32 Cdo 3738/2008
Datum rozhodnutí: 17.12.2009
Dotčené předpisy:





32 Cdo 3738/2008


ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK


JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Faldyny, CSc. a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobce M.L., podnikatele, proti žalovanému MVDr. L. Ž., podnikateli, zastoupenému JUDr. I.Š., advokátem o zaplacení 51.534,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Brno venkov pod sp. zn. 14 C 974/97, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. ledna 2008, č. j. 28 Co 124/2004-119, takto:


I. Dovolání se zamítá.


II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í:


Okresní soud Brno venkov rozsudkem ze dne 25. září 2003, č. j. 14 C 974/97-86, rozhodl, že žaloba, kterou se žalobce po žalovaném domáhal zaplacení částky 51.534,- Kč s 19% úrokem z prodlení ročně od 19. 8. 1996 do zaplacení, se zamítá (výrok I.) a rozhodl dále, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení (výrok II.) a Č. s. částku 112,- Kč (výrok III.).


Soud prvního stupně neměl za prokázáno, že by žalobce uzavřel s žalovaným obchodní smlouvu, podle níž by se žalobce zavázal dodávat žalovanému kůže (činčily resp. živá zvířata) a žalovaný za tyto kůže žalobci zaplatit. Pokud žalobce žalovanému kůže dodával, bylo to na základě smlouvy, podle níž měl žalobce kůže dodávat přímo konečnému odběrateli n. firmě B.. Jako prostředník mezi chovateli činčil a B. vystupovala nejprve s. r. o. K. a po ukončení její činnosti tak činil žalovaný, jehož úkolem bylo pouze kůže shromažďovat, evidovat a dovážet do N.. Kůže měly být dodávajícím chovatelům zaplaceny nejdříve prostřednictvím firmy K. a posléze žalovaného, ale až poté, kdy kůže zaplatil konečný odběratel B.. Vzhledem k tomu, že B. předmětné kůže dosud nezaplatila, nemohl zaplatit ani žalovaný žalobci. Pokud žalovaný přebíral kůže od chovatelů vlastním jménem, místo s. r. o. K., činil tak v intencích smlouvy mezi touto a předcházející společností a žalobcem, podle níž cena bude vyplacena chovatelům odběratelem (tj. firmou K.) až ve lhůtě do 15 dnů ode dne zaplacení ceny firmou B. na účet firmy K.. Existence jiné smlouvy mezi účastníky, ať písemné či ústní, nebyla prokázána.


Soud prvního stupně proto žalobu jako nedůvodnou zamítl.


K odvolání žalobce Krajský soud v Brně, rozsudkem v záhlaví označeným, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. změnil tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci 51.534,- Kč se 17% úrokem z prodlení od 28. 11. 1997 do zaplacení (výrok I.), potvrdil jej ve výroku, jímž soud prvního stupně zamítl žalobu co do 19% úroku z prodlení z částky 51.534,- Kč od 19. 8. 1996 do 27. 11. 1997 a co do 2% úroku z prodlení z téže částky od 28. 11. 1997 do zaplacení (výrok II.). Ve výrocích III. V. rozhodl odvolací soud o nákladech řízení.


Odvolací soud vyšel především ze zjištění, že žalovaný převzal od žalobce v období od dubna 1994 do prosince 1995 v pěti dílčích dodávkách celkem 63 ks kůží, přičemž mezi účastníky bylo dále nesporné, že žalovaný zaplatil žalobci částku 11.466,- Kč, takže předmětem sporu je žalobcem požadovaná částka, představující cenu 1.000,- Kč za kus (tj. 63.000,- Kč za celkovou dodávku). Dále odvolací soud dovodil, že předmětné kůže odebíral žalovaný jako žalobcův přímý odběratel (kupující), mimo vztah se s. r. o. K., která v té době již vstoupila do likvidace. Přitom existence smlouvy mezi žalobcem a německým konečným odběratelem, kterou žalovaný tvrdil (a žalobce popíral) prokázána nebyla. Z výpovědi svědka L. K. odvolací soud zjistil, že žalovaný slíbil žalobci zaplacení částky 1.000,- Kč za kus a pokud to žalovaný popřel, jde o účelovou obranu, poněvadž z provedených důkazů vyplývá, že žalobce jako prodávající se žalovaným jako kupujícím uzavřeli kupní smlouvu jako podnikatelé podle § 409 an. obchodního zákoníku s uvedenou dohodnutou cenou. Proto odvolací soud rozhodl o povinnosti žalovaného zaplatil žalobci vymáhanou částku, a to s odpovídajícím úrokem z prodlení podle § 369 odst. 1 a § 502 obchodního zákoníku v rozhodném znění.


Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu, a to výslovně proti výroku I., podal žalovaný dovolání s odkazem na přípustnost podle § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále též o. s. ř. ), tj. že odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně a jako důvody dovolání uplatnil, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. a že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (odst. 3 cit. ustanovení o. s. ř.).


Podle názoru dovolatele odvolací soud věc nesprávné právně posoudil. Žalovaný měl uzavřenou řádnou hospodářskou smlouvu se s. r. o. K. jako výhradním zástupcem firmy B.B. Ch. pro sběr a odvoz kůží i živých zvířat od jednotlivých chovatelů pro uvedenou n. společnost. Žalobce byl rovněž ve smluvním vztahu se s. r. o. K. na základě obchodní smlouvy z 1. 3. 1992 o výkupu kůží a živých zvířat pro německého odběratele prostřednictvím s. r. o. K.. Cenu kůží měl určovat neutrální mistr kožešník dle mezinárodních směrnic pro obchod s kožešinami. Žalobce tedy dobře věděl, že zboží neprodává žalovanému, ale německé firmě prostřednictvím žalovaného. Žalovaný nemůže být ve sporu pasivně legitimován, pokud převzal od žalobce 34 kůží, neboť kromě tří kusů kůží, které žalobci uhradila n. firma, je nikterak nezpeněžil a nevznikl mu tak žádný majetkový prospěch. Vzhledem k tomu, že německý konečný odběratel za dovezené kůže neplatil, žalovaný žalobci řádně zaplatil za 29 kůží, prodaných v roce 1995, částku 9.277,- Kč, což byla v té době obvyklá cena ve výši 320,- Kč za kus. Žalovaný nikdy negarantoval žalobci cenu 1.000,- Kč za kus, když v té době se cena pohybovala okolo 200,- Kč až 300,- Kč za surovou kůži a 300,- Kč až 400,- Kč za vyčiněnou kůži. Svědectví L. K. o ceně 1.000,- Kč je ryze účelové, z předložených písemných důkazů vyplývá to, co tvrdí dovolatel.


Dovolatel proto navrhuje, aby Nejvyšší soud výrok I. napadeného rozsudku odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.


Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání splňuje podmínky a obsahuje náležitosti stanovené zákonem (§ 240 odst. 1 § 241 odst. 1, § 241a odst. 1 o. s. ř.), konstatoval, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., poněvadž napadá výrok I. rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.


Dovolání však není důvodné.


Dovolací soud nejprve zkoumal, zda řízení netrpí vadami, uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti), jakož i jinými vadami řízení, které nemohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny, k nimž v případě přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř. Takové vady v dovolání namítány nejsou a z obsahu spisu je dovolací soud neshledal.


Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu (srov. § 242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil (viz § 242 odst. 3 věta první o. s. ř.).


Jako první uplatnil dovolatel dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Závěr odvolacího soudu, že mezi žalobcem jako prodávajícím a žalovaným jako kupujícím byla uzavřena kupní smlouva s náležitostmi podle § 409 odst. 1 a 2 obch. zák., považuje Nejvyšší soud za správný včetně kupní ceny 1.000,- Kč za kus (kůži, resp. živou činčilu).


Pokud žalovaný poukazuje na tvrzené smlouvy či závazkové vztahy mezi žalobcem a s. r. o. K., popř. mezi žalobcem a německým odběratelem B.a na smlouvy či vztahy mezi žalovaným a s. r. o. K. a mezi žalovaným a n. odběratelem, nejsou tyto smlouvy resp. smluvní vztahy pro posuzovaný případ relevantní, jelikož v období duben 1994 až prosinec 1995, o které v tomto řízení jde, s. r. o. K. jako prostředník jak bylo v řízení nesporně zjištěno již ve vztazích mezi žalobcem a žalovaným nevystupovala (byla v likvidaci).


Rozhodný je tudíž jen smluvní vztah mezi účastníky a v tomto ohledu, že totiž mezi účastníky byla uzavřena (ústní) kupní smlouva, nelze odvolacímu soudu z hlediska právního posouzení ničeho vytknout; přitom dovolatel žádnou spornou právní otázku týkající se vzniku smlouvy mezi ním a žalobcem nevymezuje.


Pokud pak dovolatel činí spornou otázku výše kupní ceny a v tomto směru napadá výpověď svědka L. K., že cena měla činit 1.000,- Kč za kus, jde o otázku skutkovou, kterou lze subsumovat pod dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., který rovněž dovolatel uplatnil.


Podle cit. ustanovení lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.


Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování, jestliže výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá ustanovení § 132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly nebo ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo jestliže soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány, resp. vyšly za řízení najevo, nebo v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti, zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti, je logický rozpor, nebo konečně, jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení § 133 až 135 o. s. ř.. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného, popřípadě procesního práva (jde tedy o případ, kdy nesprávné skutkové zjištění bylo příčinou nesprávného rozhodnutí). Přitom není významné, zda ke skutkovým zjištěním nebo skutkovému závěru dospěl odvolací soud sám nebo zda převzal (vzal za své) skutkové zjištění a skutkový závěr soudu prvního stupně.


Samotné hodnocení důkazů nelze napadnout dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o. s. ř.. Na nesprávnost hodnocení důkazů lze usuzovat jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.) jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, pak není ani možné polemizovat s jeho skutkovými závěry, například namítat, že soud neměl uvěřit svědkovi nebo měl uvěřit jinému svědkovi, že z provedených důkazů vyplývá jiné skutkové zjištění apod.


V daném případě tudíž nelze vytýkat odvolacímu soudu jeho hodnocení provedených důkazů včetně hodnocení výpovědi svědka L. K. ohledně kupní ceny. V tomto směru není proto možno dovodit, že odvolací soud dospěl ke skutkovému zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 o. s. ř.).


Z výše uvedeného vyplývá, že žádný z dovolatelem uplatněných dovolacích důvodů nebyl v tomto případě naplněn a Nejvyšší soud proto dovolání jako nedůvodné zamítl s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu je v napadeném rozsahu správné (§ 243b odst. 2 věta před středníkem o. s. ř.).


Výrok o nákladech dovolacího řízení má oporu v ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když dovolatel neměl v řízení úspěch, avšak žalobci podle obsahu spisu žádné prokazatelné náklady v řízení o dovolání nevznikly.


Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.


V Brně dne 17. prosince 2009


JUDr. František F a l d y n a , CSc.


předseda senátu