32 Cdo 3591/2016
Datum rozhodnutí: 10.01.2017
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř. ve znění do 31.12.2013



32 Cdo 3591/2016


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Marka Doležala v právní věci žalobce M. H. , zastoupeného JUDr. Jiřím Vlasákem, advokátem se sídlem v Praze 7, Jankovcova 1518/2, proti žalované Z. Š. , zastoupené JUDr. Milošem Doležalem, advokátem se sídlem v Brně, Skácelova 1455/21, o zaplacení částky 1 400 000 Kč s příslušenstvím a o vzájemném návrhu žalované na zaplacení částky 1 400 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 234 C 53/2012, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. 2. 2016, č. j. 27 Co 452/2014-245, takto: I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 17 182 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho zástupce. O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 24. 6. 2014, č. j. 234 C 53/2012-209, zastavil řízení o zaplacení částky 1 400 000 Kč požadované žalobcem po žalované (výrok I.), zamítl návrh žalobce, aby mu žalovaná zaplatila tam specifikované příslušenství z částky 1 400 000 Kč (výrok II.), žalobci uložil zaplatit žalované částku 1 400 000 Kč s příslušenstvím (výrok III.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok IV.).
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. (první výrok), změnil jej ve výroku III. tak, že zamítl vzájemný návrh žalované, kterým se po žalobci domáhala zaplacení částky 1 400 000 Kč s příslušenstvím (druhý výrok), a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (třetí až šestý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně jen proti druhému výroku, podala žalovaná dovolání, v němž co do přípustnosti odkázala na ustanovení § 237 občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ) a co do důvodu na ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., majíc za to, že dovolacím soudem má být právní otázka posouzena jinak . Navrhuje, aby dovolací soud změnil rozhodnutí odvolacího soudu ve druhém výroku tak, že rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku III. potvrzuje, a přiznal žalované náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné, navrhuje dovolání jako nepřípustné odmítnout, případně zamítnout, a požaduje náhradu nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm - v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013.
Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Z ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části. Jiný výklad by vedl k absurdnímu (textu občanského soudního řádu odporujícímu) závěru, že dovolání je ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné vždy, když v něm dovolatel vymezí dovolací důvod (srov. např. usnesení ze dne 16. 5. 2013, sp. zn. 26 Cdo 1115/2013, ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2649/2013, ze dne 31. 10. 2013, sen. zn. 29 NSCR 97/2013, a ze dne 30. 1. 2014, sen. zn. 29 ICdo 7/2014, která jsou, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, veřejnosti dostupná na jeho webových stránkách).
Dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání v tom, že dovolacím soudem má být právní otázka posouzena jinak . Podle obsahu dovolací argumentace, v níž brojí toliko proti právním závěrům odvolacího soudu a tvrdí, že smlouva je absolutně neplatná pro rozpor s dobrými mravy a plnění poskytnuté žalovanou žalobci je bezdůvodným obohacením žalobce a je povinen je žalované vrátit , aniž by poukázala na judikaturu Nejvyššího soudu, má tím zjevně na mysli, že by měl dovolací soud věc po právní stránce posoudit jinak než odvolací soud. Takový předpoklad přípustnosti dovolání však ustanovení § 237 o. s. ř. nezná. Poslední z tam taxativně vypočtených předpokladů přípustnosti dovolání, tj. má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak , míří totiž pouze na případ otázky vyřešené dovolacím soudem v jeho dosavadní rozhodovací praxi, od jejíhož řešení by se měl dovolací soud odklonit (posoudit tuto otázku jinak), a nikoliv že má dovolací soud posoudit jinak otázku vyřešenou soudem odvolacím. Nejvyšší soud zdůraznil již např. v usnesení ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněném pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a v usnesení ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013 (ústavní stížnost proti němu Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13), že požadavek, aby právní otázka vyřešená v souzené věci byla dovolacím soudem posouzena jinak, není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání v režimu § 237 o. s. ř.
Jak vyplývá z obsahu podaného dovolání, žalovaná převážnou část své dovolací argumentace staví na rozsáhlé polemice se skutkovým stavem, z něhož při právním posouzení věci vycházel odvolací soud, a zdůrazňuje, že plnění ze smlouvy nebylo žalobcem poskytnuto žalované , ačkoliv na podkladě takové argumentace nemůže být přípustnost dovolání - jak vyplývá z § 241a odst. 1 o. s. ř. - založena. Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem - v mezích právní otázky vytyčené dovolatelkou - správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sama dovolatelka (srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, či ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011, popř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4245/2014).
Přípustnost dovolání není způsobilá založit ani výhrada, že věc je nutno posoudit také v kontextu vztahu ustanovení § 265 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen obch. zák. ), k ustanovením § 6 až 8 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o. z. ), kdy ustanovení § 265 obch. zák. bylo těmito ustanoveními nahrazeno a podle ustanovení § 3030 o. z. se na práva a povinnosti, která se posuzují podle dosavadních právních předpisů, použijí ustanovení části první hlavy I tohoto zákona, neboť ani u této námitky dovolatelka nevymezila přípustnost dovolání zákonem vyžadovaným způsobem. Pro úplnost Nejvyšší soud poukazuje na rozsudek ze dne 7. 10. 2015, sp. zn. 21 Cdo 3612/2014, uveřejněný pod číslem 4/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž s podrobnou argumentací dospěl k závěru, že přechodné ustanovení § 3030 o. z. nelze vykládat tak, že by způsobovalo (umožňovalo) pravou zpětnou účinnost ustanovení § 1 až 14 o. z. na dříve (do 31. 12. 2013) vzniklé právní vztahy (poměry).
Uvedené nedostatky nelze již odstranit, protože lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. § 241b odst. 3 větu první o. s. ř.), uplynula. Jde přitom o vady, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze posoudit přípustnost dovolání.
Nejvyšší soud proto dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. pro vady odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení § 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat jeho výkonu.
V Brně dne 10. 1. 2017
JUDr. Hana G a j d z i o k o v á předsedkyně senátu