32 Cdo 3707/2016
Datum rozhodnutí: 07.02.2017
Dotčené předpisy: § 241a odst. 2 o. s. ř.



32 Cdo 3707/2016


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Marka Doležala ve věci žalobkyně Metrostav a. s. , se sídlem v Praze 8 Libni, Koželužská 2450/4, PSČ 180 00, identifikační číslo osoby 00014915, zastoupené Mgr. Milanem Polákem, advokátem se sídlem v Praze 1 -Novém Městě, Na Florenci 2116/15, PSČ 110 00, proti žalovanému JUDr. J. S. , podnikateli se sídlem v Praze 4 Krči, V lískách 1781/7, PSČ 142 00, identifikační číslo osoby 67270743, zastoupenému JUDr. Vladimírem Fučíkem, advokátem se sídlem v Praze 6 Dejvicích, Dejvická 306/9, PSČ 160 00, o zaplacení částky 3 779 109,60 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 14 Cm 160/2013, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 3. 2016, č. j. 3 Cmo 123/2015-151, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 28 701,20 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího advokáta.

O d ů v o d n ě n í :

Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil rozsudek ze dne 12. 9. 2014, č. j. 14 Cm 160/2013-69, jímž Městský soud v Praze uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 3 779 109,60 Kč s úrokem z prodlení a nahradit jí náklady řízení v částce 390 231 Kč (první výrok). Zároveň uložil žalovanému zaplatit žalobkyni na nákladech odvolacího řízení částku 57 402,40 Kč.
Rozhodnutí odvolacího soudu, výslovně v celém rozsahu, napadl žalovaný dovoláním.
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení v souladu s bodem 7. článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále též jen o. s. ř. ).
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi soustavně zdůrazňuje, že v dovolání, které může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 (jako v této věci), je dovolatel povinen vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu § 237 o. s. ř. či jeho části (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit č. 10, ročník 2014, pod číslem 116, a dále např. usnesení ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. 25 Cdo 1106/2014, ze dne 30. 6. 2014, sp. zn. 32 Cdo 263/2014, a ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 32 Cdo 2446/2014, která jsou, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, veřejnosti dostupná na http://www.nsoud.cz ). Ústavní soud pak ve své rozhodovací praxi shledává takovýto požadavek ústavně konformním (srov. např. jeho usnesení ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, veřejnosti k nahlédnutí na http://www.nalus.cz , či tamtéž dostupné usnesení ze dne 12. 11. 2015, sp. zn. I. ÚS 3791/14, II. ÚS 3826/14, jímž byla odmítnuta ústavní stížnost proti posledně jmenovanému usnesení Nejvyššího soudu).
Má-li pak být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem. Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které "ustálené rozhodovací praxe" se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále např. již citované usnesení sp. zn. 29 NSČR 55/2013 a usnesení ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, ústavní stížnost proti němuž Ústavní soud odmítl již citovaným usnesením sp. zn. I. ÚS 3524/13).
Těmto požadavkům dovolatel nedostál, neboť se co do splnění předpokladů přípustnosti dovolání omezil na údaj, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky jak procesního práva, tak otázky hmotného práva, které nebyly doposud dovolacím soudem vyřešeny, případně řešeny byly, ale odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Příslušné právní otázky, které v judikatuře Nejvyššího soudu nebyly dosud řešeny a které by měl Nejvyšší soud vyřešit v souzené věci, dovolatel neformuluje. Vytýká odvolacímu soudu nesprávnost právního posouzení, aniž by zároveň tvrdil jeho odklon od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a aniž by příslušnou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu označil. Tím vymezuje pouze dovolací důvod (§ 241 a odst. 1 o. s. ř.), nikoliv to, v čem spatřuje přípustnost dovolání.
Nad rámec uvedeného lze ostatně uvést, že závěr, jehož nesprávnost odvolacímu soudu dovolatel vytýká, totiž že samotným zrušením citovaných rozsudků nedošlo a nemohlo dojít k odpadnutí právního důvodu, který byl titulem pro přijetí finančního plnění, neboť zrušené rozsudky nemohly mít automaticky důsledek spočívající v zániku hmotněprávního nároku dovolatele , odvolací soud neučinil a jeho rozhodnutí na něm tudíž nespočívá. Napadené rozhodnutí je založeno nejen na zjištění, že dovolacím soudem bylo zrušeno rozhodnutí soudu, na základě kterého žalobkyně poskytla dovolateli plnění, jehož vrácení z titulu bezdůvodného obohacení se v souzené věci domáhá, nýbrž zároveň též na závěru, že pro takové plnění nebyl důvod v hmotném právu.
Oproti názoru dovolatele odvolací soud nepochybil ani v tom, že vyšel v tomto ohledu z pravomocného rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 6. 2013, č. j. 21 Cm 133/2002-314, jenž byl po zrušení předchozích rozhodnutí Nejvyšším soudem vyhlášen v dalším řízení a kterým byla žaloba dovolatele zamítnuta na základě závěru, že mu uplatněný nárok na smluvní úrok z prodlení nepřísluší, neboť smlouva je v části, v níž byl tento úrok sjednán, neplatná pro rozpor s dobrými mravy. Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 13. 6. 2000, sp. zn. 25 Cdo 5/2000, uveřejněném pod číslem 48/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v rámci výkladu § 135 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 159a odst. 1a odst. 4 o. s. ř. při posouzení významu prejudiciélní otázky vyřešené v jiném, svým předmětem souvisejícím řízení mezi týmiž účastníky, formuloval a odůvodnil závěr, že ani soud nemůže vycházet z jiného závěru o existenci či neexistenci nároku mezi týmiž účastníky, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, a tuto otázku nemůže sám v jiném řízení znovu posuzovat ani jako otázku předběžnou. K tomuto závěru se Nejvyšší soud přihlásil např. v rozsudku ze dne 29. 6. 2006, sp. zn. 33 Odo 1031/2005, v němž Nejvyšší soud zdůraznil, že pro soudy je výrok pravomocného rozsudku (v jiných než statusových věcech) závazný potud, pokud posuzuje jako předběžnou otázku mezi účastníky právní vztahy, které byly pravomocně vyřešeny soudním rozhodnutím.
Jestliže Městský soud v Praze v rozsudku č. j. 21 Cm 133/2002-314 zamítl žalobu o zaplacení peněžité částky na základě závěru, že žalobce (v tomto řízení dovolatel) právo na její zaplacení nemá, řešil zamítavým výrokem svého rozhodnutí nikoliv předběžnou otázku, nýbrž samotný předmět řízení (srov. k tomu např. závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2013, sp. zn. 32 Cdo 4004/2011). Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi vyložil, že i když je podle § 159a odst. 1 a 4 o. s. ř. závazný výrok rozsudku, nikoliv jeho odůvodnění, je pro zjištění, o čem soud rozhodl ve výroku rozhodnutí, významné též odůvodnění rozhodnutí, zejména tam, kde soud rozhodoval o žalobě na peněžité plnění (srov. např. rozsudek ze dne 27. 10. 1999, sp. zn. 33 Cdo 1074/98, uveřejněný pod číslem 69/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení ze dne 31. 1. 2001, sp. zn. 20 Cdo 463/1999, uveřejněné tamtéž pod číslem 60/2001, rozsudek ze dne 29. 1. 2013, sp. zn. 32 Cdo 159/2011, uveřejněný pod číslem 54/2013 téže Sbírky, usnesení ze dne 4. 3. 2003, sp. zn. 21 Cdo 1382/2002, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod číslem C 1756, rozsudek ze dne 21. 12. 2005, sp. zn. 26 Cdo 131/2005, a z poslední doby usnesení ze dne 16. 9. 2014, sp. zn. 32 Cdo 856/2014). V důvodech rozsudku ze dne 29. 1. 2013, sp. zn. 32 Cdo 159/2011, uveřejněného pod číslem 54/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud dodal, že údaj o tom, co je předmětem rozhodnutí soudu, plyne nejen z jeho výroku, nýbrž též z jeho odůvodnění. To platí o to více tam, kde je žalobou uplatněn požadavek na peněžité plnění, neboť v takovém případě nelze z výroku zjistit více, než že je jím přisouzena určitá peněžní částka anebo že žaloba na zaplacení určité peněžní částky byla zamítnuta. Soud v odůvodnění rozsudku uvádí, čeho se žalobce domáhal a z jakých důvodů a jaký soud učinil závěr o skutkovém stavu věci a jak věc posoudil po právní stránce (srov. § 157 odst. 2 větu první o. s. ř.); z toho pak plynou údaje o právním důvodu nároku, o němž bylo rozhodováno (rozuměno výrokem).
Ačkoliv dovolatel napadl rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, tedy též ve výrocích o nákladech řízení před soudy obou stupňů, ve vztahu k těmto výrokům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání a důvodu dovolání zcela rezignoval.
Uvedené nedostatky již nelze odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit, již uplynula. Jedná se přitom o takové vady, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze posoudit přípustnost dovolání (§ 243c odst. 1 věta první o. s. ř.).
Nejvyšší soud z uvedených důvodů, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 7. 2. 2017
JUDr. Pavel P ř í h o d a
předseda senátu