, že okruh pohledávek vyloučených z postoupení lze dohodou věřitele a dlužníka rozšířit (srov. § 525 odst. 2 obč. zák.). Je třeba tedy rozlišovat pohledávky, jejichž postoupení zakazuje zákon, a pohledávky, které není možné postoupit v důsledku dohody stran.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 19. 2. 2013, sp. zn. 21 Cdo 3330/2011, uveřejněném pod číslem 56/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž byla řešena otázka možnosti započtení pohledávek v pracovněprávních vztazích, vysvětlil, že pohledávkami nepostižitelnými výkonem rozhodnutí jsou jednak pohledávky, které jsou vypočteny v § 317, § 318 a § 319 o. s. ř., jednak pohledávky na mzdu, plat, odměnu z dohody o pracovní činnosti a na další příjmy uvedené v § 299 odst. 1 o. s. ř., s nimiž se při výkonu rozhodnutí zachází stejně jako se mzdou, a to v rozsahu, v jakém nemohou být postiženy výkonem rozhodnutí.
Ve shodě s judikaturou Nejvyššího soudu je otázka vymezení pohledávek, které nemohou být postiženy výkonem rozhodnutí, řešena i v odborné literatuře a komentářích.
Z výkonu rozhodnutí (exekuce) jsou zcela nebo zčásti vyloučeny pohledávky, které jsou vypočteny v § 317 až 319 o. s. ř. Tyto pohledávky nelze postihnout přikázáním pohledávky, samy však přirozeně mohou být výkonem rozhodnutí nebo exekucí vymáhány. Zákaz postoupení vyslovený v § 525 odst. 1 obč. zák. pak nedopadá na naturální pohledávky, které odborná literatura vymezuje ať již jako pohledávky, které jsou nevymahatelné od svého vzniku, jako pohledávky z právních úkonů (podle terminologie od 1. 1. 2014 z právních jednání ) neplatných jen pro nedostatek formy podle § 455 odst. 1 obč. zák. nebo pohledávky na výhry ze sázek a her a z půjček vědomě poskytnutých do sázky nebo hry podle § 455 odst. 2 a § 845 odst. 1 obč. zák. anebo o promlčené pohledávky. Nevymahatelné pohledávky a pohledávky, které nelze postihnout výkonem rozhodnutí, tak představují rozdílný okruh pohledávek. Stejně rozlišuje mezi pohledávkami, které nelze postihnout výkonem rozhodnutí, a pohledávkami, kterých se nelze domáhat u soudu, § 581 odst. 1 a 2 obč. zák. při určení pohledávek, proti kterým není přípustné jednostranné započtení, a pohledávek, které není přípustné jednostranným právním úkonem započítat. Jako důvod, pro který se zakazuje postoupení pohledávek, jež nelze postihnout výkonem rozhodnutí (exekucí), je uváděna ochrana jejich dosavadního věřitele (jeho základních zdrojů příjmů). Naopak zákaz postoupení pohledávek, které nelze postihnout výkonem rozhodnutí (exekucí), nesměřuje k ochraně dlužníka těchto pohledávek, protože jeho postavení by se změnou v osobě věřitele takových pohledávek nezměnilo (srov. Jäger, M. Zástavní právo k pohledávkám vyloučeným z postoupení. Právní rozhledy, 2013, č. 3, s. 85).
Obdobně se vyjadřují k zákazu postoupení pohledávky, pokud nemůže být postižena výkonem rozhodnutí, i autoři některých komentářů k občanskému zákoníku. Pohledávky, na které se vztahuje zákonný zákaz jejich postoupení podle § 525 odst. 1 obč. zák., jsou uvedeny v § 317 až 319 o. s. ř., přičemž důvodem uvedeného zákazu je ochrana nového věřitele. Exekučně vymožitelné nejsou přitom ani pohledávky z her a sázek a z půjček do nich poskytnutých, neboť jde o naturální závazky od jejich vzniku a právo z nich nelze soudním rozhodnutím přiznat. Totéž se týká pohledávek z právních úkonů neplatných pro nedostatek formy. Kromě toho některé pohledávky jsou vyloučeny z výkonu rozhodnutí podle zvláštních předpisů (srov. Švestka, J. a kol. Občanský zákoník: Komentář, 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1574).
Nejinak přistupují k zákonnému zákazu postoupení pohledávek i další autoři [srov. Eliáš, K. Občanský zákoník: Velký akademický komentář, 2. svazek, Praha: Linde, 2008, s. 1499 až 1501, a dále Eliáš, K. Předmět postupu (příspěvek k výkladu § 524 občanského zákoníku). Právník, 1997, č. 10, s. 932]. Uvádí, že zákonný zákaz postoupení dopadá (vedle pohledávek se zákazem jejich postoupení podle § 525 odst. 1 věty první obč. zák.) rovněž na pohledávky vyloučené z exekuce. Které pohledávky to jsou, stanoví v prvé řadě § 317 a násl. o. s. ř. Kromě toho nepodléhají exekuci ani pohledávky, jejichž přiznání se nelze domáhat u soudu, a pro něž tedy nelze opatřit exekuční titul. V důsledku toho jsou z postupu vyloučeny pohledávky z her a sázek a z půjček do nich (v té míře, v jaké podle § 845 obč. zák. spadají do okruhu naturálních pohledávek) a pohledávky z právních úkonů neplatných pro nedostatek formy. Cedování určitých pohledávek může přitom zákon stanovit také zvláštním zákazem ve speciálním ustanovení (jako příklad uvádí § 604 obč. zák. zakazující převést na jiného předkupní právo, dále § 844 obč. zák., kde je zakázán postup práva na důchod či § 632 obch. zák. zakazující postup práva na užívání najatého dopravního prostředku a § 318 obch. zák. dovolující za tam určených podmínek věřiteli cedovat práva z bankovní záruky jen za současného postupu zajištěné pohledávky).
Nepostižitelné výkonem rozhodnutí jsou pohledávky, které by měly být zůstat věřiteli ve všech případech zachovány; proto u nich zákon garantuje, že mu nebudou odebrány ani při výkonu rozhodnutí (srov. Fiala, J., Kindl, M. a kol. Občanský zákoník: Komentář, Praha: Wolters Kluwer, 2009, komentář Handlara, J. k § 525).
Za přiléhavou považuje Nejvyšší soud argumentaci dovolatelky jeho rozsudkem ze dne 19. 5. 2005, sp. zn. 32 Odo 525/2004, uveřejněným pod číslem 42/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle jehož právního závěru členský příspěvek členů zájmového sdružení právnických osob (§ 20f obč. zák.), představující zúčtovatelnou zálohu, je pohledávkou způsobilou k postoupení ve smyslu § 525 odst. 1 obč. zák. Tento závěr se uplatní i v souzené věci, byť v ní nejde o skutkově totožnou věc (v projednávaném případě nejde o pohledávku zájmového sdružení, nýbrž o pohledávku spolku, a rovněž tak nejde o pohledávku z titulu členského příspěvku, nýbrž na zaplacení pokuty).
Nejvyšší soud uzavírá, že vymezení pohledávek, které ve smyslu § 525 odst. 1 obč. zák. nemohou být postiženy výkonem rozhodnutí, může stanovit pouze právní předpis (ať již jde o obecnou právní úpravu v občanském soudním řádu či o zvláštní právní úpravu v jiném právním předpise). Odvolacímu soudu je třeba v souzené věci vytknout, že neuvedl, podle jaké právní normy nemůže být předmětná pohledávka (nárok na zaplacení pokuty uložené orgánem spolku členu spolku) postižena výkonem rozhodnutí, a že svou argumentaci založil na důvodech (materiální nevykonatelnost rozhodnutí orgánu spolku, nevykonatelnost pohledávky ani podle stanov na úrovni spolku), které samy o sobě nemohou vést k závěru o nepostižitelnosti pohledávky výkonem rozhodnutí podle § 525 odst. 1 věty druhé obč. zák.
Tvrdila-li tedy dovolatelka, že odvolací soud se při rozhodování odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a svým závěrem o nepostupitelnosti pohledávky z titulu peněžité pokuty za porušení vnitřních předpisů spolku právně pochybil, je tato její námitka zcela oprávněná a dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 1 o. s. ř. byl uplatněn právem.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), zrušil rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé (včetně závislých výroků o nákladech řízení mezi účastnicemi) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 věta první o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 1. 2. 2017

JUDr. Miroslav G a l l u s
předseda senátu