32 Cdo 3647/2015
Datum rozhodnutí: 02.02.2016
Dotčené předpisy: § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. ve znění od 01.01.2013 do 31.12.2013



32 Cdo 3647/2015


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně Styrotrade, a.s. , se sídlem v Čakovičkách č.p. 99, PSČ 250 63, identifikační číslo osoby 26152924, zastoupené Mgr. Pavlem Bobkem, advokátem se sídlem v Praze 6, Muchova 223/9, PSČ 160 00, proti žalované VNX - obchodní firma s.r.o. , se sídlem v Plané, Nádražní 501, PSČ 348 15, identifikační číslo osoby 27976947, o zaplacení 167 701 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 2 Cm 70/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. března 2015, č. j. 8 Cmo 172/2014-221, takto:


I. Dovolání se odmítá .
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í :

Žalobkyně podala dovolání proti v záhlaví označenému rozsudku v rozsahu, v němž Vrchní soud v Praze potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. prosince 2013, č. j. 2 Cm 70/2010-192, ve výroku o zamítnutí žaloby na úhradu částky 78 432 Kč [výrok pod bodem I.a)] a dále rozhodl o nepřiznání náhrady nákladů odvolacího řízení žádné z účastnic [výrok pod bodem II.].
Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013 (dále jen o. s. ř. ).
Vzhledem k tomu, že dovolání v této věci nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v ustanovení § 238a o. s. ř., zabýval se Nejvyšší soud tím, zda jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání formulované v ustanovení § 237 o. s. ř. (ve spojení s omezením dle ustanovení § 238 o. s. ř.).
Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. není dovolání přípustné podle ustanovení § 237 proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy nebo o věci uvedené v § 120 odst. 2; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Podle ustanovení § 238 odst. 2 o. s. ř. u opětujícího se peněžitého plnění je pro závěr, zda dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč [odstavec 1 písm. d)], rozhodný součet všech opětujících se plnění; jde-li však o peněžité plnění na dobu života, na dobu neurčitou nebo na dobu určitou delší než 5 let, je rozhodný pouze pětinásobek výše ročního plnění.
Soudní praxe je jednotná v závěru, podle něhož přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu s více samostatnými nároky s odlišným skutkovým základem je třeba zkoumat ve vztahu k jednotlivým nárokům samostatně bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (k tomu srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. června 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 2000, pod číslem 9, dále jeho usnesení ze dne 24. března 2005, sp. zn. 29 Odo 1373/2004, ze dne 31. března 2005, sp. zn. 25 Cdo 1097/2004, rozsudek ze dne 4. června 2008, sp. zn. 25 Cdo 3117/2006, 25 Cdo 2432/2008, uveřejněný pod číslem 66/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a usnesení ze dne 30. listopadu 2011, sp. zn. 29 Cdo 3816/2011, jež jsou stejně jako všechna dále cit. rozhodnutí veřejnosti k dispozici in www.nsoud.cz ; dále usnesení Ústavního soudu ze dne 10. dubna 2008, sp. zn. III. ÚS 307/05, jež je veřejnosti k dispozici in www.usoud.cz ).
O takovou situaci jde i v poměrech projednávané věci, když předmětem dovolacího řízení jsou dovolatelkou uplatněné nároky na zaplacení pěti smluvních pokut ve výši 2 378 Kč, 49 447,37 Kč, 13 867,32 Kč, 10 722,47 Kč a 2 016,97 Kč za prodlení s úhradou kupních cen vyúčtovaných fakturami číslo 3101000816, 3091018902, 3091018029, 3091018030 a 3101000815. Bez zřetele na to, že smluvní pokuty (na jejichž zaplacení žalobkyně opírá nárok o ujednání o smluvní pokutě ve výši 0,05 % z dlužné částky za každý den prodlení ve všeobecných obchodních podmínkách) byly uplatněny jednou žalobou a soudy nižších stupňů o nich rozhodly jedním výrokem a jednou celkovou částkou, jde ve smyslu výše označené konstantní judikatury o samostatné nároky s odlišným skutkovým základem.
Jelikož ani jeden z uvedených samostatných nároků nepřesahuje limitní částku 50 000 Kč (k příslušenství pohledávky se nepřihlíží) a nejde o vztah ze spotřebitelské smlouvy ani o pracovněprávní nárok ani o věc uvedenou v § 120 odst. 2 o. s. ř., je přípustnost dovolání vzhledem k § 238 odst. 1 písm. d) a § 238 odst. 2 o. s. ř. vyloučena. Okolnost, že součet požadovaných plnění přesahuje částku 50 000 Kč, je bez významu.
Dovolací soud proto odmítl dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu jeho potvrzujícího výroku ve věci samé podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné.
Na tomto závěru nemůže nic změnit ani nesprávné poučení odvolacího soudu o možnosti podat dovolání proti prvnímu výroku rozsudku odvolacího soudu (a absence poučení o případné možnosti podat dovolání proti druhému výroku), neboť nesprávné poučení odvolacího soudu o tom, že dovolání je přípustné, přípustnost dovolání nezakládá. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu pouze tehdy, pokud to zákon připouští. Není-li možnost podat dovolání v zákoně stanovena, pak jde vždy bez zřetele k tomu, jakého poučení se účastníkům řízení ze strany soudu dostalo o dovolání nepřípustné (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2002, sp. zn. 29 Odo 425/2002, uveřejněné pod číslem 51/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
I kdyby však dovolání v části směřující proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu nebylo nepřípustné, bylo by odmítnuto pro vady. Dovolatelka totiž nedostála své povinnosti vymezit předpoklad přípustnosti dovolání v souladu s ustanovením § 237 o. s. ř. Označila-li jako předpoklad přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. skutečnost, že dovolacím soudem má být vyřešena právní otázka jinak, než doposud , patrně přehlédla, že takový předpoklad přípustnosti dovolání § 237 o. s. ř. nestanoví. Žádost dovolatelky, aby právní otázka byla dovolacím soudem vyřešena jinak než doposud, významově neodpovídá (ve smyslu § 237 o. s. ř.) požadavku, aby dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka byla (dovolacím soudem) posouzena jinak . V tomto ustanovení poslední ze čtyř zakotvených předpokladů přípustnosti dovolání, tj. má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak , míří totiž pouze na případ právní otázky vyřešené dovolacím soudem v jeho dosavadní rozhodovací praxi, od jejíhož řešení by se měl odklonit (posoudit tuto otázku jinak), a nikoli na případ, jak se mylně domnívá dovolatelka, že má dovolací soud posoudit jinak otázku vyřešenou soudem odvolacím. Nejvyšší soud zdůraznil již například v usnesení ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněném pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (a dále v usnesení ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013), že požadavek, aby právní otázka vyřešená v souzené věci byla dovolacím soudem posouzena jinak, není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání v režimu § 237 o. s. ř. Poukazovala- li dovolatelka v souvislosti s tvrzenou přípustností dovolání na rozpor napadeného rozhodnutí s hmotným právem a ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, nijak nevymezila, od které ustálené rozhodovací praxe se řešení právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Směřovalo-li dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení, dovolání v této části trpí vadou, neboť dovolatelka v něm oproti požadavkům vymezeným pro obsah dovolání v ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. § 237 o. s. ř.) a nesprávnost rozhodnutí. Dovolání v této části postrádá jakoukoliv argumentaci, natož pak vymezení příslušné právní otázky řešené odvolacím soudem a označení ustálené rozhodovací praxe, od níž se měl odvolací soud odchýlit. Přípustností dovolání v jeho zbývající části se tak nelze vůbec zabývat. Tento nedostatek nelze již odstranit, neboť lhůta, během níž tak bylo možno učinit (srov. ustanovení § 241b odst. 3 větu první o. s. ř.), dovolatelce uplynula. Jde přitom o vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedené náležitosti nelze posoudit přípustnost dovolání v části, v níž dovolatelka nesouhlasí s rozhodnutím odvolacího soudu o nákladech řízení. Nejvyšší soud proto dovolání v této části podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl pro vady.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení § 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 2. února 2016

JUDr. Miroslav G a l l u s
předseda senátu