32 Cdo 3774/2016
Datum rozhodnutí: 26.01.2017
Dotčené předpisy: § 159a odst. 4 o. s. ř. ve znění do 31.12.2013, § 237 o. s. ř. ve znění do 31.12.2013



32 Cdo 3774/2016


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně CALDERSHOT FINANCE LTD. , se sídlem v Londýně, 788-790 Finchley Road, NW11 7TJ, Spojené království Velké Británie a Severního Irska, registrační číslo 05843605, zastoupené JUDr. Miroslavem Janstou, advokátem se sídlem v Praze 1, Těšnov 1059/1, proti žalovanému M. V. , zastoupenému JUDr. Františkem Řezankou, advokátem se sídlem v Praze 9, Vašátkova 1012/18, o zaplacení částky 79 331,65 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 9 C 269/2013, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. 2. 2016, č. j. 30 Co 495/2015-269, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 5 566 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Kutné Hoře rozsudkem ze dne 5. 6. 2015, č. j. 9 C 269/2013-196 (v pořadí druhým ve věci), uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 79 331,65 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, v němž co do přípustnosti toliko cituje a následně parafrázuje ustanovení § 237 občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ). Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil se závazným pokynem, aby soud prvního stupně žalobu v plném rozsahu zamítl .
Žalobkyně navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné odmítl, případně jako nedůvodné zamítl, a aby přiznal žalobkyni náhradu nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm - v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013.
Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Ač dovolatel výslovně neuvádí, který ze čtyř předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v ustanovení § 237 o. s. ř. uplatňuje, z obsahu dovolání lze u některých otázek dovodit, že podle názoru dovolatele se odvolací soud odchýlil od konkrétních rozhodnutí Nejvyššího soudu.
Argument, podle kterého napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, je-li z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, a ze dne 28. 11. 2013, sen. zn. 29 ICdo 43/2013, jež jsou veřejnosti k dispozici, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách).
Přípustnost dovolání není způsobilá založit dovolatelova námitka nesprávného posouzení překážky věci pravomocně rozhodnuté, z níž dovolatel dovozuje i nesprávné posouzení námitky promlčení, byla-li následně žaloba o zaplacení dlužné částky sice podána ve lhůtě 30 dnů ode dne, kdy žalobkyni bylo doručeno rozhodnutí rozhodce o nedostatku pravomoci k projednání věci (srov. § 16 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění do 31. 12. 2013), ale nikoliv u věcně a místně příslušného soudu podle názoru dovolatele, neboť v rozhodnutích, na která dovolatel v této souvislosti odkazuje, se Nejvyšší soud otázkou překážky věci pravomocně rozhodnuté nezabýval. V usneseních ze dne 19. 2. 2015, sp. zn. 33 Cdo 4900/2014, a ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 23 Cdo 2540/2010, Nejvyšší soud posuzoval otázku místní příslušnosti soudu v řízení o zrušení rozhodčího nálezu, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2010, sp. zn. 23 Cdo 4847/2009, uveřejněný pod číslem 42/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, se týká řízení o jmenování rozhodcem.
Dovolatel dále zpochybňuje závěr odvolacího soudu o aktivní legitimaci žalobkyně, aniž by však vymezil jakoukoliv otázku hmotného nebo procesního práva, přičemž tato otázka není zjistitelná ani z obsahu dovolání. Tímto způsobem nemůže být přípustnost dovolání založena. Právní úprava dovolacího řízení účinná od 1. 1. 2013 předpokládá, že dovolací soud se bude při posouzení přípustnosti dovolání zabývat právní otázkou, kterou dovolatel konkrétně vymezí. Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě, správně a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho přezkum stal neomezenou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením § 242 o. s. ř. (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008, či ze dne 14. 9. 2010, sp. zn. 22 Cdo 3215/2008). Argumentace k této námitce směřuje proti hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, neboť dovolatel polemizuje se skutkovými závěry odvolacího soudu o tom, že postupní smlouvy byly podepsány osobami oprávněnými jednat za postupitele i postupníka na základě předložených plných mocí. Pomíjí, že ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 nelze hodnocení důkazů (se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) úspěšně napadnout dovolacím důvodem (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, in www.usoud.cz ).
Dovolatel rovněž s odkazem na konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu namítá, že ze smlouvy o postoupení pohledávek není zřejmé vymezení pohledávek, tedy že pohledávka není jednoznačně identifikována. V projednávané věci odvolací soud dospěl k závěru, že převáděná pohledávka je v každé smlouvě určena natolik jednoznačně, že je zjistitelné, jaká pohledávka je předmětem postoupení, aby nebyla zaměnitelná s jinou pohledávkou postupitele za stejným dlužníkem. Toto právní posouzení však může být založeno pouze na konkrétních skutkových zjištěních, vycházejících z obsahu postupních smluv (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2003, sp. zn. 32 Odo 293/2002, uveřejněný pod číslem 16/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů však v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od 1. 1. 2013 zpochybnit nelze.
Ve zbytku dovolací argumentace není ani z obsahu dovolání zjistitelné, který z předpokladů přípustnosti dovolatel uplatňuje. Tvrzení, že odvolacím soudem uvedenou judikaturu nelze v projednávané věci aplikovat , není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř.
Nejvyšší soud proto dovolání směřující proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu potvrzujícího výroku ve věci samé podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Dovolání směřující proti napadenému rozhodnutí v rozsahu druhého výroku není vzhledem k ustanovení § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. přípustné, neboť výše nákladů řízení, k jejichž náhradě byl žalovaný zavázán za odvolací řízení (22 264 Kč), nepřevyšuje částku 50 000 Kč (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud proto dovolání v této části odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost.
K té části prvního výroku, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II., dovolatel neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání a nesprávnost rozhodnutí. Uvedené nedostatky nelze již odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. ustanovení § 241b odst. 3 větu první o. s. ř.), uplynula. Jde přitom o vady, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze v uvedeném rozsahu posoudit přípustnost dovolání. Nejvyšší soud proto dovolání v této části podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl pro vady.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení § 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 26. 1. 2017
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu