32 Cdo 3740/2013
Datum rozhodnutí: 18.02.2014
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř.



32 Cdo 3740/2013


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobce Ing. Radoslava Valeše , správce konkursní podstaty úpadců D. Ch. a Ing. M. C., zastoupeného JUDr. Karlem Kolářem, advokátem se sídlem v Mladé Boleslavi, Klaudiánova 135/1, proti žalované Rieker Bohemia spol. s r.o. , se sídlem v Praze 1, Perlová 5, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 60202211, zastoupené JUDr. Zdeňkem Hromádkou, advokátem se sídlem ve Zlíně, Rašínova 522, o zaplacení 129 240,70 Kč s úroky z prodlení, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 33 Cm 44/2007, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. června 2013, č. j. 8 Cmo 520/2012-363, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. října 2012, č. j. 33 Cm 44/2007-330, uložil žalované zaplatit žalobci 123 262,70 Kč rovným dílem do konkursních podstat obou úpadců a náhradu nákladů řízení (bod I. výroku). Soud prvního stupně dále uložil žalované zaplatit České republice na soudní poplatky 5 170 Kč za žalobu a 6 160 Kč za odvolání žalobce (bod II. výroku).
K odvolání žalované Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části prvního bodu výroku, jíž bylo žalované uloženo zaplatit žalobci 123 262,70 Kč rovným dílem do konkursních podstat obou úpadců, a dále ve druhém bodu výroku [výrok I.a)]. Dále ho změnil ve zbývající části prvního bodu výroku ve výši náhrady nákladů řízení [výrok I.b)] a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním. Jeho přípustnost opírá o ustanovení § 237 občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ), namítajíc, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva (stanovení výše bezdůvodného obohacení), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (konkrétně od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. září 2000, sp. zn. 29 Cdo 200/2000, a od jeho usnesení ze dne 20. ledna 2010, sp. zn. 28 Cdo 2766/2009, jež jsou stejně jako i níže odkazovaná rozhodnutí veřejnosti k dispozici in www.nsoud.cz). I když dovolatelka uvádí, že dovolání podává proti všem jeho výrokům, je možné z vylíčení uplatněného dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci dovodit, že brojí jen proti rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu potvrzujícího výroku ve věci samé.
Konstantní judikatura Nejvyššího soudu v otázce rozsahu a výše bezdůvodného obohacení (srov. dovolatelkou shora odkazovaná rozhodnutí a také např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. června 2012, sp. zn. 23 Cdo 3575/2011) rozlišuje mezi náklady, které oprávněný vynaložil na plnění, jež představuje bezdůvodné obohacení, a majetkovým prospěchem, o který se povinný na úkor oprávněného obohatil, s tím, že obě hodnoty jsou obvykle rozdílné (zejména v případech bezdůvodného obohacení při provádění díla). Výraz obvykle je třeba přitom chápat tak, že ani tato judikatura nevylučuje (byť v ojedinělých případech) situaci, kdy obě hodnoty budou ekvivalentní. Rozhodujícím měřítkem vždy bude zásada vyjádřená v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. listopadu 2010, sp. zn. 23 Cdo 3603/2008, totiž že navrácením bezdůvodného obohacení musí být dosaženo stavu, jaký zde byl v okamžiku, kdy bylo bezdůvodné obohacení získáno. Tak je tomu i v této věci, ve které dospěl odvolací soud ke správnému závěru, že ekonomická protihodnota obohacení získaného žalovanou na úkor úpadců v době získání odpovídá ceně, za niž předtím žalovaná úpadcům obuv prodala.
Nejvyšší soud uzavřel, že právním posouzením věci včetně stanovení výše bezdůvodného obohacení se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a nejsou tedy naplněny předpoklady přípustnosti dovolání dle § 237 o. s. ř.
Za situace, kdy nepřichází v úvahu ani aplikace ustanovení § 238a o. s. ř., které upravuje přípustnost dovolání proti taxativně vyjmenovaným usnesením odvolacího soudu (o něž v předmětné věci nejde), Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (srov. § 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), odmítl dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení § 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. února 2014
JUDr. Miroslav Gallus předseda senátu