32 Cdo 360/2013
Datum rozhodnutí: 05.03.2014
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve znění do 31.12.2012



32 Cdo 360/2013
U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně Interconsult spol. s r.o. , se sídlem v Českém Krumlově, Stinná 492, PSČ 381 01, identifikační číslo osoby 14 49 87 40, zastoupené Mgr. Michalem Pavlasem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Na Sadech 4/3, proti žalovanému V. S. , zastoupenému JUDr. Evou Lindauerovou Duchoňovou, advokátkou se sídlem Praze 4, Jaurisova 514/6, o zaplacení částky 370.223,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 30 ECm 68/2010, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. září 2012, č. j. 3 Cmo 88/2012-556, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 11.519,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:

Dovolání žalovaného proti rozsudku označenému v záhlaví, jímž Vrchní soud v Praze potvrdil ve vyhovujícím výroku ve věci samé a ve výroku o nákladech řízení rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. prosince 2011, č. j. 30 ECm 68/2010-513, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení, není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012 - dále též jen o. s. ř. (srov. bod 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), jelikož podmínky tohoto ustanovení nebyly v souzené věci naplněny (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil). Dovolání nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř, neboť napadený rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Podle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.
Podle ustanovení § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil; proto při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil, případně jejich řešení zpochybnil.
Z ohlášeného dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je zřejmé, že dovolatel nevymezil žádnou právní otázku ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., pro jejíž řešení by mohl Nejvyšší soud dospět k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí, respektive dovolatel na formulaci otázky zásadního právního významu zcela rezignoval. Podrobuje-li dovolatel kritice právní závěry odvolacího soudu ohledně podmínek vrácení provize žalobkyni námitkou s obsáhlou argumentací, že soudy nezjistily, zda byl seznámen s přílohou č. 1 (tzv. provozní směrnicí) smlouvy o obchodním zastoupení uzavřené mezi účastníky dne 1. února 2009 (dále jen smlouva ), pak touto kritikou rozporuje skutkový závěr, že obsah přílohy č. 1 mu byl znám. Tím však ve skutečnosti nezpochybňuje právní posouzení věci podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., nýbrž míří na dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. (tj. že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování). Dovolatel tak přehlíží, že v případě přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se skutkový základ sporu nemůže měnit a že přezkumná činnost dovolacího soudu směřuje k posouzení právní kvalifikace věci včetně procesních aspektů bez toho, že by byl oprávněn zasahovat do skutkového stavu zjištěného v nalézacím řízení soudy nižších stupňů. Případná neúplnost nebo nesprávnost skutkových zjištění a závěrů, k nimž odvolací soud dospěl a na nichž své rozhodnutí založil, není totiž žádným z dovolacích důvodů uvedených v ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř., nýbrž může být (při splnění dalších předpokladů) dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., který však dovolatel nemá u dovolání přípustného podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. k dispozici a jehož prostřednictvím přípustnost dovolání založit nelze. Pro úplnost Nejvyšší soud uvádí, že byla-li příloha č. 1 součástí smlouvy, bylo pouze věcí dovolatele, zda se s obsahem smlouvy včetně jejích příloh při jejím podpisu seznámil. Nadto podle zjištění soudu prvního stupně žalovaný podle této přílohy č. 1 (provozní směrnice) žalobkyni účtoval své provize.
Na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí nelze usuzovat z hlediska námitky, že dovolatel neměl povinnost vracet provize, pokud žalobkyně nevrátila svým smluvním partnerům (pojišťovnám) celou svou odměnu. Tato výhrada je zjevně nesprávná, neboť jak vyplývá z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, na tuto podmínku nebylo vrácení provize žalovaným ve smlouvě vázáno, když vrácení odměny žalobkyní pojišťovnám se řídilo smlouvami uzavřenými mezi žalobkyní a těmito pojišťovnami, což dovolatel nezpochybnil. Námitku, že soudy nižších stupňů nepřihlédly k obchodním zvyklostem zachovávaným v pojišťovnictví při posouzení práva žalobkyně na vrácení provizí, žalovaný uplatnil v rozporu s ustanovením § 118b odst. 1 o. s. ř. Při jednání konaném u soudu prvního stupně dne 28. března 2011 bylo řízení koncentrováno (srov. č. l. 207 spisu) a účastníkům uloženo, aby ve lhůtě tří týdnů uvedli rozhodné skutečnosti a důkazy k jejich prokázání s poučením o následcích nesplnění této povinnosti. Podáním doručeným soudu dne 19. dubna 2011 žalovaný sdělil skutečnosti, které považoval za rozhodné, a označil důkazy k jejich prokázání, na obchodní zvyklosti v pojišťovnictví však nepoukázal, neuvedl žádné skutečnosti o těchto zvyklostech a nenavrhl důkazy. Soudy nižších stupňů se proto touto námitkou nezabývaly.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není způsobilá založit ani výhrada, že tzv. konverzí pojistné smlouvy klienta neporušil sjednanou konkurenční doložku v článku VI. smlouvy, neboť nešlo o uzavření obchodu ve smyslu tohoto článku. Odvolací soud (považuje závěry soudu prvního stupně za správné a odkazuje na ně), nedospěl k závěru o porušení konkurenční doložky pouze ve sjednání tzv. konverze - změny typu pojištění, ale i předčasného ukončení pojistné smlouvy, u níž byla žalobkyně pojišťovacím zprostředkovatelem a zejména v následném sjednání nové pojistné smlouvy č. 0011759109, u níž již žalobkyně zprostředkovatelem nebyla a jejíž uzavření dovolatelem jako osobou jednající za pojišťovnu České spořitelny, a.s., měl mimo jiné za prokázané svědeckou výpovědí pojistnice M. Š. Pokud dovolatel zpochybňuje důvěryhodnost této svědkyně, pak pomíjí, že samotné hodnocení důkazů nelze napadnout ani dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o. s. ř. [který však, jak shora uvedeno, dovolatel nemá u dovolání přípustného podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. k dispozici]. Na nesprávnost hodnocení důkazů lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.) - jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, což dovolatel ani nečiní, pak není možné polemizovat s jeho skutkovými závěry, například namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že z provedených důkazů vyplývá jiné skutkové zjištění, apod.
Z pohledu přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. považuje Nejvyšší soud za právně nerozhodnou i námitku, že dohodnutá konkurenční doložka je neplatná pro rozpor s ustanovením § 37 a § 39 občanského zákoníku, nebylo-li výslovně určeno, jaké konkrétní obchody ve prospěch jiného subjektu nemůže dovolatel jako obchodní zástupce uzavírat. Výklad sporného ujednání, jímž odvolací soud dospěl k závěru, že konkurenční doložka obsažená v článku VI. smlouvy, není neplatná pro neurčitost, odpovídá ustálené judikatuře. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi dovodil, že závěr o neplatnosti právního úkonu pro jeho neurčitost či nesrozumitelnost je opodstatněn pouze tehdy, jestliže pochybnosti o jeho obsahu nelze odstranit ani výkladem za použití interpretačních pravidel (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 35/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a rozsudek ze dne 31. března 2010, sp. zn. 23 Cdo 2942/2009, in www.nsoud.cz). Ústavní soud pak - z pohledu ústavou garantovaných základních práv - ve své judikatuře zdůrazňuje, že základním principem výkladu smluv, reflektujícím autonomii smluvních stran v soukromoprávních vztazích a společenskou a hospodářskou funkci soukromoprávní smlouvy, je priorita výkladu, jenž nevede k závěru o neplatnosti smlouvy, je-li takový výklad možný. Postup upřednostňující výklad vedoucí k závěru o neplatnosti smlouvy Ústavní soud posuzuje jako rozporný s principy právního státu a tudíž ústavně nekonformní (srov. např. nález ze dne 14. dubna 2005, sp. zn. I. ÚS 625/2003, in www.usoud.cz). Jestliže konkurenční doložka odkazuje co do zakazované činnosti na článek I. smlouvy, v němž je činnost obchodního zástupce specifikována tak, že bude dlouhodobě a soustavně vyvíjet činnost směřující k sjednávání a uzavírání pojistných smluv, které jsou popsány v příloze č. 1 této smlouvy, tvořící její součást , je nepochybné, které obchody byly předmětem sjednané konkurenční doložky a že dovolatel sjednáním pojistné smlouvy ve prospěch jiného subjektu, jenž poskytuje finanční služby právě toho typu jako žalobkyně, porušil závazek dohodnutý v článku I. smlouvy (obdobně srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. března 2013, sp. zn. 32 Cdo 2019/2011, in www.nsoud.cz ).
Zásadně právně významným nečiní rozhodnutí odvolacího soudu ani výhrady dovolatele, že rozsudek odvolacího soudu je nepřezkoumatelný, čímž došlo k porušení práva na spravedlivý proces, dále že odvolací soud (i soud prvního stupně) nepřihlédl ke skutečnostem tvrzeným dovolatelem a že se dostatečně nevypořádal se všemi námitkami dovolatele a s jeho argumentací, protože jde o výhrady podřaditelné pod dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., který dovolatel u dovolání přípustného podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nemá k dispozici, jestliže tvrzené vady (jako je tomu v projednávané věci) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. též závěry vyjádřené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročník 2004, pod číslem 132 nebo v usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130). Dovolatel v rámci námitek procesních vad ani žádnou otázku zásadního právního významu nevymezil (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 28. července 2010, sp. zn. IV. ÚS 1464/10, in www.usoud.cz, stanovící požadavek, aby právní otázka procesní povahy mající judikatorní přesah byla v dovolání zřetelně formulována). Pro úplnost Nejvyšší soud uvádí, že podle ustálené judikatury je soud povinen uvést důvody pro své rozhodnutí, avšak tato povinnost nemůže být chápána jako příkaz předložit detailní odpověď na každý argument; rozsah této povinnosti se může lišit podle povahy rozhodnutí, přičemž její splnění může být hodnoceno pouze ve světle konkrétních okolností případu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 11. června 2009, sp. zn. IV. ÚS 997/09, uveřejněné na webových stránkách Ústavního soudu).
Jelikož dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v části výroku, kterou byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v přisuzujícím výroku ve věci samé, není přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a proti části výroku rozsudku, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení, a proti výroku o nákladech odvolacího řízení není přípustné podle žádného ustanovení občanského soudního řádu (k tomu srov. např. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), Nejvyšší soud je podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalovaný, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu svých nákladů právo a je povinen nahradit žalobkyni účelně vynaložené náklady dovolacího řízení, které sestávají [s ohledem na zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, k němuž došlo - s účinností od 7. května 2013 - nálezem pléna Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12] ze sazby mimosmluvní odměny za zastupování advokátem v částce 9.220,- Kč podle § 1 odst. 2 věty první, § 6 odst. 1, § 7 bodu 6. a § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, z paušální částky 300,-Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle § 13 odst. 3 téže vyhlášky a z náhrady za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 1.999,- Kč podle § 137 odst. 3 o. s. ř.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 5. března 2014
JUDr. Hana Gajdzioková předsedkyně senátu