32 Cdo 3679/2012
Datum rozhodnutí: 27.11.2013
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve znění do 31.12.2012



32 Cdo 3679/2012


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně Finex Real a.s. , se sídlem v Pardubicích, Jiřího z Poděbrad 2593, PSČ 530 02, identifikační číslo 60 75 35 44, zastoupené Rudolfem Skoupým, advokátem se sídlem ve Svitavách, Soudní 154/1, proti žalované Českomoravské záruční a rozvojové bance, a.s. , se sídlem v Praze 1, Jeruzalémská 964/4, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 44 84 89 43, zastoupené JUDr. Petrem Wildtem, Ph.D., advokátem se sídlem v Hradci Králové, Bohuslava Martinů 1038/20, o zaplacení částky 7,000.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 25 C 171/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. května 2012, č. j. 12 Co 335/2011-96, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění:

Dovolání žalobkyně proti rozsudku označenému v záhlaví, jímž Městský soud v Praze potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 26. ledna 2011, č. j. 25 C 171/2008-42, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení, není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012 - dále též jen o. s. ř. (srov. bod 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), jelikož podmínky tohoto ustanovení nebyly v projednávané věci naplněny (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil). Dovolání nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř, neboť napadený rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Podle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.
Podle ustanovení § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila; proto při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatelka v dovolání označila, případně jejich řešení zpochybnila.
Z ohlášeného dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je zřejmé, že dovolatelka nevymezila žádnou právní otázku ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., pro jejíž řešení by mohl Nejvyšší soud dospět k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí. Přikládá-li dovolatelka zásadní právní význam otázce, zda v případě, že žalovaným je ručitel jen jednoho ze závazků hlavního dlužníka u téhož věřitele, je možné aplikovat zásadu proporcionality, konkrétně, zda lze částku získanou na úhradu dluhu v konkursním řízení či úhradou avalistů na směnku započíst na dvě smlouvy o úvěru uzavřené téhož dne podle principu proporcionality za situace, kdy je možné časovou posloupnost pohledávek určit podle jejich číselného označení, pak dovolatelka zpochybňuje právní závěr, který odvolací soud neučinil a na němž napadené rozhodnutí tudíž nespočívá. Odvolací soud princip poměrného započtení na pohledávky použil, nikoli však ve vztahu k pohledávkám ze smluv o úvěru (kdy by bylo jistě na místě zabývat se zásadami vyjádřenými v ustanovení § 330 obchodního zákoníku), ale při řešení otázky, jaká částka byla zaplacena ze směnek zajišťujících konkrétně určené úvěry podle dohody o narovnání uzavřené mezi avalisty a věřitelkou, a jeho závěr, že částku je třeba rozdělit poměrně podle výše úvěrů, který každá ze směnek zajišťovala (tedy avalisté určili, na který z úvěrů má být částka ze směnek započítána), považuje Nejvyšší soud za souladný se soudní judikaturou.
Jelikož dovolání proti rozsudku odvolacího soudu ve výroku, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ve věci samé, není přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a proti výroku o nákladech odvolacího řízení není přípustné podle žádného ustanovení občanského soudního řádu (k tomu srov. např. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), Nejvyšší soud je podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a žalované podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. listopadu 2013
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu