32 Cdo 3703/2015
Datum rozhodnutí: 02.02.2016
Dotčené předpisy: § 241a odst. 2 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013



32 Cdo 3703/2015
U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně FARSIGHT s.r.o. , se sídlem v Praze 3, Kubelíkova 1224/42, PSČ 130 00, identifikační číslo osoby 28187229, zastoupené Mgr. Václavem Láskou, advokátem se sídlem v Praze 6, Neherovská 1921/22, proti žalované REICO Investment ALFA, s.r.o. , se sídlem v Praze 4, Antala Staška 2027/79, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 27108619, zastoupené Mgr. Tomášem Krejčím, advokátem se sídlem v Praze 1, Pařížská 204/21, o zaplacení 579 998 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 35 ECm 24/2011, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. března 2015, č. j. 3 Cmo 330/2014-318, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Žalovaná podala dovolání proti v záhlaví označenému rozsudku, jímž Vrchní soud v Praze potvrdil vyhovující rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. května 2014, č. j. 35 ECm 24/2011-276, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Dovolatelka opírá přípustnost dovolání o ustanovení § 237 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ), majíc za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Podle dovolatelky tak dovolací soud učinil v otázce posouzení charakteru smluvního vztahu žalobkyně a dovolatelky založeného smlouvou o poskytování property managementu, uzavřené s účinností od 1. září 2009 ve znění dodatku ze dne 1. října 2010, když tuto smlouvu posoudil jako nepojmenovanou podle ustanovení § 269 odst. 2 obchodního zákoníku (dále jen obch. zák. ).
Dovolatelka dále namítla, že z dokazování provedeného soudem prvního stupně nevyplynulo, že žalobkyně po dobu trvání smlouvy řádně vykonávala služby objednané žalovanou. Podle dovolatelky bylo v řízení naopak prokázáno, že žalobkyně neplnila řádně a výsledky její činnosti byly pro žalovanou nepoužitelné.
Chybný je podle dovolatelky rovněž závěr odvolacího soudu o tom, že vady plnění poskytnutého žalobkyní dovolatelka řádně nereklamovala. Dovolatelka v řízení předložila řadu důkazů, že reklamace nesprávnosti a neúplnosti poskytnutého plnění u žalobkyně uplatňovaly osoby, jež byly oprávněny za žalovanou ve věcech této smlouvy jednat.
Dovolatelka nesouhlasí ani se závěrem odvolacího soudu, že se jí nepodařilo prokázat existenci vad plnění poskytnutého žalobkyní, resp. škodu způsobenou dovolatelce neplněním a porušováním smluvních povinností ze strany žalobkyně. Rovněž k tomuto tvrzení předložila dovolatelka v řízení dostatek důkazů. Závěr o tom, že dovolatelka neunesla důkazní břemeno, proto podle ní nemá oporu v provedeném dokazování.
Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013.
Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení § 241a o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci [odstavec 1]. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh) [odstavec 2]. Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení [odstavec 3].
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání konkrétně popsal, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013, jež je stejně jako níže uvedená rozhodnutí veřejnosti k dispozici in www.nsoud.cz ), přičemž musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje [srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (usnesení ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013)].
Tomuto požadavku na vymezení přípustnosti dovolání však dovolatelka nedostála, neboť v souvislosti s otázkou posouzení charakteru smlouvy o poskytování činnosti property managementu uzavřené mezi účastnicemi řízení neuvedla, od které ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se odvolací soud při řešení této otázky odchýlil. Dovolatelce je rovněž třeba vytknout, že vymezení této právní otázky neučinila způsobem dle § 241a odst. 3 o. s. ř., neboť v dovolání nevyjádřila, v čem spatřuje nesprávnost právního posouzení odvolacího soudu. Dovolací soud pro úplnost uvádí, že odvolací soud shora uvedenou smlouvu neposoudil jako smlouvu inominátní (jak dovolatelka tvrdila v dovolání), nýbrž jako smlouvu smíšenou, odpovídající svým charakterem smlouvě nepojmenované, která však vykazuje prvky smlouvy mandátní podle ustanovení § 566 obch. zák.
Námitky dovolatelky tykající se řádného poskytování služeb žalobkyní, způsobu reklamace vad dovolatelkou a prokázání existence vad plnění poskytnutého žalobkyní jsou námitkami směřujícími do skutkových zjištění odvolacího soudu, které nemohou založit přípustnost dovolání. Dovolatelka patrně přehlédla, že správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od 1. ledna 2013 v žádném ohledu zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatelka k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. října 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014).
Jiné právní otázky způsobilé založit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. dovolatelka nevymezila.
K doplnění dovolání, které bylo soudu prvního stupně doručeno dne 31. srpna 2015, dovolací soud nepřihlížel, neboť ho dovolatelka učinila až po uplynutí lhůty k dovolání (srov. § 240 a § 241b odst. 3 větu první o. s. ř.).
Dovolání tak trpí vadami, neboť dovolatelka v dovolání oproti požadavkům vymezeným pro obsah dovolání v ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, a kromě toho dovolání postrádá i vymezení dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci dle § 241a odst. 1 o. s. ř. způsobem uvedeným v ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř.
Dovolatelka napadla rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, tedy i jeho výrok o nákladech řízení.
Směřovalo-li dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení, dovolání i v této části trpí vadou, neboť dovolatelka v něm oproti požadavkům vymezeným pro obsah dovolání v ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. § 237 o. s. ř.) a nesprávnost rozhodnutí. K výroku o nákladech řízení chybí v dovolání jakákoli argumentace. Tento nedostatek nelze již odstranit, neboť lhůta, během níž tak bylo možno učinit (srov. ustanovení § 241b odst. 3 větu první o. s. ř.), dovolatele již uplynula (srov. ustanovení § 57 odst. 2 větu první a druhou o. s. ř.). Jde přitom o vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedené náležitosti nelze posoudit přípustnost dovolání v části, v níž dovolatelka nesouhlasí s rozhodnutím odvolacího soudu o nákladech řízení.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), odmítl dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. pro vady.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení § 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 2. února 2016

JUDr. Miroslav Gallus předseda senátu