32 Cdo 3597/2008
Datum rozhodnutí: 04.11.2008
Dotčené předpisy: § 240 předpisu č. 99/1963Sb.




32 Cdo 3597/2008

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci žalobkyně I. s.r.o., , zastoupené JUDr. E.H., advokátkou, , proti žalovaným 1) J. Š., 2) E. M., , oběma zastoupeným JUDr. K. M., advokátkou, , 3) JUDr. V. B., , zastoupenému JUDr. E. K., advokátkou, 4) Ing. F. G., , o 1,697.097,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 40 C 99/98, o dovolání žalovaných 1) a 2) proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. října 2007, č.j. 51 Co 277/2007-232, takto:

Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 9. září 2002, č.j. 40 C 99/98-122, ve spojení s doplňujícím rozsudkem ze dne 6. dubna 2005, č.j. 40 C 99/98-184, uložil žalovaným 1) a 2) zaplatit žalobkyni 1,697.097,- Kč s 18% úrokem z prodlení z částky 126.139,- Kč od 5. července 1995, z částky 277.977,- Kč od 13. května 1995, z částky 317.960,- Kč od 29. dubna 1995, z částky 279.036,- Kč od 2. dubna 1995, z částky 475.985,- Kč od 30. dubna 1995, z částky 220.000,- Kč od 2. dubna 1995 vše do zaplacení s tím, že plněním jednoho ze žalovaných 1) a 2) v rozsahu poskytnutého plnění zaniká povinnost druhého žalovaného. Dále zamítl žalobu vůči žalovaným na zaplacení 18% úroku z prodlení z částky 220.000,- Kč za den 1. dubna 1995 (první odstavec výroku). Soud prvního stupně dále zamítl žalobu vůči žalovaným 1) a 2) na zaplacení 18% úroku z prodlení z částky 126.139,- Kč za den 4. července 1995, z částky 277.977,- Kč za den 12. května 1995, z částky 279.036,- Kč za den 1. dubna 1995 a z částky 475.985,- Kč za den 29. dubna 1995 (druhý odstavec výroku) a zamítl žalobu o zaplacení 1.697.097,- Kč s příslušenstvím vůči žalovaným 3) a 4) (třetí odstavec výroku). Dále rozhodl o tom, že žalobkyně má právo na náhradu nákladů řízení vůči žalovaným 1) a 2) (čtvrtý odstavec výroku) a rovněž o tom, že žalovaní 3) a 4) mají právo na náhradu nákladů řízení vůči žalobkyni (pátý odstavec výroku). O výši náhrady takto přiznaných nákladů řízení soud prvního stupně rozhodl usnesením ze dne 10. srpna 2006, č.j. 40 C 99/98-198; o odvoláních žalobkyně a žalovaných 1) a 2) proti tomuto rozhodnutí odvolací soud dosud nerozhodl.

Proti rozsudku soudu prvního stupně se odvolali žalobkyně a dále žalovaní 1) a 2). Žalobkyně své odvolání směřovala proti jeho zamítavému výroku vůči žalovaným 3) a 4) v rozsahu částky 557.013,- Kč s příslušenstvím. Žalovaní 1) a 2) napadli odvoláním rozsudek soudu prvního stupně v části, v níž jim bylo uloženo zaplatit žalobkyni 1,697.097,- Kč s příslušenstvím, a rovněž v rozsahu zamítnutí žaloby o zaplacení 1,697.097,- Kč vůči žalovaným 3) a 4).

Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 26. července 2007, č.j. 51 Co 277/2007-216, odmítl pro subjektivní nepřípustnost odvolání žalovaných 1) a 2) v rozsahu směřujícím proti zamítavému výroku soudu prvního stupně ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanými 3) a 4). Ve zbývajícím rozsahu o odvolaní žalovaných 1) a 2) odvolací soud dosud nerozhodl

Krajský soud v Ostravě (poté, co usnesením ze dne 30. června 2005, č.j. 15 Co 422/2005-192, zrušil usnesení ze dne 7. prosince 2004, č.j. 40 C 99/98-172, jímž Okresní soud v Ostravě připustil zpětvzetí žaloby vůči žalovaným 3) a 4) co do částky 1,140.084,- Kč s příslušenstvím a v tomto rozsahu zrušil jím vydaný rozsudek ze dne 9. září 2002, č.j. 40 C 99/98-122, a řízení zastavil) usnesením ze dne 2. října 2007, č.j. 51 Co 277/2007-232, zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanými 3) a 4) v napadeném zamítavém třetím odstavci výroku v rozsahu částky 1,140.084,- Kč s 18% úrokem z prodlení z částky 126.139,- Kč od 4. července 1995 do zaplacení, z částky 317.960,- Kč od 29. dubna 1995 do zaplacení, z částky 475.985,- Kč od 29. dubna 1995 do zaplacení, z částky 220.000,- Kč od 2. dubna 1995 do zaplacení, dále v rozsahu 18% úroku z prodlení z částky 277.977,- Kč za den 12. května 1995 a z částky 279.036,- Kč za den 1. dubna 1995, a řízení v tomto rozsahu zastavil, aniž se pro nadbytečnost zabýval důvody nesouhlasu žalovaných 1) a 2) se zpětvzetím žaloby, které žalobkyně učinila v rozsahu částky 1,140.084,- Kč s příslušenstvím vůči žalovaným 3) a 4) současně s podaným odvoláním proti rozsudku soudu prvního stupně. Odvolací soud uvedl, že zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanými 3) a 4) v části, ohledně níž byla vzata žaloba zpět po vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně, avšak dříve, nežli tento výrok nabyl právní moci, nebyl odvoláním žalobkyně dotčen a odvolání žalovaných 1) a 2) bylo odmítnuto. Z toho dovodil, že suspenzivní účinek odvolání k nároku na peněžité plnění, jehož se zpětvzetí týká, nenastal, tento nárok nemůže být v odvolacím řízení projednán a rozhodnut, ani pokud by částečné zpětvzetí žaloby bylo prohlášeno za neúčinné.

Usnesení odvolacího soudu ze dne 2. října 2007 napadli společným dovoláním žalovaní 1) a 2), namítajíce, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Dovolatelé odvolacímu soudu vytýkají, že řízení v rozporu s ustanovením § 222a odst. 2 občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ) na základě částečného zpětvzetí žaloby zastavil, aniž se vypořádal s tvrzenými vážnými důvody jejich nesouhlasu se zpětvzetím žaloby vůči žalovaným 3) a 4), které odůvodňují jejich požadavek, aby soud meritorně rozhodl o žalobě i vůči žalovaným 3) a 4). Dovolatelé i nadále zastávají názor, že mají právní zájem na výsledku sporu, jehož předmětem je závazek sdružení, za který odpovídají všichni jeho účastníci (žalovaní) společně a nerozdílně. Pakliže sdružení nebylo dosud vypořádáno a žalovaní 3) a 4) se odmítají na úhradě závazků vzniklých za dobu jeho existence podílet, dovolatelé mají za to, že odvolací soud měl shledat důvody jejich nesouhlasu se zpětvzetím žaloby vůči žalovaným 3) a 4) vážnými a měl rozhodnout tak, že zpětvzetí žaloby není účinné.

Dovolatelé navrhli, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Dovolání v této věci není přípustné.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti usnesení upravují ustanovení § 237, § 238a a § 239 o. s. ř. Zkoumání, zda dovolání je objektivně přípustné podle uvedených ustanovení [a v daném případě by tomu tak bylo se zřetelem k dikci § 239 odst. 1 písm. a) o. s. ř.], však předchází ve smyslu ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 240 odst. 1 a § 218 písm. b) o. s. ř. posuzování tzv. subjektivní přípustnosti dovolání.

Podle § 240 odst. 1 o. s. ř. může dovolání podat účastník řízení. Z povahy dovolání jako opravného prostředku přitom plyne, že k dovolání je oprávněna jen ta strana (účastník řízení), které nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popřípadě které byla tímto rozhodnutím způsobena určitá újma na jejich právech v konstantní judikatuře se tato legitimace k dovolání označuje též jako subjektivní přípustnost dovolání. Nejvyšší soud České republiky již v usnesení ze dne 30. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1998, pod číslem 28, jakož i v dalších svých rozhodnutích (například v rozsudku ze dne 26. února 2002,sp. zn. 29 Odo 579/2001) formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož je k podání dovolání oprávněn pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší.

Jak ostatně uvedl v odůvodnění usnesení ze dne 26. července 2007, č.j. 51 Co 277/2007-216, již odvolací soud, v posuzované věci je žalobní nárok uplatněn vůči čtyřem žalovaným jako účastníkům sdružení fyzických osob, kteří jsou dle ustanovení § 835 odst. 2 občanského zákoníku ze závazků vůči třetím osobám zavázáni společně a nerozdílně. Pokud jde o procesní stránku věci, jde mezi účastníky o tzv. samostatné společenství ve smyslu § 91 odst. 1 o. s. ř., jehož podstatou, je, že každý účastník jedná sám za sebe a jeho úkony nemají na práva a povinnosti ostatních společníků žádný vliv. Proto je i k podání dovolání zásadně oprávněn ten účastník, jemuž byla způsobena v jeho právech usnesením odvolacího soudu ze dne 2. října 2007, č.j. 51 Co 277/2007-232, určitá újma v jeho právech. Pakliže dovoláním napadeným rozhodnutím bylo rozhodnuto ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanými 3) a 4), pak za stavu, kdy všichni čtyři žalovaní mají postavení samostatných společníků, nemohla být tímto rozhodnutím způsobena dovolatelům žádná újma na jejich právech, kterou by bylo možné zhojit v dovolacím řízení. Nejvyšší soud uzavřel, že podané dovolání není subjektivně přípustné (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. května 1998, sp. zn. 2 Odon 154/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 17, ročník 1998, pod číslem 119, dále též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 1999, sp. zn. 20 Cdo 381/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 2000, pod číslem 18), a proto ho z důvodu jeho podání neoprávněnými osobami odmítl podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. b) o. s. ř.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 4. listopadu 2008

JUDr. Miroslav Gallus

předseda senátu