32 Cdo 3742/2015
Datum rozhodnutí: 17.02.2016
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013



32 Cdo 3742/2015

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Marka Doležala v právní věci žalobkyně CP Inkaso s. r. o. , se sídlem v Praze 4, Hvězdova 1716/2, identifikační číslo osoby 29 02 72 41, zastoupené Mgr. Vladimírem Šteklem, advokátem se sídlem v Brně, Antonína Slavíka 1313/7, proti žalovanému F. M. , zastoupenému Mgr. Radimem Struminským, advokátem se sídlem v Havířově, Svornosti 86/2, o zaplacení částky 78 444,15 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově pod sp. zn. 115 C 11/2013, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. června 2014, č. j. 51 Co 72/2014-155, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 4 888 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám jejího zástupce. O d ů v o d n ě n í :
Okresní soud v Karviné - pobočka v Havířově rozsudkem ze dne 17. září 2013, č. j. 115 C 11/2013-66, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 75 064,61 Kč s příslušenstvím (výrok I.), rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.) a o vrácení přeplatku na soudním poplatku ve výši 140 Kč žalobkyni (výrok III.).
Krajský soud v Ostravě k odvolání žalovaného v záhlaví označeným rozsudkem rozhodl o neustanovení zástupce z řad advokátů žalovanému (první výrok), odmítl odvolání proti výroku III. rozsudku soudu prvního stupně (druhý výrok), změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu o zaplacení částky 12 713,06 Kč s 7,75% úrokem z prodlení od 23. srpna 2011 do zaplacení a s 7,75% úrokem z prodlení z částky 61 806,55 Kč od 23. srpna 2011 do 5. září 2011 a uložil žalovanému zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení částku 17 104 Kč (třetí výrok), potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v přisuzujícím výroku co do částky 65 731,09 Kč s 12,9% úrokem z částky 61 806,55 Kč od 23. srpna 2011 do zaplacení a s 7,75% úrokem z prodlení z částky 545 Kč od 23. srpna 2011 do zaplacení a co do 7,75% úroku z prodlení z částky 61 806,55 Kč od 6. září 2011 do zaplacení (čtvrtý výrok) a žalovanému uložil zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 9 724 Kč (pátý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu (výslovně pouze v rozsahu čtvrtého a pátého výroku a v té části třetího výroku, kterou byla změněna výše náhrady nákladů řízení) podal žalovaný dovolání, namítaje, že podle jeho názoru napadené rozhodnutí spočívá na řešení otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla uspokojivě vyřešena. Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek potvrdil .
Vzhledem k datu vydání rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád (dále jen o. s. ř. ) ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013.
Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 10, ročník 2014, pod číslem 116, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky, která v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu nebyla dosud vyřešena, musí být z dovolání patrno, kterou otázku má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem (srov. výše citované usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2394/2013).
Dovolatel má za to, že v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena otázka, zda v rámci spotřebitelských smluv ujednání zakládající nárok na poplatky, typicky sazebníky poplatků, či ujednání o doručování, mohou být součástí všeobecných obchodních podmínek. Uvádí, že pokud spotřebitel všeobecné obchodní podmínky nepodepíše, ujednání o poplatcích a o doručování v nich obsažená jsou neplatná, a tvrdí, že mu nebylo řádně doručeno oznámení o prohlášení úvěru za splatný ani oznámení o postoupení pohledávky. Dovolatel pomíjí, že prostřednictvím této otázky nemůže být přípustnost dovolání založena, poněvadž na jejím řešení napadené rozhodnutí nespočívá. Nejvyšší soud zdůraznil v usnesení ze dne 18. července 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, jež je veřejnosti dostupné, stejně jako ostatní citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách, že dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (shodně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013). Žalovaný v průběhu řízení nezpochybnil platnost ujednání o doručování a o poplatcích ve všeobecných obchodních podmínkách, ohledně doručování naopak tvrdil, že původnímu věřiteli oznámil změnu adresy, odvolací soud tedy na řešení této otázky své rozhodnutí nezaložil, neučinil žádný závěr, který by mohl být přezkoumán dovolacím soudem. Co do tvrzeného oznámení změny adresy pro doručování zásilek věřitele odvolací soud uzavřel, že žalovaný toto své tvrzení neprokázal.
Odkazuje-li dovolatel na konkrétní rozhodnutí Ústavního soudu, pak tato rozhodnutí nejsou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu v intencích ustanovení § 237 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. listopadu 2013, sp. zn. 32 Cdo 3119/2013).
Dovolatel dále namítá, že soud prvního stupně neměl věc projednat na jednání dne 17. září 2013, a tvrdí, že soudu předložil lékařskou zprávu, z níž vyplývalo, že je nemocen a nemůže se k jednání ani dostavit. Dovozuje, že soud jej měl poučit o právu žádat odročení jednání, a vznáší otázku povinnosti soudu postupovat naznačeným způsobem , přičemž má za to, že tato otázka procesního práva dosud nebyla judikaturou Nejvyššího soudu vyřešena. Přehlíží však, že odvolací soud z protokolu z předmětného jednání, který má povahu veřejné listiny, zjistil, že žalovaný se k jednání dostavil osobně spolu s ustanovenou zástupkyní, ještě před zahájením jednání soudu sdělil, že již nadále nechce být zastoupen a že se chce jednání zúčastnit sám bez zástupce. Dále z protokolu plyne, že žalovaný založil do spisu svazek listin, mezi nimi i lékařskou zprávu, ovšem nikde se z protokolu nepodává, že by žalovaný soudu sdělil, že pro zdravotní indispozici není schopen se jednání dále účastnit, či že by požádal o odročení jednání na jiný termín. Dovolatel pomíjí, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění řešení právní otázky, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel odvolací soud.
Nejvyšší soud proto dovolání směřující proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu potvrzujícího výroku ve věci samé podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl pro vady.
Dovolání v části směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení před soudem prvního stupně a o nákladech odvolacího řízení není vzhledem k ustanovení § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. přípustné, neboť výše nákladů řízení, k jejichž náhradě byl žalovaný zavázán za řízení před soudem prvního stupně (17 104 Kč) a před odvolacím soudem (9 724 Kč), nepřevyšuje částku 50 000 Kč (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud proto dovolání v této části odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost. I kdyby však dovolání nebylo v této části nepřípustné, bylo by odmítnuto pro vady pro nevymezení předpokladů přípustnosti dovolání.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. února 2016
JUDr. Hana G a j d z i o k o v á
předsedkyně senátu