32 Cdo 3669/2009
Datum rozhodnutí: 14.06.2011
Dotčené předpisy: § 205a1 o. s. ř. ve znění do 30.06.2009, § 213 o. s. ř. ve znění do 30.06.2009, § 533 obč. zák., § 133 obch. zák.





32 Cdo 3669/2009
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně CORSAIR (Luxemburg) N° 11 S. A ., se sídlem 2 Boulevard Konrad Adenauer, L-1115 Luxembourg, registrační číslo B90447, Lucemburské velkovévodství, zastoupené Mgr. Soňou Bernardovou, advokátkou, se sídlem v Brně, Koliště 55, PSČ 602 00, proti žalované CANNY PLUS, spol. s r. o., se sídlem v Karlových Varech, Na Vyhlídce 1030/53, PSČ 360 01, identifikační číslo osoby 62 24 44 34, zastoupené Mgr. Luďkem Voigtem, advokátem, se sídlem v Praze 6, Bělohorská 185/163, PSČ 169 00, o zaplacení částky 3,299.392,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 68 Cm 114/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. května 2009, č. j. 5 Cmo 18/2009-234, takto:

I. Dovolání proti výroku rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. května 2009, č. j. 5 Cmo 18/2009-234, o náhradě nákladů řízení, se odmítá .
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání zamítá .
III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 51.905,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám její zástupkyně.

Odůvodnění:

Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 26. září 2008, č. j. 68 Cm 114/2006-193, zamítl žalobu o zaplacení částky 3,299.392,50 Kč s 29,6% úrokem z částky 1,543.909,10 Kč od 8. října 2002 do zaplacení (výrok I.), řízení ohledně úroků ve výši 29,6% z částky 1,543.909,10 Kč od 24. července 1998 do 7. října 2002 zastavil (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.).
Soud prvního stupně vyšel z toho, že 6. prosince 1993 byla mezi právní předchůdkyní žalobkyně Českou spořitelnou, a. s. (dále jen spořitelna ) a Š. B. (dále též jen dlužník ) uzavřena smlouva o úvěru č. 4503-455554-448 (dále jen smlouva o úvěru ) podle ustanovení § 497 obchodního zákoníku (dále jen obch. zák. ), na základě které byl dlužníkovi poskytnut úvěr ve výši 4,800.000,- Kč. Pohledávka spořitelny byla zajištěna zástavním právem k nemovitostem dvěma smlouvami o zřízení zástavního práva k nemovitostem ve společném jmění manželů Š. B. a D. B. Dohodou o přistoupení k závazku uzavřenou podle ustanovení § 533 občanského zákoníku (dále jen obč. zák. ) mezi žalovanou a spořitelnou (dále jen dohoda o přistoupení k závazku nebo dohoda ), bez uvedení data, žalovaná přistoupila k závazku dlužníka Š. B. ze smlouvy o úvěru č. 4503-455554-488 ze dne 6. prosince 1993 ve výši 3,755.000,- Kč a zavázala se jej splácet v dohodnutých splátkách. Dohoda byla za žalovanou podepsána J. P., přičemž k podpisu je připojen otisk razítka žalované obsahující adresu. V dohodě není funkce J. P. uvedena ani není uvedeno, na základě jakého pověření či zmocnění jednal. Není zřejmé, zda J. P. jednal jako samostatná fyzická osoba nebo jako zástupce žalované, a to i vzhledem k tomu, že v razítku žalované u jeho podpisu je uvedena adresa, která podle zápisů v obchodním rejstříku nebyla nikdy adresou jejího sídla. Nebylo prokázáno, že J. P. jednající za žalovanou byl v rozhodné, blíže neurčené době, oprávněn jednat za žalovanou. Podle výpisu z obchodního rejstříku byl J. P. jednatelem žalované od 25. ledna 1995 do 5. května 1997.
Dále byla mezi dlužníkem a žalovanou uzavřena 7. února 1995 smlouva o prodeji podniku (dále jen smlouva o prodeji podniku či smlouva ), jíž se dlužník zavázal na žalovanou převést vlastnické právo k movitým a nemovitým věcem, jiná práva a majetkové hodnoty sloužící k provozování prodejen potravin specifikovaných v čl. III. smlouvy. V čl. VI. se žalovaná zavázala převzít a uhradit úvěrové zatížení týkající se prodejny na ulici Zengerova ve výši 3,755.000,- Kč. Nedílnou součástí smlouvy o prodeji podniku je podle čl. IX. kupní smlouva z 3. října 1995 uzavřená mezi manželi B. a žalovanou, jejímž předmětem jsou nemovitosti - prodejny potravin - uvedené ve smlouvě o prodeji podniku.
Smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 24. července 2003 byla pohledávka za dlužníkem Š. B. ze smlouvy o úvěru č. č. 4503-455554-448 uzavřené na částku 4,800.000,- Kč postoupena spořitelnou žalobkyni, včetně veškerých práv a příslušenství s pohledávkou souvisejících. Pohledávka byla ve smlouvě vyčíslena ke dni 28. února 2003 na částku 6.079.744,41 Kč a skládala se z jistiny po splatnosti ve výši 3,524.727,30 Kč, úroku po splatnosti ve výši 2,536.845,11 Kč a poplatku ve výši 18.172,- Kč.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že dohoda o přistoupení k závazku je v otázce jejího vzniku a oprávnění osoby jednající za žalovanou neurčitá a proto neplatná podle ustanovení § 37 odst. 1 obč. zák. S ohledem na neuvedení data, kdy byla podepsána, nelze zjistit, v jaké funkci ji za žalovanou J. P. podepsal. Odkaz žalobkyně na výši jistiny jako údaje, z něhož lze časové období podpisu dohody dovodit, neshledal relevantní. Nelze se dovolávat ani relativní neplatnosti dohody, neboť na neplatnosti se podílely obě strany.
Smlouvu o prodeji podniku soud prvního stupně shledal v části týkající se převzetí úvěrového zatížení neplatnou, když považoval údaje týkající se závazků za nejasné a neurčité. Z taxativně vyjmenovaných závazků prodávajícího nevyplývá, že by mezi závazky přebíranými kupující byl rovněž závazek z úvěru poskytnutého dlužníku a žalované tak vůči spořitelně nevznikla žádná povinnost, která by mohla být následně předmětem smlouvy o postoupení pohledávky na žalobkyni.
V konkursu vedeném u Krajského soudu v Ústí nad Labem na majetek dlužníka byla žalobkyně částečně uspokojena z výtěžku prodeje zastavených nemovitostí. O tyto částky vzala žalobu zpět v části úroků za dobu od 16. června 1997 do 7. října 2002 a v tomto rozsahu bylo řízení zastaveno. Na výsledek sporu však konkrétní průběh konkursu nemá vliv, když jde o vztahy dalších zúčastněných osob a firem .
Soud prvního stupně uzavřel, že žalobkyně uplatněný nárok neprokázala z tvrzeného přistoupení k závazku, ani z jiného právního důvodu. Proto žalobu zamítl.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem v napadeném rozsahu změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalované uložil zaplatit žalobkyni částku 3,295.392,50 Kč s 29,6% úrokem z částky 1,543.909,10 Kč od 8. října 2002 do zaplacení (první výrok), a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok).
Odvolací soud po doplnění dokazování výslechem J. P. (navrženým k důkazu již v řízení před soudem prvního stupně) a částečném opakování dokazování dospěl k závěru, že smlouva o prodeji podniku nesplňuje zákonné náležitosti, nebyly-li součástí prodávaného podniku též nemovitosti, které alespoň zčásti byly součástí podniku dlužníka. Smlouva zahrnuje zcela samostatnou kupní smlouvu na tyto nemovitosti v bezpodílovém spoluvlastnictví manželů B. Nejde tak o smlouvu o prodeji podniku podle ustanovení § 476 a násl. obch. zák., s níž by jinak jako právní důsledek byl ze zákona spojen přechod závazků vážících se k podniku, a to bez ohledu na to, zda závazky jsou ve smlouvě specifikovány. Tato smlouva právním důvodem pro vznik závazku žalované jako dlužnice z úvěru poskytnutého Š. B. není.
Při posouzení dohody o přistoupení k závazku dospěl odvolací soud, na rozdíl od soudu prvního stupně, k závěru, že její obsah je zcela určitý včetně výše závazku a důvodu jeho vzniku, stejně jako označení osob jednajících za účastníky dohody. Dohoda postrádá pouze údaj data podpisu. Tato skutková okolnost však byla objasněna výpovědí J. P., který potvrdil pravost svého podpisu a z jehož výpovědi odvolací soud zjistil, že jmenovaný podepsal dohodu v době, kdy byl jednatelem žalované, když poté již za žalovanou nejednal ani žádné listiny nepodepisoval. I kdyby však svědek nebyl vyslechnut, neobstál by závěr o neplatnosti dohody. To, že za žalovanou jednal její jednatel, tedy osoba k tomu oprávněná podle ustanovení § 133 odst. 1 obch. zák., vyplývá z označení jeho osoby jako zástupce v záhlaví dohody i z označení (jednatel společnosti), které je součástí otisku razítka připojeného k jeho podpisu. Adresa uvedená v razítku žalované je adresou jedné z provozoven žalované, jak vyplývá z jejího živnostenského listu. Co do žalovanou namítaného omezení jednatelského oprávnění J. P. rozhodnutím valné hromady, odkázal na ustanovení § 133 odst. 2 obch. zák. (podle něhož může omezit jednatelská oprávnění pouze společenská smlouva, stanovy nebo valná hromada; takové omezení je však vůči třetím osobám neúčinné). Pro bližší určení data podpisu dohody lze vycházet též z výše dlužné jistiny specifikované v dohodě, která platila pro určité období. Závěr, že k podpisu došlo dne 18. října 1995, což je datum podpisu jiné dohody o přistoupení k závazku dlužníka společností COMBE s. r. o., však na základě provedeného dokazování učinit nelze. Považoval však za logické a pravděpodobné, a to i s ohledem na zcela totožný formulář, závazek i osobu věřitele a účel dohody, že se tak stalo v blízkém časovém rozmezí od uzavření dohody o přistoupení k závazku společností COMBE s. r. o.
Odvolací soud dospěl k závěru, že dohoda o přistoupení k závazku je platná a žalovaná se na jejím základě stala dlužníkem ze smlouvy o úvěru a je povinna jeho nesplacený zůstatek zaplatit.
Proti rozsudku odvolacího soudu (výslovně i proti výroku o nákladech řízení) podala žalovaná dovolání, odkazujíc co do jeho přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ) a co do důvodů na ustanovení § 241aodst. 2 a odst. 3 o. s. ř.
Dovolatelka namítá, že odvolací soud provedl v rozporu s ustanovením § 205a odst. 1 o. s. ř. důkaz výpovědí svědka J. P., přičemž jeho výpověď nesprávně interpretoval, když postavil najisto, že dohodu podepsal v době, kdy byl jednatelem žalované. Tento závěr z výpovědi nevyplývá, neboť svědek si již žádné podstatné záležitosti nepamatoval. Nadto považuje výpověď za neobjektivní, neboť se svědek se žalovanou rozešel ve zlém . Označil-li J. P. podpis na dohodě za vlastní, tato skutečnost nevypovídá nic o tom, zda v době, kdy dohodu podepsal, byl jednatelem žalované. Přitom podpis J. P. na dohodě nikdo nečinil sporným.
Dovolatelka má za to, že dohoda o přistoupení k závazku je neplatná, protože závazek nebyl přesně a konkrétně vymezen, bylo-li pouze uvedeno, že jde o závazek z úvěru Zengerova 3,755.000,- Kč . Uvádí, že J. P. navíc užil neplatné razítko žalované, nepřipojil ke svému podpisu označení funkce jednatele, ačkoli podle výpisu z obchodního rejstříku byl povinen tak učinit, a nebyl oprávněn za žalovanou dohodu z titulu svojí funkce podepsat, pokud vůbec v době podpisu figuroval jako jednatel žalované , neboť jak vyplývá z notářského zápisu ze dne 28. listopadu 1995 rozhodnutím valné hromady bylo omezeno jeho oprávnění jednatele jednat jménem společnosti. Za nesprávný považuje i závěr odvolacího soudu, že dohoda o přistoupení k závazku byla uzavřena v blízkém časovém rozmezení od uzavření smlouvy o prodeji podniku. Tuto smlouvu však odvolací soud shledal neplatnou. Dovolatelka poukazuje i na nízkou věrohodnost listiny jako důkazního materiálu, když nebyla předložena v originále.
Odvolacímu soudu dále vytýká, že se nezabýval konkursem vedeným na majetek dlužníka, zda nemovitosti zajišťující pohledávku žalobkyně byly sepsány do konkursní podstaty, jak s nimi bylo naloženo a zda žalobkyně vyvinula veškeré úsilí k uspokojení své pohledávky. Namítá, že řízení ohledně celé věci nebylo po prohlášení konkursu na majetek dlužníka přerušeno, nebylo vydáno žádné usnesení, kterým by se tak mělo stát.
Dovolatelka zpochybňuje též aktivní legitimaci žalobkyně, majíc smlouvu o postoupení pohledávky uzavřenou mezi spořitelnou a žalobkyní za neplatnou pro nejednoznačnost identifikace postoupené pohledávky.
Podle názoru dovolatelky se odvolací soud opomenul zabývat otázkou platnosti či neplatnosti příslušenství dlužné částky . Výši úroku považuje s ohledem na ustálenou judikaturu za rozpornou s dobrými mravy a s poctivým obchodním stykem.
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení, případně rozhodl sám rozsudkem, jímž žalobu zamítne.
Žalobkyně považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a navrhuje dovolání zamítnout.
Se zřetelem k době vydání rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 12. čl. II části první přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony - občanský soudní řád ve znění účinném do 30. června 2009.
Dovolatelka napadá rozsudek odvolacího soudu výslovně i ve výroku o nákladech řízení. V této části není dovolání přípustné, když z ustanovení § 237 až § 239 o. s. ř. jeho přípustnost dovodit nelze (k tomu srov. např. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud proto dovolání v tomto rozsahu podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Dovolání proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.; není však důvodné.
Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu, jsa vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatelka obsahově vymezila (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.).
Podle ustanovení § 205a odst. 1 o. s. ř. skutečnosti nebo důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně, jsou u odvolání proti rozsudku nebo usnesení ve věci samé odvolacím důvodem jen tehdy, . . .
Z ustanovení § 213 o. s. ř. vyplývá, že odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně (odstavec 1). Odvolací soud může zopakovat dokazování, na základě kterého soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci; dosud provedené důkazy zopakuje vždy, má-li za to, že je z nich možné dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně (odstavec 2).
Podle ustanovení § 533 obč. zák. kdo bez souhlasu dlužníka dohodne písemně s věřitelem, že splní za dlužníka jeho peněžitý závazek, stává se dlužníkem vedle původního dlužníka a oba dlužníci jsou zavázáni společně a nerozdílně. Ustanovení § 531 odst. 4 zde platí obdobně.
Ustanovení § 133 obch. zák. v rozhodném znění (tj. od 25. ledna 1995 do 5. května 1997) určuje, že statutárním orgánem společnosti je jeden nebo více jednatelů. Je-li jednatelů více, je oprávněn jednat jménem společnosti každý z nich samostatně, nestanoví-li společenská smlouva nebo stanovy jinak (odstavec 1). Omezit jednatelská oprávnění může pouze společenská smlouva, stanovy nebo valná hromada. Takové omezení je však vůči třetím osobám neúčinné (odstavec 2).
Námitka dovolatelky, že odvolací soud v rozporu s ustanovením § 205a odst. 1 o. s. ř. provedl důkaz výslechem J. P., je zjevně bezdůvodná, neboť omezení vyplývající pro uplatnění skutečností a důkazů v odvolacím řízení se výslovně týká jen těch, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně. Z obsahu spisu však vyplývá, že při jednání konaném před soudem prvního stupně 19. září 2008 zástupce žalované navrhl výslech J. P. k okolnostem uzavření dohody (srov. č. l. 189). Soud prvního stupně návrh na provedení tohoto důkazu zamítl. Nejde tak o situaci, kdy by odvolací soud postupoval v rozporu se zásadou neúplné apelace uplatňující se v odvolacím řízení vyjádřenou v ustanovení § 205a odst. 1 o. s. ř. Opakoval-li některé důkazy provedené již soudem prvního stupně a z nich učinil jiná skutková zjištění, byl jeho postup v souladu s ustanovením § 213 odst. 1 a 2 o. s. ř. Zpochybňuje-li dovolatelka zjištění, která odvolací soud z výpovědi jmenovaného učinil, přehlíží, že závěr o tom, že J. P. podepsal dohodu v době, kdy byl jednatelem, učinil i na základě dalších zjištění, jak vyplývá z odůvodnění rozsudku, která nezpochybnila.
Za bezdůvodnou je nutno považovat i výhradu, že dobu uzavření dohody odvolací soud určil jako dobu v blízkém časovém rozmezí od uzavření smlouvy o prodeji podniku. Takový závěr odvolací soud neučinil.
Nelze přisvědčit rovněž výhradě, že dohoda je neplatná pro neurčitost, když závazek nebyl přesně a konkrétně vymezen. Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně vyplývá, že závazek, k němuž dovolatelka přistoupila, byl označen osobou věřitele a dlužníka, číslem smlouvy o úvěru, datem jejího uzavření a zůstatkovou výší úvěru. Takovéto označení závazku je naprosto přesné. Závazek nebyl označen tak, jak uvádí dovolatelka jako závazek z úvěru Zengerova 3,755.000,- Kč .
V rozporu se skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů jsou rovněž námitky týkající se neplatného razítka dovolatelky na dohodě a neoznačení J. P. jako jejího jednatele. Způsob jednání osob nebo osoby, které jsou statutárním orgánem společnosti, jménem společnosti se podle ustanovení § 28 odst. 1 písm. e) obch. zák. ( v rozhodném znění) zapisuje do obchodního rejstříku. Byla-li dohoda, jak vyplývá ze zjištění odvolacího soudu, opatřena razítkem žalované obsahujícím její firmu a údaj jednatel společnosti u podpisu J. P., šlo o způsob jednání statutárního orgánu jménem společnosti zapsaným v obchodním rejstříku v souladu s ustanovením § 28 odst. 1 písm. e) obch. zák. Uvedení adresy sídla společnosti zákon ani zápis v obchodním rejstříku nevyžadoval.
I kdyby však J. P. nebyl označen jako jednatel dovolatelky, neměla by tato skutečnost vliv na správnost závěru, že dohoda byla podepsána osobou oprávněnou jednat jménem společnosti. Nejvyšší soud totiž již v rozsudku ze dne 3. března 1998, sp. zn. 1 Odon 53/97 dovodil, že není podstatné, zda osoba, která jednala jako statutární orgán právnické osoby, se označila způsobem uvedeným v obchodním rejstříku, ale to, zda byla oprávněna jménem této právnické osoby jednat. Skutečnost, že J. P. byl jednatelem dovolatelky, byla zjištěna ze zápisů v obchodním rejstříku.
V té souvislosti je třeba považovat za neopodstatněnou i námitku, že rozhodnutím valné hromady bylo jednatelské oprávnění J. P. omezeno. Je tomu tak proto, že z ustanovení § 133 odst. 2 obch. zák. je toto omezení neúčinné ve vztahu ke třetím osobám. Jde o omezení ze zákona, bez ohledu na další okolnosti nebo důvody, pro které k němu došlo (srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2004, sp. zn. 29 Odo 348/2002).
Zpochybňuje-li dovolatelka věrohodnost listiny, na níž je zaznamenána dohoda o přistoupení k závazku, přehlíží, že originál listiny byl předložen soudu prvního stupně při jednání konaném 13. června 2008, jak vyplývá z protokolu o jednání (srov. č. l. 162). Tohoto jednání se zástupce žalované zúčastnil.
Výhrada, podle níž se odvolací soud nezabýval konkursem prohlášeným na majetek dlužníka a řízení ohledně celé věci nebylo soudem prvního stupně přerušeno, když o přerušení řízení nebylo vydáno žádné rozhodnutí, není důvodná, neboť zjištěním, zda a v jakém rozsahu žalobkyně přihlásila pohledávku ze smlouvy o úvěru do konkursu a v jaké výši byla zjištěna a uspokojena, se zabýval již soud prvního stupně a jeho zjištění a závěry nebyly v odvolacím řízení zpochybněny. Podle ustanovení § 14 odst. 1 písm. c) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (ve znění účinném do 31. prosince 2007) se řízení o nárocích, které se týkají majetku patřícího do konkursní podstaty nebo které mají být uspokojeny z tohoto majetku, jejichž účastníkem je úpadce, přerušují, .s výjimkou řízení o pohledávkách, které je třeba přihlásit v konkursu (§ 20), lze v řízení pokračovat na návrh správce, popřípadě ostatních účastníků řízení a správce se stává účastníkem řízení místo úpadce, Z uvedeného vyplývá, že řízení, v němž je účastníkem na straně žalované dlužník, na jehož majetek byl prohlášen konkurs, jsou prohlášením konkursu přerušena ze zákona, o němž soud projednávající nárok na zaplacení pohledávky proti tomuto dlužníku, nevydává žádné rozhodnutí, účinky přerušení řízení nastávají prohlášením konkursu.
Nejvyšší soud považuje za nedůvodnou rovněž námitku, podle níž smlouva o postoupení pohledávky uzavřená mezi spořitelnou a žalobkyní je neplatná pro nejednoznačnost identifikace postoupené pohledávky. K otázce náležitostí smlouvy o postoupení pohledávky uzavřené podle ustanovení § 524 obč. zák. se Nejvyšší soud vylovil již v řadě svých rozhodnutí. Tak v rozsudku ze dne 20. 12. 2000, sp. zn. 32 Cdo 2306/98, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 4, ročník 2001, pod číslem 58, vysvětlil, že k obligatorním obsahovým náležitostem smlouvy o postoupení pohledávky vedle vlastního označení účastníků (postupitele a postupníka) patří identifikace postupované pohledávky, která musí zahrnovat řádné označení postupitelova dlužníka a popis pohledávky co do její výše a skutečností, na nichž se zakládá. Postupovaná pohledávka musí být identifikována dostatečně určitě - tak, aby nebyla zaměnitelná s jinou pohledávkou postupitele za stejným dlužníkem a aby mezi smluvními stranami nevznikaly pochybnosti o tom, jaká pohledávka, jak a kdy byla postoupena. Podle zjištění soudu prvního stupně smlouva o postoupení pohledávky, na jejímž základě se žalobkyně stala věřitelkou dovolatelky, tyto náležitosti obsahovala.
Námitkou, že odvolací soud se nezabýval otázkou výše úroků, jež je v rozporu s dobrými mravy, se Nejvyšší soud nezabýval, neboť s touto námitkou dovolatelka přichází až v dovolacím řízení v rozporu s ustanovením § 241a odst. 4 o. s. ř. V předcházejících fázích řízení výši uplatněných úroků nezpochybnila.
Jelikož se dovolatelce prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud poté, co přezkoumal napadené rozhodnutí, aniž ve věci nařídil jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), v souladu s ustanovením § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. dovolání v rozsahu, v němž směřovalo proti měnícímu výroku ve věci samé, zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalované bylo zamítnuto. Žalované tak vznikla povinnost nahradit žalobkyni její náklady řízení sestávající z odměny advokátky ve výši 51.605,- Kč za zastoupení v řízení v jednom stupni, v němž zástupkyně žalobkyně učinila jeden úkon (vyjádření k dovolání) určené podle ustanovení § 3 odst. 1 bodu 5, § 10 odst. 3 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. a z paušální náhrady ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby podle ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 14. června 2011

JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu