32 Cdo 3794/2011
Datum rozhodnutí: 24.10.2013
Dotčené předpisy: § 236 odst. 1 o. s. ř. ve znění do 31.12.2012, § 104 odst. 1 o. s. ř., § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve znění do 31.12.2012, § 80 písm. c) o. s. ř.



32 Cdo 3794/2011


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně VODOVODY A KANALIZACE Dvůr Králové n. L. spol. s r. o., se sídlem ve Dvoře Králové nad Labem, náměstí Denisovo 766, PSČ 544 01, identifikační číslo osoby 48171280, zastoupené Mgr. Pavlem Střelečkem, advokátem, se sídlem v Hradci Králové, Pouchovská 1255/109b, PSČ 500 03, proti žalované Ing. M. M., zastoupené Mgr. Janem Tomanem, advokátem, se sídlem v Praze 6, Na Ořechovce 580/4, PSČ 162 00, o určení, že žalovanou jako auditorkou byl porušen zákon a že na základě jejího auditu nelze činit úkony, vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 9 C 230/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 25. února 2011, č. j. 9 C 230/2010-92, a proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. června 2011, č. j. 22 Co 1251/2011-120, takto:

I. Řízení o dovolání proti rozsudku Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 25. února 2011, č. j. 9 C 230/2010-92, se zastavuje .
II. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. června 2011, č. j. 22 Co 1251/2011-120, se odmítá.
III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 4.174,- Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího advokáta Mgr. Jana Tomana se sídlem v Praze 6, Na Ořechovce 580/4, PSČ 162 00.

O d ů v o d n ě n í:
Se zřetelem k době vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. článku II., části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2012 (dále též jen o. s. ř. ).
Krajský soud v Českých Budějovicích jako odvolací soud potvrdil v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 25. února 2011, č. j. 9 C 230/2010-92, kterým byla zamítnuta žaloba o určení, že při zpracování technického auditu vyhlášeného 8. února 2010 Ministerstvem zemědělství České republiky, útvarem odbor vodovodů a kanalizací, číslo útvaru 15130, pod č. j. 4178/2010-15130, na podnět města Dvůr Králové nad Labem, týkajícího se infrastrukturního majetku vodovodů a kanalizací ve vlastnictví města Dvůr Králové nad Labem, provozovaného dovolatelkou, byl žalovanou jako auditorkou porušen zákon č. 274/2001 Sb. o vodovodech a kanalizacích v platném znění, a o určení, že na základě zjištění a doporučení obsažených v auditu Ing. M. nelze činit žádné úkony podle zákona o vodovodech a kanalizacích.
Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, kterým lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 občanského soudního řádu). Rozhodnutí soudu prvního stupně dovoláním napadnout nelze, občanský soudní řád proto také neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti takovému rozhodnutí. Jelikož nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, Nejvyšší soud řízení o dovolání žalobkyně proti napadeným výrokům rozsudku soudu prvního stupně podle ustanovení § 104 odst. 1 o. s. ř. zastavil (shodně srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 10/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu ve výroku o věci samé není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., jelikož podmínky tohoto ustanovení nebyly v souzené věci naplněny (rozhodnutí soudu prvního stupně nepředcházelo rozhodnutí zrušené odvolacím soudem). Dovolání nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (zrušeného nálezem Ústavního soudu ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, ke dni 31. prosince 2012), neboť napadený rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Při zkoumání, zda napadené rozhodnutí má zásadní právní význam, může dovolací soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil, popřípadě jejichž řešení zpochybnil (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit č. 7, ročník 2004, pod číslem 132). Zásadní význam rozhodnutí po právní stránce může přitom založit jen taková právní otázka, která je pro toto rozhodnutí určující (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. března 2004, sp. zn. 29 Odo 1020/2003, jež je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu).
Dovolatelka žádnou otázku zásadního právního významu výslovně nevymezila a právní otázka splňující kritéria stanovená v § 237 odst. 3 o. s. ř. není zahrnuta ani v obsahovém vymezení uplatněných dovolacích důvodů.
Závěr odvolacího soudu, podle něhož dovolatelka nemá naléhavý právní zájem na požadovaném určení, neboť její žaloba není s to plnit preventivní funkci, pro určovací žaloby podle ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř. požadovanou, je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek ze dne 27. března 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, sešit č. 3, ročník 1997, pod číslem 21, rozsudek ze dne 27. ledna 2005 sp. zn. 29 Odo 539/2003, a rozsudek ze dne 26. ledna 2006, č. j. 29 Odo 294/2003, uveřejněný pod číslem 10/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) i Ústavního soudu (srov. např. nález ze dne 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS 17/95, dostupný na webových stránkách Ústavního soudu). Otázka zákonnosti postupu žalované při zpracování auditu a správnosti jeho závěrů (první část žalobního petitu) může být řešena jako otázka předběžná v případných řízeních o žalobě na plnění (srov. mutatis mutandis závěry Nejvyššího soudu vyjádřené např. v rozsudku ze dne 20. března 1996, sp. zn. II Odon 50/96, uveřejněném v časopise Soudní rozhledy, sešit č. 5, ročník 1996, str. 113, a v rozsudku ze dne 2. dubna 2001, sp. zn. 22 Cdo 2147/99, uveřejněném pod číslem 68/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Žalobou na plnění je přitom též žaloba podle ustanovení § 19b odst. 3 občanského zákoníku, speciálně určená k ochraně proti neoprávněným zásahům do dobré pověsti právnické osoby, jejímž poškozením dovolatelka argumentuje.
V souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu je též závěr, že druhá část žalobního petitu (požadavek na určení , že na základě zjištění a doporučení obsažených v auditu nelze činit žádné úkony podle zákona o vodovodech a kanalizacích) jednak nesplňuje požadavek na preventivní funkci žaloby na určení, neboť vyhovující výrok soudu by byl vzhledem k ustanovení 159a odst. 1, 4 o. s. ř. závazný toliko pro účastníky řízení (a v tomto rozsahu pro všechny orgány), nikoliv tedy pro třetí osoby, jimž je požadované určení (ve skutečnosti zákaz využití výsledků auditu) adresováno (srov. k tomu např. rozsudek ze dne 26. ledna 2006, sp. zn. 29 Odo 294/2003, uveřejněný pod číslem 10/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), jednak nesplňuje předpoklady žaloby na určení podle ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř., neboť se nejedná o určení existence či neexistence právního vztahu nebo práva, a možnost domáhat se určení jiné skutečnosti přichází v úvahu jedině tehdy, jestliže to zákon připouští (srov. např. rozsudek ze dne 25. června 1998, sp. zn. 24 Cdo 1042/98, rozsudek ze dne 11. května 2000, sp. zn. 22 Cdo 2568/98, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, sešit č. 11, ročník 2000, pod číslem 120, a z poslední doby rozsudek ze dne 19. června 2012, sp. zn. 29 Cdo 2616/2010).
Uvedené judikatorní závěry, od nichž Nejvyšší soud neshledává důvod se odklonit, se ostatně ve všem všudy vztahují též na první část žalobního petitu.
V situaci, kdy Nejvyšší soud neshledal z hlediska uplatněných dovolacích námitek ani jiné okolnosti, které by činily napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadně významným po právní stránce, a kdy dovolání ani v části směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení není přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), nelze než uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání proti v záhlaví označenému rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 243b odst. 5 ve spojení s § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalobkyně, jejíž dovolání bylo odmítnuto, je povinna nahradit žalované účelně vynaložené náklady dovolacího řízení. Vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, byla zrušena nálezem Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, s účinností ke dni 7. května 2013, kdy byl publikován ve Sbírce zákonů pod č. 116/2013. Žalované tak náleží mimosmluvní odměna v částce 3.150,- Kč podle ustanovení § 1 odst. 2 věty první, § 6 odst. 1, § 7 bodu 5, § 9 odst. 3 písm. a), § 11 odst. 1 písm. k) a § 12 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném do 31. prosince 2012, neboť úkon byl učiněn 13. října 2011 a 23. května 2012 (srov. čl. II vyhlášky č. 486/2012 Sb.), dále náhrada hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 21 %, tedy 724,- Kč, podle ustanovení § 137 odst. 3 o. s. ř., kterou bude advokát jako plátce této daně povinen z odměny a z náhrad odvést a která podle ustanovení § 137 odst. 3 o. s. ř. rovněž patří k nákladům řízení. Celkovou náhradu ve výši 4.174,- Kč je dovolatelka povinna žalované zaplatit ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího advokáta (§ 243c odst. 1 ve spojení s § 149 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 24. října 2013

JUDr. Pavel Příhoda předseda senátu