32 Cdo 3751/2014
Datum rozhodnutí: 20.10.2015
Dotčené předpisy: § 8 odst. 2 předpisu č. 274/2001Sb., § 8 odst. 3 předpisu č. 274/2001Sb. ve znění do 31.12.2013, § 35 odst. 2 obč. zák. ve znění do 31.12.2013, § 266 obch. zák. ve znění do 31.12.2013



32 Cdo 3751/2014
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně WWTP DKNL, s. r. o. v likvidaci , se sídlem v Praze 10 Vršovicích, Moskevská 63, PSČ 101 00, identifikační číslo osoby 27205011, zastoupené Mgr. Milanem Šikolou, advokátem, se sídlem v Brně, Jaselská 940/23, PSČ 602 00, proti žalovanému městu Dvůr Králové nad Labem , se sídlem ve Dvoře Králové nad Labem, náměstí T. G. Masaryka 38, PSČ 544 01, identifikační číslo osoby 00277819, zastoupenému Mgr. Kateřinou Kavalírovou, advokátkou, se sídlem v Hradci Králové, Dukelská třída 15/16, PSČ 500 02, o zaplacení částky 15 583 969,80 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 110 C 33/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. dubna 2014, č. j. 47 Co 78/2014-191, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. dubna 2014, č. j. 47 Co 78/2014-191, a rozsudek Okresního soudu v Trutnově ze dne 19. září 2013, č. j. 110 C 33/2012-167, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Trutnově k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

V souzené věci se žalobkyně jako provozovatel Společné čistírny odpadních vod ve Dvoře Králové nad Labem (dále jen ČOV ) domáhala po žalovaném jako vlastníku provozně související městské kanalizační sítě zaplacení částky 15 583 969,80 Kč se zákonným úrokem z prodlení, jako ceny za čištění odpadních vod přivedených do ČOV v době od 1. srpna 2008 do 31. prosince 2008.
Krajský soud v Hradci Králové v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 19. září 2013, č. j. 110 C 33/2012-167, jímž Okresní soud v Trutnově žalobu zamítl a uložil žalobkyni nahradit žalovanému náklady řízení. Odvolací soud rozhodl zároveň o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud, aniž to výslovně zdůraznil, vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, podle nichž v rozhodném období byli vlastníky provozně souvisejících kanalizací společnost EVORADO IMPORT a. s. coby vlastník ČOV a žalovaný jako vlastník městské kanalizační sítě. K uzavření dohody o úpravě vzájemných práv a povinností podle ustanovení § 8 odst. 3 zákona č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích pro veřejnou potřebu a o změně některých zákonů (dále též jen zákon o vodovodech a kanalizacích či ZVK ), mezi nimi nedošlo. Ministerstvo zemědělství České republiky (dále též jen ministerstvo ) upravilo tyto vztahy rozhodnutím ze dne 17. září 2007, č. j. 3329/2007-16330; rozklad podaný žalovaným byl rozhodnutím ministra zemědělství ze dne 12. prosince 2007, č. j. 40293/2007-10000, zamítnut a rozhodnutí ministerstva bylo potvrzeno. Rozhodnutím ministerstva bylo žalovanému uloženo platit společnosti EVORADO IMPORT a. s. za čištění odpadních vod cenu stanovenou v souladu s pravidly upravujícími v cenových předpisech výši stočného a bylo stanoveno, že jednotlivá práva vlastníka ČOV smí vykonávat její provozovatel, jímž byla v předmětném období na základě rozhodnutí Krajského úřadu Královéhradeckého kraje ze dne 10. května 2005, č. j. 10981/ZP/2005-Mu, a na základě nájemní smlouvy a smlouvy o provozování ČOV žalobkyně. V této smlouvě (uzavřené dne 29. dubna 2005 s tehdejším vlastníkem ČOV společností TIBA, a. s.) bylo mimo jiné zakotveno právo žalobkyně účtovat svým jménem úplatu za čištění odpadních vod. Žalobkyně účtovala žalovanému cenu za čištění odpadních vod provedené v době od září do prosince 2008 měsíčními fakturami, na něž žalovaný ničeho neuhradil.
Odvolací soud především konstatoval, že u Okresního soudu v Trutnově žalobkyně zahájila celkem šest sporů o plnění za čištění odpadních vod a že pod spisovými značkami 5 C 34/2008 a 15 C 55/2010 probíhají u tohoto soudu řízení o žalobách podle části V. občanského soudního řádu o nahrazení správních rozhodnutí o úpravě vzájemných vztahů vlastníků provozně souvisejících částí kanalizace, vydaných podle ustanovení § 8 odst. 3 ZVK, která - dle jeho mínění - neupravila tyto vztahy natolik komplexně, aby poskytovala závazný a proveditelný podklad pro kvalitní, plynulé a bezpečné fungování kanalizace, včetně materiálního zajištění provozu.
Odvolací soud dovodil, že provozovatelem ČOV jako části kanalizace provozované ve veřejném zájmu byla v rozhodném období žalobkyně; byla k tomu oprávněna na základě svého smluvního vztahu s vlastníkem ČOV podle smlouvy o provozování ČOV a v návaznosti na to vydaného správního rozhodnutí o povolení k provozování ČOV pro veřejnou potřebu. Její práva a povinnosti provozovatele jsou dány ustanovením § 9 ZVK, byla tedy podle § 9 odst. 1 povinna provozovat ČOV v souladu s právními předpisy, kanalizačním řádem, podmínkami stanovenými pro tento provoz rozhodnutími správních úřadů a v souladu se smlouvou uzavřenou podle ustanovení § 8 odst. 2 ZVK. Poté se odvolací soud vypořádal s otázkou pravomoci soudů rozhodujících v občanském soudním řízení, a to na základě úvahy, že vztahy mezi žalobkyní jako provozovatelem ČOV a žalovaným jako vlastníkem kanalizační sítě jdou nad rámec základního vztahu mezi vlastníky provozně souvisejících kanalizací, proto musí být předmětem odděleného vypořádání, v návaznosti na smluvní vztah.
Odvolací soud zdůraznil, že žalobkyně zpočátku odvozuje aktivní věcnou legitimaci od svého smluvního vztahu s vlastníkem ČOV. S odkazem na zjištění soudu prvního stupně konstatoval, že podle článku V odst. 3 písm. c) dodatku č. 2 smlouvy o provozování ČOV, uzavřeného dne 1. června 2005, měla žalobkyně jako nájemce a provozovatel vůči vlastníku ČOV jako pronajímateli právo na veškeré úplaty za čištění odpadních vod v předmětu nájmu, zejména na odpovídající část stočného, a že všechny takové platby se platí nájemci a jsou jeho příjmem, nájemce je oprávněn je svým jménem účtovat odběratelům a ostatním osobám, pro které bude odpadní vody čistit nebo které budou využívat jiné služby poskytované nájemcem v předmětu nájmu. S odkazem na závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 3. ledna 2008, č. j. 9 As 52/2007-76 (uveřejněného pod číslem 1531/2008 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, ústavní stížnost proti němuž Ústavní soud usnesením ze dne 4. prosince 2008, sp. zn. II. ÚS 416/08, odmítl), odvolací soud dovodil, že žalobkyně se domáhá podsložky stočného - nákladů na čištění odpadních vod, jež mu má být podle dodatku č. 2 smlouvy o provozování ČOV placeno, v intencích § 8 odst. 14 ZVK. Stočné je platbou za využívání všech částí kanalizace, stokové části i ČOV. Právo na jeho výběr od odběratelů má žalovaný jako vlastník kanalizační sítě, do níž ústí odtok odpadních vod odběratelů. Protože zákon o vodovodech a kanalizacích ani prováděcí vyhláška č. 428/2001 Sb. výběr a přerozdělení stočného v případě více vlastníků provozně souvisejících kanalizací výslovně neupravují, měla být i tato otázka předmětem dohody uzavřené podle ustanovení § 8 odst. 3 ZVK, resp. předmětem rozhodnutí ministerstva, o jehož komplexní nahrazení je vedeno mezi vlastníky souvisejících kanalizací řízení u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 15 C 55/2010. Na výši tam stanovené ceny za čištění odpadních vod jakožto části stočného mimo jiné též pro leden 2008 (to uvedeno zřejmým nedopatřením, když v souzené věci jde o dobu od 1. srpna 2008 do 31. prosince 2008) ve vztahu k vlastníku ČOV závisí případná výše nároku, který má žalobkyně podle smlouvy o provozování ČOV vůči vlastníku ČOV. Na základě těchto úvah odvolací soud uzavřel, že mezi žalobkyní a žalovaným neexistuje vztah z hmotného práva, na jehož základě by byla žalobkyně aktivně legitimována domáhat se přímo po žalovaném úplaty za čištění, jež náleží vlastníku ČOV.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, podle něhož tvrzení o tom, že nabyla právo podle nájemních smluv a smlouvy o provozování ČOV datovaných dnem 23. října 2007, žalobkyně zjevně účelově snesla a důkazy k nim navrhla až řadu měsíců po podání žaloby a zjevně v návaznosti na neúspěch v předcházejících řízeních.
Rozsudek odvolacího soudu, výslovně v obou jeho výrocích, podle obsahu dovolací argumentace však toliko ve výroku o věci samé, napadla žalobkyně dovoláním, shledávajíc je přípustným pro řešení otázek hmotného práva dovolacím soudem dosud neřešených,
a) zda lze smlouvou uzavřenou ve smyslu § 8 odst. 2 ZVK platně smluvně převést, postoupit provozovateli ČOV práva a povinnosti vyplývající z dohody vlastníků provozně souvisejících kanalizací, resp. z rozhodnutí správního orgánu , zejména pak právo vlastníka ČOV na úplatu za čištění odpadních vod vůči vlastníkovi stokové sítě ,
b) zda úplata za čištění odpadních vod, určená v dohodě vlastníků provozně souvisejících kanalizací, resp. v rozhodnutí správního orgánu, tak, že cena za čištění odpadních vod bude stanovena v souladu s pravidly upravujícími v cenových předpisech výši stočného, je stanovena dostatečně určitě a zda takovou pohledávku lze platně smluvně převést, postoupit provozovateli ČOV smlouvou uzavřenou ve smyslu § 8 odst. 2 zákona ,
c) zda pak v takovém případě existuje mezi provozovatelem ČOV a vlastníkem stokové sítě vztah z hmotného práva, na jehož základě je provozovatel ČOV aktivně legitimován domáhat se úplaty za čištění přímo po vlastníkovi stokové sítě , a
d) zda nárok založený rozhodnutím správního orgánu (právo na úplatu za obstarání čištění odpadních vod) je co do právního důvodu totožný s nárokem (právem na úplatu za čištění odpadních vod) založeným dohodou ve smyslu § 8 odst. 3 ZVK a plněním nároku z jednoho právního důvodu zaniká nárok druhý .
Dovolatelka především popírá správnost posouzení, že se domáhá podsložky stočného, jehož přerozdělení mělo být předmětem dohody mezi vlastníky provozně souvisejících kanalizací. Argumentuje, že ustanovení § 8 odst. 14 ZVK nelze na posuzovaný vztah aplikovat, neboť reguluje vztahy mezi vlastníkem, případně provozovatelem kanalizace na straně jedné a odběratelem na straně druhé a týká se stočného, zatímco v souzené věci jde o úplatu za službu čištění odpadních vod. Proto podle jejího názoru neobstojí závěr, že výše jejího nároku je závislá na výši úplaty, která měla být předmětem dohody mezi vlastníky provozně souvisejících kanalizací, respektive předmětem rozhodnutí správního orgánu.
Zároveň dovolatelka snáší argumenty ve prospěch názoru, že uložilo-li ministerstvo svým rozhodnutím žalovanému povinnost platit vlastníku ČOV cenu za čištění odpadních vod stanovenou v souladu s pravidly upravujícími v cenových předpisech výši stočného, pak je v něm cena za čištění odpadních vod mezi vlastníkem ČOV a vlastníkem stokové sítě stanovena a je tedy známa i výše jejího nároku. Argumentuje, že právo vlastníka ČOV na zaplacení ceny za čištění vůči vlastníku stokové sítě je existující pohledávkou identifikovatelnou co do důvodu i co do výše.
Dále dovolatelka zpochybňuje závěr odvolacího soudu, že její nárok na úplatu za čištění odpadních vod je podle smlouvy o provozování ČOV nárokem vůči vlastníku ČOV. Odkazuje na rozhodnutí, jímž jí bylo povoleno provozování veřejné kanalizace, na rozhodnutí ministerstva, podle něhož smí jednotlivá práva vlastníka ČOV vykonávat její provozovatel, a na smlouvy o provozování ČOV, podle nichž má právo účtovat svým jménem úplatu za čištění odpadních vod, jíž je i cena, kterou má podle rozhodnutí ministerstva platit žalovaný vlastníku ČOV. Má za to, že nárok vlastníka či provozovatele ČOV na tuto úplatu v rozhodném období vyplýval z rozhodnutí ministerstva a toto právo bylo na ni převedeno, postoupeno na základě smlouvy o provozování ČOV. Argumentuje, že ze smlouvy ani ze zákona nevyplývá povinnost provozovatele čistit odpadní vodu pro vlastníka čistírny, provozovatel tudíž neprovádí čištění pro vlastníka a nemá proto vůči němu právo na úplatu.
Dovolatelka brojí též proti závěru, podle něhož platby provedené na základě předběžného opatření vydaného rozhodnutím Městského úřadu ve Dvoře Králové nad Labem ze dne 9. listopadu 2005, č. j. OŽP/53388-05/7423-05/ott, jsou zálohami na úplatu za čištění odpadních vod. Podle jejího názoru je tato pohledávka, kterou nabyla postoupením, nárokem vlastníka ČOV na úplatu za to, že bude obstarávat čištění odpadních vod prostřednictvím třetích osob.
Závěrem dovolatelka podrobuje kritice závěry soudů nižších stupňů stran smluv ze dne 23. října 2007.
Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu, jakož i rozhodnutí soudu prvního stupně, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření k dovolání zpochybňuje přípustnost dovolání. Namítá, že dovolatelkou předestřené otázky směřují ke zpochybnění zjištěného skutkového stavu, že na řešení těchto otázek napadené rozhodnutí nezávisí a že některé z nich již byly dovolacím soudem řešeny v usneseních ze dne 27. května 2015, č. j. 33 Cdo 1218/2014-159, a ze dne 22. června 2015, č. j. 33 Cdo 2548/2014-230, jimiž bylo dovolání žalobkyně ve skutkově a právně obdobných sporech mezi týmiž účastníky odmítnuto. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, případně zamítl.
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013 (dále též jen o. s. ř. ).
Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení) při splnění podmínky povinného zastoupení (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se dovolací soud nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Podle ustanovení § 237 o. s. ř. je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem posouzena jinak.
Na smysl dovolatelkou formulovaných otázek je třeba usoudit též z vymezení důvodu dovolání. Otázky uvedené pod písmeny a) a c) jsou z hlediska věcného (podle jejich obsahu) otázkou jedinou. Otázku, zda může vlastník čistírny odpadních vod smlouvou uzavřenou podle ustanovení § 8 odst. 2 ZVK postoupit provozovateli čistírny právo na úplatu za čištění odpadních vod do čistírny přiváděných, odvolací soud neřešil; dovodil, že smlouva o provozování ČOV upravila vztahy mezi vlastníkem ČOV a jejím provozovatelem jinak, totiž že zakládala právo provozovatele na úplatu za čištění vůči vlastníku ČOV. Postupem, jímž dospěl k tomuto závěru, dovolatelkou zpochybňovanému, se však odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu a potud proto Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným. Zbývající otázky přípustnost dovolání nezakládají. Řešením otázky uvedené pod písmenem b) se Nejvyšší soud již zabýval a odvolací soud se v napadeném rozhodnutí od jeho závěrů neodchýlil. Na řešení otázky označené písmenem d) pak napadené rozhodnutí nespočívá.
Je třeba dodat, že žalovaným zmiňovaná usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1218/2014 a sp. zn. 33 Cdo 2548/2014 řešení otázek hmotného práva v intencích ustanovení § 237 o. s. ř. přinášet nemohou; jde v obou případech o rozhodnutí, jímž Nejvyšší soud dovolání odmítl jako nepřípustná, neshledal tedy předpoklady pro to, aby napadená rozhodnutí odvolacího soudu podrobil dovolacímu přezkumu.
Podle ustanovení § 1 odst. 2 ZVK vodovody a kanalizace pro veřejnou potřebu se zřizují a provozují ve veřejném zájmu.
Podle ustanovení § 2 odst. 2 věty první ZVK, ve znění účinném do 14. března 2006, kanalizace je provozně samostatný soubor staveb a zařízení zahrnující kanalizační stoky k odvádění odpadních vod a srážkových vod, kanalizační objekty včetně čistíren odpadních vod, jakož i stavby k čištění odpadních vod před jejich vypouštěním do kanalizace. Pozdější změny tohoto ustanovení nepřinesly z pohledu otázek řešených v souzené věci nic významného.
Podle ustanovení § 2 odst. 3 ZVK provozování vodovodů nebo kanalizací je souhrn činností k zajištění dodávky pitné vody nebo odvádění a čištění odpadních vod; není jím správa majetku vodovodů a kanalizací ani jejich rozvoj. Novelou provedenou s účinností od 15. března 2006 zákonem č. 76/2006 Sb. byl připojen text, podle něhož se rozumí jím (provozováním) zejména dodržování technologických postupů při odběru, úpravě a dopravě pitné vody včetně manipulací, odvádění, čištění a vypouštění odpadních vod
Podle ustanovení § 2 odst. 4 ZVK, ve znění účinném do 14. března 2006, provozovatelem vodovodu nebo kanalizace je osoba, které krajský úřad vydal povolení podle § 6, ve znění účinném od 15. března 2006 do 31. prosince 2013 pak osoba, která provozuje vodovod nebo kanalizaci a je držitelem povolení k provozování tohoto vodovodu nebo kanalizace vydaného krajským úřadem podle § 6 (ve znění pozdějších předpisů jde o odst. 5).
Podle ustanovení § 2 odst. 5, části věty před středníkem, ZVK, ve znění účinném do 31. prosince 2013, odběratelem je vlastník pozemku nebo stavby připojené na vodovod nebo kanalizaci, není-li dále stanoveno jinak (ve znění pozdějších předpisů jde o odst. 6).
Podle ustanovení § 8 odst. 1 ZVK, ve znění účinném do 31. prosince 2013, vlastník vodovodu nebo kanalizace je povinen zajistit jejich plynulé a bezpečné provozování; ve znění pozdějších předpisů je též povinen vytvářet rezervu finančních prostředků na jejich obnovu a dokládat jejich použití pro tyto účely.
Podle ustanovení § 8 odst. 2 ZVK vlastník vodovodu nebo kanalizace může uzavřít smlouvu o provozování vodovodu nebo kanalizace s provozovatelem. Jestliže vlastník provozuje vodovod nebo kanalizaci svým jménem a na vlastní odpovědnost, vztahují se na něj všechna práva a povinnosti provozovatele.
Podle ustanovení § 8 odst. 3 ZVK, ve znění účinném do 14. března 2006, vlastníci vodovodů nebo kanalizací provozně souvisejících upraví svá vzájemná práva a povinnosti písemnou dohodou tak, aby bylo zajištěno kvalitní a plynulé provozování vodovodu nebo kanalizace. Nedojde-li k písemné dohodě, rozhodne o úpravě vzájemných práv a povinností mezi nimi příslušný vodoprávní úřad. Podle téhož ustanovení ve znění účinném od 15. března 2006 do 31. prosince 2013 v případě nedohody rozhodne o úpravě vzájemných práv a povinností ministerstvo.
Podle ustanovení § 8 odst. 11 věty první až třetí ZVK, ve znění účinném do 14. března 2006 (ve znění pozdějších předpisů jde o odst. 14), vlastník kanalizace má právo na úplatu za odvádění odpadních vod (dále jen "stočné"), pokud ze smlouvy uzavřené podle odstavce 2 nevyplývá, že stočné se platí provozovateli kanalizace (§ 20). Právo na stočné vzniká okamžikem vtoku odpadních vod do kanalizace. Stočné je úplatou za službu spojenou s odváděním a čištěním, případně zneškodňováním odpadních vod.
Podle ustanovení § 9 odst. 1 ZVK, ve znění účinném do 31. prosince 2013, provozovatel je povinen provozovat vodovod nebo kanalizaci v souladu s právními předpisy, kanalizačním řádem, podmínkami stanovenými pro tento provoz rozhodnutími správních úřadů a v souladu se smlouvou uzavřenou podle § 8 odst. 2, ve znění pozdějších předpisů též v souladu s dohodou podle § 8 odst. 3, pokud se jedná o vodovod nebo kanalizaci provozně související.
Odvolací soud dovozuje neexistenci hmotně právního vztahu mezi dovolatelkou a žalovaným, z něhož by vyplývalo právo dovolatelky na úhradu úplaty za čištění odpadních vod přímo vůči žalovanému, ze zjištění učiněných soudem prvního stupně z nájemní smlouvy a smlouvy o provozování ČOV uzavřené dne 29. dubna 2005, ve znění jejího dodatku č. 2 (dále též jen smlouva o provozování ČOV či smlouva ), že dovolatelka jako provozovatel ČOV měla právo na úplatu za čištění odpadních vod vůči jejímu vlastníku. Již v této premise, z níž odvozuje závěr o absenci aktivní věcné legitimace dovolatelky, se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu. V jejím světle mají totiž povahu skutkových zjištění toliko závěry o tom, jaký text je ve smlouvě obsažen (jak zní její jazykové vyjádření); závěry o tom, jaká práva a jaké povinnosti ze smlouvy vyplývají (byly v ní ujednány), jsou výsledkem právního posouzení (interpretace smlouvy) a jde tedy o závěry právní (z judikatury Nejvyššího soudu k tomu srov. např. usnesení ze dne 23. listopadu 2009, sp. zn. 22 Cdo 4974/2007, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod číslem C 8043, rozsudek ze dne 26. září 2011, sp. zn. 22 Cdo 3518/2009, a rozsudek ze dne 14. května 2014, sp. zn. 32 Cdo 2864/2012, které jsou, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupné na http://www.nsoud.cz ). Ke stejným závěrům dospívá též Ústavní soud (srov. např. usnesení ze dne 17. prosince 2003, sp. zn. III. ÚS 280/03, uveřejněné pod číslem 31/2003 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, a nález ze dne 6. května 2004, sp. zn. III. ÚS 258/03, uveřejněný tamtéž pod číslem 66/2004). Je ostatně namístě poznamenat, že v tomto řízení soud prvního stupně uvedený závěr, na rozdíl od věci mezi týmiž účastníky vedené před ním pod sp. zn. 8 C 13/2009, ve svém rozhodnutí ve skutečnosti nevyslovil.
Text smlouvy o provozování ČOV výslovný údaj o tom, že právo na úplatu za čištění odpadních vod má dovolatelka právě vůči vlastníku ČOV, neobsahuje. Dikce článku V odst. 3 písm. c) věty první smlouvy zní: Nájemce má právo na veškeré úplaty za čištění odpadních vod v předmětu nájmu . Byť je článek V označen rubrikou Vzájemná práva a povinnosti , rozuměno vzájemná práva a povinnosti smluvních stran, nelze přehlédnout ujednání v článku IV odst. 4, podle něhož je nájemce touto smlouvou pověřen uzavírat svým jménem a na svůj účet s odběrateli či jakýmikoliv dalšími osobami smlouvy, jejichž předmětem je čištění odpadních vod v předmětu nájmu, a zejména ujednání ve druhé větě článku V odst. 3 písm. c), podle něhož všechny takové platby (tj. veškeré úplaty za čištění odpadních vod v předmětu nájmu) se platí nájemci a jsou nájemcovým příjmem a nájemce je oprávněn tyto platby svým jménem účtovat odběratelům a ostatním osobám, pro které bude odpadní vody čistit nebo které budou využívat jiné služby poskytované v předmětu nájmu. Bez významu není jistě ani skutečnost, že podle smlouvy dovolatelka převzala ČOV do nájmu za účelem jejího využívání ke svému podnikání čištění odpadních vod (čl. II) a za její užívání se zavázala platit vlastníku nájemné [čl. V bod 1 písm. a) a bod 4 písm. a)] a že v článku II odst. 3 smlouvy (ve znění dodatku č. 2) se s odkazem na jí vydané veřejnoprávní povolení zavázala provozovat ČOV na vlastní odpovědnost a svým jménem.
Odvolací soud, třebaže část těchto věcně souvisejících ujednání cituje, nikterak nevysvětlil, jak se slučuje se závěrem, na němž založil své rozhodnutí, například skutečnost, že dovolatelka měla provádět čištění odpadních vod přiváděných do ČOV vlastním jménem (tedy jaký by mělo toto ujednání smysl, kdyby měla čištění provádět právě jen pro vlastníka ČOV), že měla být oprávněna svým jménem účtovat úplaty za tuto činnost odběratelům a ostatním osobám, pro které bude odpadní vody čistit (jak z toho dovodit, že těmito odběrateli a třetími osobami je míněn právě jen vlastník ČOV), a že tyto platby (platby odběratelů a ostatních osob, pro které bude odpadní vody čistit) měly být jejím příjmem.
Jde tu v každém případě o situaci, v níž jsou pochybnosti o obsahu právního úkonu (o vůli jím projevené), v tomto případě založené nejen tím, že dovolatelka ujednání v článku V odst. 3 písm. c) věty první smlouvy přisuzovala zcela jiný význam, než který v něm nalezl odvolací soud. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi zdůrazňuje, že jsou-li pochybnosti o obsahu právního úkonu, zjišťuje se jeho obsah za použití interpretačních pravidel stanovených obecně pro soukromoprávní vztahy v § 35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, zrušeného ke dni 1. ledna 2014 (dále též jen obč. zák. ), a pro obchodní závazkové vztahy speciálně též v § 266 obchodního zákoníku, zrušeného k témuž datu (dále též jen obch. zák. ) (srov. např. rozsudky ze dne 23. listopadu 2010, sp. zn. 32 Cdo 4637/2009, ze dne 28. března 2012, sp. zn. 32 Cdo 2485/2011, ze dne 30. září 2013, sp. zn. 32 Cdo 3586/2011, a ze dne 31. března 2014, sp. zn. 32 Cdo 1185/2012). Protože soudy nižších stupňů se nevyjádřily k otázce, zda dovolatelkou uplatněné právo podléhá režimu občanského zákoníku či obchodního zákoníku, lze v tomto místě podotknout, že předmětem řízení v souzené věci je vztah mezi samosprávnou jednotkou a podnikatelem, týkající se zabezpečování veřejných potřeb, který je podle ustanovení § 261 odst. 2 věty první obch. zák. obchodním závazkovým vztahem.
Podle ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák. je třeba právní úkony vyjádřené slovy vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.
Podle ustanovení § 266 obch. zák. projev vůle se vykládá podle úmyslu jednající osoby, jestliže tento úmysl byl straně, které je projev vůle určen, znám nebo jí musel být znám (odstavec 1). V případech, kdy projev vůle nelze vyložit podle odstavce 1, vykládá se projev vůle podle významu, který by mu zpravidla přikládala osoba v postavení osoby, které byl projev vůle určen. Výrazy používané v obchodním styku se vykládají podle významu, který se jim zpravidla v tomto styku přikládá (odstavec 2). Při výkladu vůle podle odstavců 1 a 2 se vezme náležitý zřetel ke všem okolnostem souvisejícím s projevem vůle, včetně jednání o uzavření smlouvy a praxe, kterou strany mezi sebou zavedly, jakož i následného chování stran, pokud to připouští povaha věci (odstavec 3). Projev vůle, který obsahuje výraz připouštějící různý výklad, je třeba v pochybnostech vykládat k tíži strany, která jako první v jednání tohoto výrazu použila (odstavec 4).
Nejvyšší soud k tomu vysvětlil, že jazykové vyjádření právního úkonu zachycené ve smlouvě musí být nejprve vykládáno prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu). Kromě toho soud posoudí na základě provedeného dokazování, jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy, přičemž podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků je to, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu (srov. např. rozsudek ze dne 26. listopadu 1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98, uveřejněný v časopise Právní rozhledy č. 7, ročník 1999, s. 386). Ústavní soud pak zdůrazňuje (v rovině ústavně právní), že text smlouvy je toliko prvotním přiblížením se k významu smlouvy, který si chtěli její účastníci svým jednáním stanovit. Doslovný výklad textu smlouvy může, ale nemusí být v souladu s vůlí jednajících stran. Směřuje-li vůle smluvních stran k jinému významu a podaří-li se vůli účastníků procesem hodnocení skutkových a právních otázek ozřejmit, má shodná vůle účastníků smlouvy přednost před doslovným významem textu jimi formulované smlouvy. Vůli je nutno dovozovat z vnějších okolností spojených s podpisem a realizací smluvního vztahu, zejména z okolností spojených s podpisem smlouvy a následným jednáním účastníků po podpisu smlouvy (srov. např. nález ze dne 14. dubna 2005, sp. zn. I. ÚS 625/2003, uveřejněný pod číslem 84/2005 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Nejvyšší soud zároveň dodává, že výkladem lze pouze zjišťovat obsah právního úkonu, nelze jím však projev vůle nahrazovat či doplňovat (srov. např. rozsudek ze dne 7. října 1998, sp. zn. 1 Odon 110/97, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, sešit č. 3, ročník 1999, pod číslem 30, a rozsudek ze dne 7. listopadu 2000, sp. zn. 29 Cdo 81/2000).
Odvolací soud se při zkoumání obsahu smlouvy o provozování ČOV (při posouzení, jaká práva a povinnosti z ní pro smluvní strany vyplývají) těmito judikatorními závěry neřídil, výklad smlouvy neprovedl a zjištěním skutečné vůle stran smlouvou projevené se nezabýval. Při vymezení právního postavení dovolatelky v rovině jejího účastenství v hmotně právních vztazích opomněl vyhodnotit a zohlednit práva a povinnosti provozovatele kanalizace vyplývající přímo ze zákona (a to nejen z citovaného § 9 odst. 1 ZVK); ta ustanovení zákona o vodovodech a kanalizacích, která mají vzhledem k veřejnému zájmu, jenž zákonodárce jejich prostřednictvím prosazuje kogentní charakter, spoluvytvářejí obsah závazkového vztahu založeného smlouvou a zároveň je na ně třeba vzít zřetel při zkoumání smyslu (účelu) ujednání obsažených ve smlouvě. Pak ovšem odvolací soud nemohl ani posoudit (a také tak neučinil), o jaký typ smlouvy se jedná (§ 269 odst. 1 obch. zák.), zejména zda jde (též podle obsahu) o smlouvu nájemní (§ 663 a násl. obč. zák.) nebo o smlouvu o dílo (§ 536 a násl. obch. zák.), a jaké konsekvence z toho vyplývají (k tomu srov. např. dílo Rubeš, P. Zákon o vodovodech a kanalizacích. Komentář. 1. vydání. Praha: Walters Kluwer, 2014, s. 74 a 75), případně zda se jedná o smlouvu nepojmenovanou (§ 269 odst. 2 obch. zák.).
V souvislosti s tím stojí za zmínku, že Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 14. května 2014, sp. zn. 1 As 149/2013 (dostupném, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího správního soudu zde citovaná, na http://www.nssoud.cz ), založil právní posouzení ve věci, v níž šlo o uložení pokuty společnosti EVORADO IMPORT, a. s., za přerušení provozu ČOV provozovatelem (tj. dovolatelkou) ve dnech 6. února až 8. února 2012, mimo jiné na argumentu, že uvedená společnost se rozhodla v rámci své podnikatelské činnosti pronajímat prostory, jejichž provoz je zvlášť regulován veřejnoprávními normami, a že předmětem příjmů z její podnikatelské činnosti v souvislosti s ČOV je čistě úplata za pronájem čistírny od dovolatelky.
Jestliže nebyly cestou důsledně provedeného výkladu vyloučeny jiné v úvahu přicházející interpretační varianty, včetně těch, že bylo úmyslem smluvních stran, aby dovolatelka, jež bude ČOV provozovat vlastním jménem (tj. bude vlastním jménem poskytovat příslušné služby), byla též sama přímo účastna závazkových vztahů s provozováním ČOV souvisejících, jak by tomu mohlo nasvědčovat již ujednání v článku IV odst. 4 smlouvy), anebo že ujednáním v článku V odst. 3 písm. c) smlouvy o provozování ČOV ve znění dodatku č. 2 smluvní strany projevily vůli postoupit tam označené budoucí pohledávky vlastníka ČOV na jejího provozovatele ve smyslu ustanovení § 524 a násl. obč. zák., pak je právní posouzení, na němž spočívá napadené rozhodnutí, neúplné a tudíž nesprávné a dovolací důvod stanovený v § 241a odst. 1 o. s. ř. je naplněn.
Nad rámec uvedeného lze upozornit, že zodpovězení otázky, zda je tu v poměrech souzené věci mezi provozovatelem ČOV a vlastníkem provozně související stokové sítě závazkový vztah, jehož obsahem je právo provozovatele ČOV na úplatu za čištění odpadních vod, závisí nejen na hmotně právním postavení provozovatele ČOV vyplývajícím ze zákona a ze smlouvy o provozování kanalizace uzavřené v intencích ustanovení § 8 odst. 2 věty první ZVK, nýbrž též na hmotně právním postavení vlastníka stokové sítě.
S otázkou, zda rozhodnutím ministerstva č. j. 3329/2007-16330 byla v rámci úpravy vzájemných práv a povinností vlastníků provozně souvisejících kanalizací stanovena též výše úplaty za čištění odpadních vod, se Nejvyšší soud vypořádal již v rozsudku ze dne 26. srpna 2015, sp. zn. 32 Cdo 2712/2013, v řízení mezi týmiž účastníky, jehož předmětem je úplata za čištění odpadních vod v lednu 2008. Uzavřel, že tímto rozhodnutím byla pouze stanovena povinnost žalovaného platit vlastníku ČOV za jím převzaté odpadní vody, aniž byla určena výše úplaty. Dovodil totiž, že údaj obsažený toliko v odůvodnění rozhodnutí, podle něhož se cena vypočítává podle stejných pravidel jako stočné, není stanovením ceny, nýbrž jde toliko o metodický návod, jenž měl stranám posloužit jako východisko v procesu určení ceny dohodou. V tomto ohledu jsou tedy závěry odvolacího soudu správné.
To ovšem samo o sobě ještě neznamená, že k převodu pohledávky vlastníka ČOV z titulu práva na úplatu za čištění odpadních vod nemohlo dojít. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi dovodil, že předmětem postoupení může být jak pohledávka sporná (srov. např. rozsudek ze dne 9. prosince 2009, sp. zn. 23 Cdo 3867/2007), tak i pohledávka budoucí, tj. taková, která v době uzavření postupní smlouvy ještě neexistuje a má vzniknout teprve v budoucnu; okamžik postupu budoucí pohledávky je pak totožný s okamžikem, kdy pohledávka vznikne (srov. rozsudek ze dne 29. února 2012, sp. zn. 33 Cdo 4658/2009). Je-li možné postoupit pohledávku, která ještě nevznikla, pak nepochybně lze postoupit i takovou pohledávku, která již vznikla, leč není dosud stanoveným způsobem určena její výše. Protože soudy nižších stupňů se posouzením, zda smlouva o provozování ČOV zahrnuje též smlouvu o postoupení pohledávek, dosud nezabývaly, neřešily ani otázku, zda je v případě kladného výsledku takového posouzení předmětem této smlouvy pohledávka způsobilá k postoupení a zda již k postupu došlo.
K otázce uvedené pod písmenem d) je třeba v prvé řadě zdůraznit, že na řešení otázky položené tak, jak je modifikována údaji v závorkách, napadené rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí, neboť odvolací soud ji neřešil a řešit neměl důvod, neakceptoval-li dovolatelkou prosazovaný názor, že předmětem úpravy provedené rozhodnutím správního orgánu není právo na úplatu za čištění odpadních vod, nýbrž právo na úplatu za obstarání čištění odpadních vod.
Pro úplnost lze dodat, že z ustanovení § 8 odst. 3 ZVK, ve znění účinném do 31. prosince 2013, vyplývá, že nedojde-li mezi vlastníky provozně souvisejících vodovodů nebo kanalizací k dohodě o úpravě jejich vzájemných práv a povinností, provede úpravu těchto vzájemných práv a povinností příslušný orgán státní správy. Nejde tu o nic jiného, než že závazkové vztahy, jež se nezdařilo regulovat metodou soukromého práva, budou (vzhledem k intenzitě veřejného zájmu na jejich úpravě) podrobeny regulaci veřejnoprávní, vrchnostenské; chybějící smlouva bude nahrazena správním rozhodnutím. Z toho pak logicky vyplývá, že předmět veřejnoprávní regulace bude identický se vztahy, jež měly být, leč nebyly, upraveny smlouvou. Též zvláštní senát zřízený podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, ve svém usnesení ze dne 24. června 2009, sp. zn. Konf 24/2008, shodně dovodil, že rozhodnutí vodoprávního úřadu, resp. ministerstva v celém rozsahu nahrazuje písemnou dohodu vlastníků souvisejících kanalizací a že takové rozhodnutí musí upravit veškeré otázky, kterých by se taková dohoda týkala.
Názor, který tu dovolatelka nepřímo prosazuje, totiž že předmětem úpravy provedené rozhodnutím správního orgánu není právo na úplatu za čištění odpadních vod, nýbrž právo na úplatu za obstarání takového čištění, tak nemá oporu v zákoně. Pak ovšem nemůže obstát též její argumentace, podle níž platby provedené na základě předběžného opatření Městského úřadu ve Dvoře Králové nad Labem jsou úplatou za obstarání čištění odpadních vod prostřednictvím třetích osob, zatímco předmětem tohoto řízení je úplata za provedené čištění. Konstrukce, podle níž vlastník městské kanalizace bude platit vlastníku čistírny odpadních vod pravidelné měsíční úplaty za obstarání čištění odpadních vod prostřednictvím provozovatele a vedle toho bude platit takto obstarané třetí osobě, provozovateli čistírny, pravidelné měsíční úplaty za čištění odpadních vod, je ostatně zjevně neudržitelná.
Dovolatelka si ostatně sama odporuje, popírá-li na jedné straně závěr, že výše jejího nároku je závislá na výši úplaty, která měla být předmětem úpravy vzájemných práv a povinností vlastníků provozně souvisejících kanalizací, popřípadě že plnění, jehož se domáhá, je podsložkou stočného, jehož přerozdělení mělo být předmětem dohody mezi vlastníky provozně souvisejících kanalizací, a na jiném místě prosazuje názor, že cena za čištění odpadních vod (nikoliv tedy cena za jeho zprostředkování) je mezi vlastníkem ČOV a vlastníkem stokové sítě stanovena rozhodnutím ministerstva a že toto právo bylo na ni převedeno, postoupeno na základě smlouvy o provozování ČOV, z čehož dovozuje, že je známa i výše jejího nároku. Ve svých námitkách pak opomíjí, že stočné je podle ustanovení § 8 odst. 11 věty druhé ZVK, ve znění účinném do 14. března 2006 (v pozdějším znění jde o odst. 14), úplatou za službu spojenou s odváděním, čištěním nebo jiným zneškodňováním odpadních vod, a jde tedy o platbu i za ty služby, které poskytuje vlastník či provozovatel čistírny odpadních vod. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 3. ledna 2008, sp. zn. 9 As 52/2007, vyslovil právní názor, s nímž se Nejvyšší soud ztotožňuje, že stočné placené odběrateli vlastníku nebo provozovateli městské kanalizace je platbou za využívání všech částí kanalizace, proto bude v případě více vlastníků či provozovatelů jednoho systému kanalizace předmětem smlouvy uzavřené podle ustanovení § 8 odst. 3 ZVK též výběr a přerozdělení stočného.
Dovolatelce je však třeba přisvědčit v tom, že soudy nižších stupňů zatížily řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.), jestliže se odmítly zabývat jejím dodatečným tvrzením o uzavření smluv datovaných dnem 23. října 2007, na základě samotné úvahy, že je toto nové tvrzení s ohledem na okolnosti zjevně účelové. Jestliže dovolatelka předložila smlouvy v písemné podobě, pak tvrzení o jejich uzavření nelze odbýt prostřednictvím poukazu na jeho zjevnou účelovost, nýbrž bude třeba prověřit, zda je pravdivé či nikoliv. To lze učinit pouze cestou provádění a hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.).
Protože rozhodnutí odvolacího soudu není z uvedených důvodů správné a nejsou podmínky ani pro jeho změnu (výsledek dovolacího přezkumu neumožňuje rozhodnout o sporu), Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.), spolu se závislými výroky o nákladech řízení (§ 243e odst. 2 věta třetí o. s. ř.). Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243g odst. 1, část věty za středníkem, ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 20. října 2015
JUDr. Pavel Příhoda předseda senátu