32 Cdo 375/2007
Datum rozhodnutí: 23.01.2008
Dotčené předpisy:





32 Cdo 375/2007


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Faldyny, CSc. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobkyně M. spol. s .r. o., zast. Mgr. L. P., advokátem proti žalované M. P., a. s., zast. JUDr. M. S., advokátem o zaplacení částky 805.567,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 21 Cm 80/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. června 2006, č. j. 6 Cmo 378/2005-39, takto:


I. Dovolání se odmítá.


II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Městský soud v Praze rozsudkem pro uznání ze dne 22. září 2005, č. j. 21 Cm 80/2005-16, uznal žalovanou povinnou k zaplacení částky 805.567,- Kč (výrok I.), ve výroku II. rozhodl soud prvního stupně o nákladech řízení.


Soud prvního stupně odůvodnil své rozhodnutí tím, že žalovanou v platebním rozkaze ze dne 25. května 2005 vyzval, aby se dle § 114b občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) písemně vyjádřila k žalobě, která jí byla doručena společně s platebním rozkazem, a to do 30 dnů ode dne podání odporu (pro případ, že podá odpor). Současně soud poučil žalovanou o následcích nesplnění výzvy, tj. jestliže se bez vážného důvodu ve stanovené době nevyjádří, a soudu nesdělí vážný důvod, který jí v tom brání, bude se mít za to, že žalovaná nárok uznává. Soud prvního stupně uzavřel, že vzhledem k tomu, že výzva podle § 114b o. s. ř. byla žalované doručena do vlastních rukou dne 22. 9. 2005 společně s platebním rozkazem, a jelikož se žalovaná ve stanovené lhůtě 30 dnů od podání odporu k žalobě nevyjádřila, soud na základě fikce uznání žalobního nároku žalobě vyhověl rozsudkem pro uznání dle § 153a o. s. ř.


Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a ve výroku II. rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud se neztotožnil s tvrzením žalované, že soud prvního stupně nedodržel postup podle § 114b odst. 1 o. s. ř., když nevydal (samostatné) usnesení o výzvě k vyjádření. Odvolací soud konstatoval, že zákon nevylučuje, aby bylo rozhodnutí o výzvě podle § 114b o. s. ř. realizováno tím způsobem, že usnesení je doručeno současně s žalobou, přičemž za splnění zákonných podmínek může soud vydat usnesení o výzvě k vyjádření i ve věci, v níž rozhodl platebním rozkazem. Soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že vzhledem ke skutečnosti, že žalované byla výzva podle § 114b odst. 1 o. s. ř. doručena do vlastních rukou spolu s platebním rozkazem dne 27. 7. 2005, a žalovaná se do 30 dnů od podání odporu nevyjádřila, nastala zákonná fikce uznání nároku uplatněného žalobou a rozhodnutí soudu prvního stupně tedy potvrdil.


Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná včasné dovolání, opírajíc je co do přípustnosti o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Z obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) vyplývá, že žalovaná namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (tedy, že je dán dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.).


Dovolatelka uvádí, že postupem soudů byla porušena zásada rovnosti účastníků soudního řízení a porušeno právo žalované na spravedlivý proces, když odvolací soud nesprávně posoudil, že poučení, obsažené v rámci platebního rozkazu ze dne 25. 5. 2005, č. j. 21 Cm 80/2005-9, je procesním poučením ve smyslu § 114b o. s. ř., neboť podle § 114b odst. 1 o. s. ř. musí mít výzva soudu formu usnesení. Usnesení soudu podle § 114b o. s. ř., které je součástí shora uvedeného platebního rozkazu, nesplňuje náležitosti podle § 169 o. s. ř. Dovolatelka dále namítá, že lhůta pro vyjádření nebyla stanovena správně, když 30 denní lhůta měla být soudem stanovena až po podání odporu, nikoliv již v platebním rozkazu.


Dovolatelka navrhuje zrušit rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení.


Dovolání není přípustné.


Podle ustanovení § 236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti rozsudku upravuje ustanovení § 237 o. s. ř.


Jak vyplývá z obsahu výroku rozsudku soudu prvního stupně a výroku rozsudku soudu odvolacího, je rozsudek odvolacího soudu ve věci samé rozsudkem potvrzujícím; dovolání proti němu proto není z hlediska ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné.


Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť potvrzený rozsudek soudu prvního stupně je prvním rozsudkem tohoto soudu ve věci.


Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Podle tohoto ustanovení je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písm. b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).


Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu) nebo obsahuje-li řešení právní otázky, které je v rozporu s hmotným právem.


Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud neshledává. Námitce dovolatelky, že výzva soudu podle § 114b o. s. ř. obsažená v platebním rozkazu ze dne 25. 5. 2005, č. j. 21 Cm 80/2005-9, neměla požadovanou formu, nelze přisvědčit, neboť usnesení podle ustanovení § 114b odst. 1 o. s. ř. může být obsaženo ve výroku platebního rozkazu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. září 2003 sp. zn. 32 Odo 616/2003, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 56/2005, číslo sešitu 7/2005). Nejvyšší soud odůvodnil toto rozhodnutí mimo jiné tím, že pokud soud prvního stupně ve výroku platebního rozkazu uložil žalovanému povinnost podat vyjádření podle ustanovení § 114b o. s. ř., pak forma rozhodnutí nemění nic na tom, že zmíněná část rozhodnutí má povahu usnesení, bez ohledu na formální označení. Jak dále vyplývá z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. srpna 2003, sp. zn. 28 Cdo 1555/2003, může být výzva podle § 114b odst. 1 o. s. ř. pojata do výroku rozhodnutí označeného jako platební rozkaz, za předpokladu, že je vydána podmíněně, pro případ, že žalovaný podá proti platebnímu rozkazu odpor, a pokud jinak odpovídá znění § 114b o. s. ř. V tomtéž rozhodnutí Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, že úkon soudu jímž soud vyzývá podle § 114b odst. 1 o. s. ř. žalovaného, nepochybně nepředstavuje meritorní usnesení, v důsledku toho může být vydáno, aniž by obsahovalo odůvodnění. Námitce dovolatelky, že soudy obou stupňů zkrátily svým postupem lhůtu k vyjádření, jelikož ji měly podle dovolatelky stanovit až po podání odporu, nelze přisvědčit, jelikož soud prvního stupně stanovil lhůtu 30 dnů, a to podmíněně, v závislosti na tom, zda žalovaná podá odpor proti platebnímu rozkazu. Třicetidenní lhůta tak byla stanovena v souladu se zákonem, neboť počala běžet až od okamžiku podání odporu, tedy v závislosti na tomto procesním úkonu žalované. K otázce časové souslednosti úkonů soudu prvního stupně lze uvést, že platební rozkaz a usnesení podle § 114b odst. 2 o. s. ř. je třeba žalovanému doručit jednou zásilkou, popřípadě obě tato rozhodnutí musí být pojata do jedné listiny, což v daném případě soud prvního stupně dodržel (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2005, sp. zn. 30 Cdo 2602/2004, publikované ve Sbírce civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu/C.H. BECK pod číslem RNs C 4072/2007, číslo sešitu CD 1/2007).


Poněvadž Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu z pohledu dovolatelkou uplatněných dovolacích důvodů a jejich obsahového vymezení zásadně právně významným neshledal, dovolání žalované, které není přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.


O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle ust. § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 § 146 odst. 3 a § 151 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř. Žalovaná, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalobkyni v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady podle obsahu spisu nevznikly.


Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.


V Brně dne 23. ledna 2008


JUDr. František Faldyna, CSc.


předseda senátu