32 Cdo 3646/2007
Datum rozhodnutí: 29.07.2009
Dotčené předpisy:





32 Cdo 3646/2007


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc., a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobkyně D. B. A., zastoupené JUDr. P. Š., advokátem, proti žalované L. P., zastoupené JUDr. J. B., advokátem, o zaplacení částky 2,300.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 266/2003, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. dubna 2007, č. j. 35 Co 615/2006-178, takto:


I. Dovolání se odmítá.


II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Žalovaná podala dovolání proti v záhlaví označenému rozsudku, kterým Městský soud v Praze potvrdil rozsudek ze dne 9. listopadu 2005, č. j. 26 C 266/2003-102, jímž Obvodní soud pro Prahu 2 uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 2,300.000,- Kč a náhradu nákladů řízení a žalované uložil nahradit náklady řízení státu. Současně odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení.


Přípustnost dovolání dovolatelka opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) a namítá, že jsou dány dovolací důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3 o. s. ř., tedy, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Soudu prvního stupně vytýká, že neprovedl jí navržené důkazy k prokázání rozhodných skutečností, zejména revizním znaleckým posudkem ke zjištění pravosti jejího podpisu na ručitelském prohlášení z 18. prosince 1992 (dále jen ručitelské prohlášení ) k zajištění závazku dlužníka R. L. I. spol. s r. o. ze smlouvy o úvěru uzavřené 11. listopadu 1992, přičemž podle ustanovení § 120 odst. 3 o. s. ř. měl tento důkaz provést i bez návrhu účastníků. Neshledal-li soud prvního stupně důvody pro provedení důkazu revizním znaleckým posudkem a tvrzení žalované, že ručitelské prohlášení nepodepsala, považoval za neprokázané, měl žalovanou postupem podle ustanovení § 118a odst. 3 o. s. ř. vyzvat k označení důkazů k prokázání tohoto tvrzení a poučit o následcích nesplnění výzvy. Pokud tak neučinil, a odvolací soud pochybení soudu prvního stupně neodstranil, zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Odvolacímu soudu dále vytýká, že nesprávně zjistil obsah ručitelského prohlášení, zejména co do jeho podstatných náležitostí. Má za to, že ručitelské prohlášení nesplňuje požadavky stanovené v § 303 obchodního zákoníku (dále jen obch. zák. ), protože v něm není vyjádřen konkrétní závazek, tj. druh závazku ze smlouvy o úvěru, který je ručením zajištěn. Obsáhle argumentuje k názoru, že skutkové zjištění soudů nižších stupňů, podle něhož žalovaná podepsala ručitelské prohlášení, nemá oporu v provedených důkazech.


Nesprávnost právního posouzení věci dovolatelka spatřuje v závěru, že ručitelské prohlášení je platné podle ustanovení § 303 obch. zák. a že právo žalobkyně na zaplacení žalované částky z titulu ručitelského závazku není promlčeno. Zdůrazňuje, že věřitel mohl žalovanou jako ručitelku vyzvat k plnění podle § 306 odst. 1 obch. zák. poté, co uplynula doba přiměřená k plnění ze strany dlužníka. Běh i délka této lhůty se shoduje se lhůtou pro podání odporu proti platebnímu rozkazu, kterým byl dlužník zavázán k plnění v jiném řízení. Jelikož odpor proti platebnímu rozkazu nepodal, shoduje se konec lhůty k plnění dlužníka s datem nabytí právní moci platebního rozkazu, tj. 10. července 1996. Následujícího dne mohl věřitel uplatnit své právo proti žalované z titulu ručitelského závazku a od toho dne začala běžet čtyřletá promlčecí doba, která uplynula 11. července 2000. Byla-li žaloba podána 14. července 2003, byl nárok již promlčen. Proto požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.


Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu může být přípustné jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b) v této věci nejde a důvod založit přípustnost dovolání podle písmene c) [tedy tak, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam] Nejvyšší soud nemá.


Je tomu tak proto, že závěr odvolacího soudu o platnosti ručitelského prohlášení dovolatelky a nedůvodnosti námitky promlčení, je významný pouze pro projednávanou věc a postrádá potřebný judikatorní přesah. Nejvyšší soud jej přitom neshledává ani rozporným s hmotným právem (ustanovením § 303 a § 310 obch. zák.).


Na zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu pak nelze usuzovat ani z hlediska námitek, že nebyl proveden důkaz revizním znaleckým posudkem a dalšími navrženými důkazy, že žalovaná nebyla vyzvána k označení dalších důkazů a že skutková zjištění soudů nižších stupňů jsou nesprávná, protože jde o námitky, jež nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132).


Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. tedy dovolání přípustné není. Nejvyšší soud je proto podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.


Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalované bylo odmítnuto a žalobkyni podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.


Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 29. července 2009


JUDr. Hana Gajdzioková


předsedkyně senátu