32 Cdo 3779/2016
Datum rozhodnutí: 26.01.2017
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř. ve znění do 31.12.2016



32 Cdo 3779/2016

U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Marka Doležala v právní věci žalobkyně České republiky - Ministerstva obrany , se sídlem v Praze 6, Tychonova 221/1, identifikační číslo osoby 60162694, proti žalované Realitní a stavební společnosti s. r. o. , se sídlem v Brně, Fantova 693/45, identifikační číslo osoby 41432037, zastoupené Mgr. Ing. Pavlem Bezouškou, advokátem se sídlem v Čáslavi, nám. Jana Žižky z Trocnova 2/2, o zaplacení částek 173 667,50 Kč a 237 112,90 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 8 C 24/2008, o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. 2. 2016, č. j. 31 Co 48/2016-389, takto:
I. Dovolání se odmítá .

II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Kutné Hoře rozsudkem ze dne 12. 11. 2015, č. j. 8 C 24/2008-371 (v pořadí čtvrtým ve věci), zamítl žalobu o zaplacení částek 173 667,50 Kč a 237 112,90 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a žalobkyni uložil zaplatit České republice do pokladny Okresního soudu v Kutné Hoře zálohované svědečné ve výši 2 302 Kč (výrok II.) a žalované částku 1 725 960 Kč na náhradu nákladů řízení (výrok III.).
Krajský soud v Praze v záhlaví označeným usnesením změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III. tak, že žalobkyni uložil zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 1 163 037 Kč (první výrok), ve výrocích I. a II. zůstal rozsudek soudu prvního stupně nedotčen (druhý výrok) a dále odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení (třetí výrok).
Proti usnesení odvolacího soudu, výslovně proti prvnímu výroku, podala žalovaná dovolání, majíc za to, že odvolací soud se odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu. Navrhuje, aby dovolací soud změnil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a uložil žalobkyni nahradit žalované náklady řízení ve výši 1 485 833 Kč, nebo aby dovoláním napadené usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm - v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - podle občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ) ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013.
Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Z ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 10, ročník 2014, pod číslem 116, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Argument, podle kterého napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, je-li z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 28. 11. 2013, sen. zn. 29 ICdo 43/2013, která jsou, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, veřejnosti k dispozici na jeho webových stránkách). Těmto požadavkům dovolatelka nedostála, poněvadž konkrétní právní otázku nevymezila a nelze ji zjistit ani z obsahu dovolání a neuvedla judikaturu Nejvyššího soudu, od níž se měl odvolací soud odchýlit.
Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že nesprávně aplikoval ustanovení § 205 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 212 o. s. ř., neboť odvolací soud v projednávané věci při přezkumu rozsudku soudu prvního stupně rozhodl nad rámec rozsahu odvolání , a dále také nesprávně aplikoval ustanovení § 118a o. s. ř. a § 11 odst. 1 písm. c) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, když ji nepoučil a nepřiznal jí náhradu nákladů řízení za porady s klientem přesahující 1 hodinu. Tyto námitky případných vad řízení nejsou relevantní, neboť vada řízení sama o sobě způsobilým dovolacím důvodem není (tím je toliko nesprávné právní posouzení věci); k její případné existenci by mohl dovolací soud přihlédnout z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) jen v případě přípustného dovolání, což v projednávané věci není naplněno. Tvrzení dovolatelky o vadách řízení nezahrnuje žádnou odvolacím soudem řešenou otázku procesního práva, která by splňovala předpoklady vymezené v ustanovení § 237 o. s. ř., přípustnost dovolání tudíž založit nemůže, i kdyby se odvolací soud namítaných procesních pochybení dopustil (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1254/2014, a ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1145/2015).
Na tomto závěru nemůže ničeho změnit odkaz dovolatelky na soudní rozhodnutí publikované pod č. R 1/1975 s. 6-8 (jde o zprávu o zhodnocení praxe soudů při výkladu a aplikaci ustanovení novely občanského soudního řádu provedené zákonem č. 49/1973 Sb., schválenou usnesením pléna Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 16. 12. 1974, Plsf 2/74, jež byla uveřejněna ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 1/1975). Dovolatelka přehlíží, že o rozhodnutí dovolacího soudu nejde. V době vydání této zprávy dovolání jakožto mimořádný opravný prostředek v československém právním řádu nebylo zakotveno (srov. občanský soudní řád ve znění do 31. 12. 1974), proto ji nelze označit za judikaturu dovolacího soudu ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. ve znění od 1. 1. 2013 a dovolatelkou tvrzená podmínka přípustnosti dovolání není naplněna. Pro úplnost lze uvést, že i pokud by dovolatelka uvedla rozhodnutí dovolacího soudu, pouhý odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu bez vymezení konkrétní právní otázky, kterou měl odvolací soud posoudit nesprávně, nemůže založit přípustnost dovolání.
Odkazuje-li dovolatelka na rozhodnutí Ústavního soudu, pak tato rozhodnutí rovněž nejsou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu v intencích ustanovení § 237 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 11. 2013, sp. zn. 32 Cdo 3119/2013).
Uvedené nedostatky nelze již odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. § 241b odst. 3 větu první o. s. ř.), uplynula. Jde přitom o vady, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze posoudit přípustnost dovolání.
Nejvyšší soud proto dovolání proti usnesení odvolacího soudu podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl pro vady.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení § 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. 1. 2017
JUDr. Hana G a j d z i o k o v á předsedkyně senátu