32 Cdo 3566/2012
Datum rozhodnutí: 19.11.2014
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve znění do 31.12.2012, § 205a odst. 1 o. s. ř., § 211a o. s. ř., § 408 odst. 2 obch. zák., § 303 obch. zák., § 306 odst. 2 obch. zák.



32 Cdo 3566/2012
U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně Československé obchodní banky, a.s. , se sídlem v Praze 5, Radlická 333/150, PSČ 150 57, identifikační číslo osoby 00 00 13 50, proti žalovaným 1) 3 PLUS INTERNATIONAL, spol. s r.o. , se sídlem v Praze 4, Zelený pruh 99, PSČ 140 50, identifikační číslo osoby 45 30 70 75, 2) Ing. M. Ch. , 3) Ing. J. F. , zastoupenému Mgr. Martinem Krechlerem, advokátem se sídlem v Praze 1, Husova 240/5 , 4) Ing. S. B. , 5) H. Ch. , 6) JUDr. I. F. , a 7) Ing. A. B. , o zaplacení částky 2,343.263,15 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 41 Cm 19/96, o dovolání žalovaného 3) proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. května 2012, č. j. 9 Cmo 356/2011-290, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění:

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 31. května 2006, č. j. 41 Cm 19/96-117, ve znění opravných usnesení ze dne 5. března 2008, č. j. 41 Cm 19/96-173, a ze dne 18. února 2009, č. j. 41 Cm 19/96-177, uložil žalovaným 2) a 3) zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně částku 2,343.263,15 Kč s 30% úrokem od 30. listopadu 1995 do zaplacení s tím, že plněním jednoho ze žalovaných zaniká v rozsahu tohoto plnění povinnost druhého (výrok I.), proti žalovaným 5), 6) a 7) žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků (výroky III. až VI.) a státu (výrok VII.).
Soud prvního stupně vyšel z toho, že žalobkyně a žalovaná 1) uzavřely 14. prosince 1992 smlouvu o úvěru (dále jen smlouva o úvěru ) ve výši 3,450.000,- Kč, závazek ze smlouvy o úvěru byl zajištěn (mimo jiné) ručitelským závazkem žalovaného 3) založeným smlouvou o ručitelském závazku z 15. prosince 1992. Žalovaný 3) namítal, že smlouva o ručitelském závazku nebyla platně uzavřena, neboť bylo dohodnuto jen to, že nebudou-li dostatečně docházet tržby na konkrétní účet dlužníka uvedený ve smlouvě, zajistí přísun finančních prostředků ze svých soukromých zdrojů. K takovému plnění však nebyl věřitelkou nikdy vyzván, žalobkyně nyní požaduje zcela jiné plnění, které nebylo sjednáno, požaduje tedy plnění bez právního důvodu a sjednané plnění je již promlčeno.
Podle soudu prvního stupně nebylo v řízení sporné, že žalovaná 1) neplatila splátky úvěru a žalobkyně dopisem z 6. června 1995, doručeném žalované 1) 14. června 1995, odstoupila od smlouvy o úvěru pro nezaplacení dvou po sobě jdoucích splátek splatných 30. září a 30. prosince 1994. Žalovaná částka představuje dosud neuhrazenou jistinu ve výši 1,824.256,27 Kč a úroky 519.588,88 Kč ke dni 30. listopadu 1995. Žalobkyně vyzvala žalovanou 1) a následně i ručitele k zaplacení dlužné částky. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že ručitelský závazek žalovaného 3) je platný, uzavřený v souladu s ustanovením § 303 a násl. obchodního zákoníku (dále jen obch. zák. ), v němž se ručitel zavázal, že přejímá ručení svým majetkem za včasné a úplné splacení úvěru poskytnutého dlužníku. Námitku promlčení vznesenou žalovaným 3) neshledal důvodnou, neboť žaloba byla podána 17. ledna 1996, tedy před uplynutím čtyřleté promlčecí doby.
Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaného 3) v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. ve vztahu k žalovanému 3) v části, ve které mu bylo uloženo zaplatit žalobkyni částku 1,948.974,27 Kč. V části výroku I., v níž bylo žalovanému 3) uloženo zaplatit částku 394.288,88 Kč s 30% úrokem z prodlení z částky 2,343.263,15 Kč a ve výroku III. o nákladech řízení, jej změnil tak, že žalobu zamítl (první výrok) a rozhodl o nákladech řízení mezi žalobkyní a žalovaným 3) před soudy obou stupňů (druhý výrok).
Odvolací soud s odkazem na ustanovení § 205a odst. 1 občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ) zdůraznil, že odvolací řízení se řídí principem neúplné apelace a účastníci nemohou uvádět nové skutečnosti a navrhovat nové důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně, s výjimkami uvedenými v tomto ustanovení, proto se zabýval výlučně tím, zda z hlediska účastníky tvrzených skutečností a navržených důkazů v řízení před soudem prvního stupně byly zjištěny skutečnosti důležité pro rozhodnutí a byl z nich vyvozen správný právní závěr. K námitce promlčení uplatněné odvolatelem rekapituloval, že v řízení před soudem prvního stupně žalovaný 3) namítal, že uplatněný nárok je vůči němu promlčen, neboť nikdo jej neoslovil, aby zaplatil dluh žalované 1), a proto došlo k promlčení uvedeného nároku. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že námitka promlčení práva věřitele proti ručiteli je nedůvodná s ohledem na ustanovení § 310 obch. zák. Po odstoupení od smlouvy o úvěru se stal dluh splatný dnem 30. června 1995 a žaloba byla podána 17. ledna 1996, tedy ve čtyřleté promlčecí době podle ustanovení § 397 obch. zák.
K tvrzení odvolatele, že nárok žalobkyně je vůči obligačnímu dlužníkovi promlčen, neboť žalobkyně nepodala ve lhůtě určené v ustanovení § 408 odst. 2 obch. zák. návrh na výkon rozhodnutí (poté, co byl zrušen konkurs na majetek dlužníka), tudíž jako ručitel nemá s ohledem na ustanovení § 306 odst. 2 obch. zák. povinnost plnit dluh zajištěný ručením, uvedl, že odvolatel tímto vznáší námitku obligačního dlužníka, kterou by byl dlužník podle názoru odvolatele oprávněn vznést proti uplatněnému nároku. Nenamítá tedy promlčení nároku vůči němu jako ručiteli (tuto námitku již vznesl dříve), ale poukazuje na promlčení nároku vůči jiné osobě - dlužníkovi, splnění jehož závazku svým ručením zajišťuje. V této situaci se neuplatní závěr vyslovený Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 21. srpna 2003, sp. zn. 29 Odo 162/2003, uveřejněném pod číslem 13/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen R 13/2005 ), podle něhož důvodnost námitky promlčení soud zkoumá ve vztahu k nároku uplatněnému žalobou a není významné, jak účastníci nárok kvalifikovali po právní stránce a z jakých právních důvodů byla námitka promlčení vznesena. Odvolací soud zdůraznil, že před soudem prvního stupně žalovaný 3) vznesl námitku promlčení týkající se nároku uplatněného žalobou proti němu, tj. nároku věřitele vůči ručiteli na splnění ručitelova závazku, avšak v odvolacím řízení tvrdí promlčení práva věřitele vůči dlužníkovi, nikoliv vůči ručiteli. Nejde proto pouze o jinou právní kvalifikaci, ale i o jiný skutek, neboť jde o to, zda a kdy byla podána žaloba věřitele proti dlužníkovi, zda a kdy byl podán nebo mohl být podán návrh na výkon pravomocného rozhodnutí proti dlužníkovi a kdy uplynula v důsledku nepodání návrhu tříměsíční lhůta určená v ustanovení § 408 odst. 2 obch. zák. Tvrzení žalovaného 3) je tvrzením novým, které bylo poprvé uplatněno až v odvolacím řízení. Přitom námitku promlčení práva věřitele vůči dlužníkovi doplňuje novými skutkovými tvrzeními (a proto nepřípustnými), že žalobkyně nepodala návrh na výkon rozhodnutí proti žalované 1). Žalovaný 3) vznáší námitku jiné osoby a činí tak podle ustanovení § 306 odst. 2 obch. zák. a na tuto námitku se vztahuje koncentrace řízení vyplývající z ustanovení § 205a odst. 1 a § 211a o. s. ř., tj. jejímu uplatnění brání princip neúplné apelace. K námitce žalovaného 3) vznesené poprvé až v odvolacím řízení proto nelze přihlédnout.
I kdyby byl nesprávný závěr o nepřípustnosti uvedeného tvrzení žalovaného 3), pak podle názoru odvolacího soudu z ustanovení § 306 odst. 2 obch. zák. plyne, že ručitel může vznášet takové námitky vůči věřiteli, které by mohl vznášet dlužník, byla-li by proti němu podána žaloba. Tedy pokud by žaloba byla proti ručiteli podána po uplynutí lhůty pro promlčení nároku věřitele vůči dlužníkovi, pak by se ručitel ubránil námitkou promlčení práva věřitele vůči dlužníkovi. O takovou situaci v dané věci ale nejde. Z právní úpravy neplyne, že věřitel je povinen vedle žaloby vůči osobám zajišťujícím splnění závazku domáhat se splnění soudní cestou i vůči dlužníkovi, pokud by byl dlužník např. nesolventní. K tomu došlo v této věci, když žaloba o plnění byla podána zároveň proti dlužníku i ručitelům, v průběhu řízení byl 13. února 1998 na majetek žalované 1) prohlášen konkurs, který byl následně zrušen pro nedostatek majetku a žalobkyně poté vzala žalobu podáním z 22. září 2003 proti žalované 1) zpět [soud prvního stupně usnesením ze dne 8. prosince 2003, č. j. 41 Cm 19/96-22, které nabylo právní moci 28. ledna 2004, řízení proti žalované 1) zastavil]. Povinností soudů je vykládat právo ve svém celku tak, aby byl vždy sledován smysl a účel právní úpravy, a aby si jednotlivá ustanovení zákona vzájemně neprotiřečila a nebyla rozporná. Poukazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 258/03 (jde o nález ze dne 6. května 2004, který je k dispozici na webových stránkách Ústavního soudu) má odvolací soud za to, že jedině výklad ustanovení § 306 odst. 2 obch. zák., který vztahuje možnost námitky promlčení práva věřitele vůči dlužníkovi výlučně ke dni podání žaloby věřitele vůči ručiteli, splňuje tuto právní zásadu. Vzhledem k nemožnosti vznést námitku promlčení zajištěného závazku, byl-li ručitel zažalován včas před ukončením běhu této promlčecí lhůty, nemá žádný vliv na povinnost ručitele splnit zajišťovaný závazek ani okolnost, že případně uplynula desetiletá promlčecí doba pro uplatnění práva věřitele vůči dlužníkovi nebo že nebyl podán návrh na výkon rozhodnutí vůči dlužníkovi v tříměsíční lhůtě podle ustanovení § 408 odst. 2 obch. zák.
Změnu rozsudku soudu prvního stupně a zamítnutí žaloby o zaplacení částky 394.288,88 Kč s 30% úrokem z prodlení z částky 2,343.263,15 Kč od 30. listopadu 1995 do zaplacení odvolací soud odůvodnil tím, že žalovaný 3) se nezaručil za splnění sankčního úroku ve výši 30 %, který byl dohodnut v dodatku č. 1 z 25. srpna 1994 ke smlouvě o úvěru, změna smlouvy o úvěru se nepromítla do obsahu ručitelského závazku. Ručení žalovaného 3) tak zajišťovalo splnění závazku dlužníka zaplatit jistinu 1,824.256,27 Kč a dlužný vyčíslený úrok 125.300,- Kč. V tomto rozsahu soud prvního stupně po právu vyhověl žalobě, ve zbývající části nebyla žaloba proti žalovanému 3) důvodná.
Proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu potvrzující části prvního výroku a proti druhému výroku o nákladech řízení (nesprávně dovolatelem označeným jako výrok III.) podal žalovaný 3) dovolání, odkazuje co do přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a a) o. s. ř. a co do důvodů na ustanovení § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř.
Nesprávnost právního posouzení věci spatřuje dovolatel v závěru odvolacího soudu týkajícího se uplatnění námitky promlčení v odvolacím řízení vzhledem k závěrům, které Nejvyšší soud přijal v rozhodnutích ze dne 29. října 2003, sp. zn. 32 Odo 879/2002 (jde o rozsudek uveřejněný pod číslem 45/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), ze dne 21. srpna 2003, sp. zn. 29 Odo 162/2003 (jde o rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 13/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a dalších. V řízení před soudem prvního stupně tvrdil veškeré skutečnosti, poskytl k těmto skutečnostem veškeré důkazy a taktéž vyšly najevo další rozhodné skutečnosti (např. rozhodnutí o zrušení konkursu a rozhodnutí o zastavení řízení) potřebné k tomu, aby soudy mohly posoudit, zda došlo k promlčení hlavního závazku. Zdůraznil, že neuplatnil ve vztahu k odvolání žádné nové skutečnosti či důkazy . Odvolací soud proto pochybil, dospěl-li k závěru, že uplatnění námitky promlčení práva žalobkyně proti dlužníkovi brání zásada neúplné apelace v odvolacím řízení vyplývající z ustanovení § 205a a § 211a o. s. ř. Omezení uplatnění této námitky v odvolacím řízení by bylo v přímém rozporu s ustanovením § 306 odst. 2 obch. zák. Za nesprávný považuje názor, že námitka promlčení vznesená dovolatelem byla doprovázena nepřípustným uplatněním nových tvrzení. Ze spisu vyplývají veškeré skutečnosti nutné pro posouzení toho, že právo žalobkyně proti dlužníkovi je promlčené.
Dovolatel zpochybnil rovněž závěr odvolacího soudu, že námitka promlčení práva věřitele proti ručiteli je nedůvodná. Obšírně argumentuje ve prospěch názoru, že je-li promlčen závazek dlužníka, nelze úspěšně vymáhat splnění závazku ani po ručiteli. Podle ustanovení § 402 obch. zák. došlo ke stavení promlčecí doby podáním žaloby (17. ledna 1996), avšak 13. února 1998 byl na majetek žalované 1) prohlášen konkurs, který byl posléze zrušen 14. srpna 2003 pro nedostatek majetku. S ohledem na ustanovení § 45 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání, v rozhodném znění, měla žalobkyně platný titul pro výkon rozhodnutí vzhledem k tomu, že úpadkyně žalobkyní přihlášenou pohledávku nepopřela. Desetiletá promlčecí doba podle ustanovení § 408 obch. zák. skončila u 1. splátky 1. října 2004, u 2. splátky 31. prosince 2004 a u zbývající jistiny úvěru 1. července 2005. Žalobkyně vzala žalobu proti žalované 1) zpět, řízení bylo zastaveno a tím i proti žalované 1) skončilo, aniž by bylo rozhodnuto ve věci samé (§ 405 obch. zák.). Promlčecí doba závazku žalované 1) tak nepřestala běžet, ale protože v době skončení řízení vůči žalované 1) jako dlužníku uplynula, prodloužil se její běh o jeden rok ode dne, kdy nabylo právní moci usnesení o zastavení řízení.
Odkazuje (mimo jiné) na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 2011, sp. zn. 32 Cdo 3911/2010, rozporuje závěr odvolacího soudu, podle něhož námitka promlčení hlavního závazku dlužníka vůči věřiteli není svým obsahem námitkou dlužníka, kterou je oprávněn ručitel uplatnit podle ustanovení § 306 odst. 2 obch. zák. Tvrdí, že tuto námitku je jako ručitel oprávněn vznést, neboť má vliv i na jeho postavení. Zákon nijak nelimituje cizí námitky ručitele jakýmkoli kvalifikačním kritériem. Přitom argumentaci odvolacího soudu srovnáním institutu ručení se zástavním právem považuje dovolatel za lichou, zcela opomíjející podstatné rozdíly v právní úpravě.
Za vadu řízení považuje dovolatel to, že soud prvního stupně v rozporu s ustanovením § 118 odst. 2 o. s. ř. nesdělil výsledky přípravy jednání, a tím významně přispěl k tomu, že otázka námitky promlčení nebyla soudem prvního stupně řešena v průběhu ústního jednání a nemohl upřesnit případné nejasnosti okolnosti námitky promlčení a účinně tak hájit svá práva.
Naplnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. dovolatel spatřuje v nesprávném určení počátku běhu promlčecí doby, pokud se odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) nezabýval tím, že k počátku běhu promlčecí doby jednotlivých splátek úvěru došlo v odlišných časových momentech. Odvolací soud tak pro závěr o tom, že dluh se stal splatným 30. června 1995, neměl odpovídající skutkový podklad.
Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu, ve kterém se týká povinností uložených dovolateli, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a navrhuje dovolání zamítnout.
Se zřetelem k datu vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2012.
Dovolání směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. V úvahu tak nepřichází přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., které spojuje přípustnost dovolání s měnícím rozsudkem (usnesením) odvolacího soudu, ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., které předpokládá, že soud prvního stupně již jednou ve věci rozhodl. Nejvyšší soud proto zvažoval, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (jež bylo zrušeno k 31. prosinci 2012 nálezem Ústavního soudu ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11), podle něhož je dovolání přípustné proti rozsudku či usnesení odvolacího soudu ve věci samé, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.
Při zkoumání, zda napadené rozhodnutí má zásadní právní význam, může dovolací soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil, popřípadě jejichž řešení zpochybnil (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročník 2004, pod číslem 132). Zásadní význam rozhodnutí po právní stránce může přitom založit jen taková právní otázka, která je pro toto rozhodnutí určující (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. března 2004, sp. zn. 29 Odo 1020/2003, jež je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, veřejnosti k dispozici na jeho webových stránkách).
Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 14. prosince 2006, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněném pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen R 48/2006 ), formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je podmíněna nejen tím, že rozhodnutí je zásadního významu z hlediska svého obecného dopadu do poměrů sporů jiných (obdobných), nýbrž i tím, že dotčené právní posouzení věci je významné pro věc samu. Tento předpoklad nesplňuje situace, kdy řešení příslušné právní otázky se nemůže projevit v poměrech dovolatele, tedy zůstane-li jeho postavení vůči druhé straně sporu (ve vztahu žalobce - žalovaný) nezměněno. Spočívá-li rozsudek, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek, není dovolání věcně projednatelné, jestliže věcnému přezkumu posouzení byť jediné právní otázky brání to, že není splněna podmínka jejího zásadního právního významu ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., nebo to, že řešení této otázky odvolacím soudem nebylo dovoláním zpochybněno.
Právě o takovou situaci jde v projednávané věci.
Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že odvolací soud založil posouzení práva žalobkyně na plnění proti dovolateli jako ručiteli podle ustanovení § 303 a násl. obch. zák. na dvou důvodech, z nichž každý by obstál (podle závěru odvolacího soudu) sám o sobě. Především aplikací ustanovení § 205a odst. 1 a § 211a o. s. ř. dovodil, že námitka promlčení práva žalobkyně na plnění proti dlužníkovi uplatněná žalovaným 3) v odvolacím řízení je námitkou, kterou v řízení před soudem prvního stupně neuplatnil, neboť v něm namítal promlčení práva žalobkyně na plnění proti němu jako ručiteli, a tuto námitku doplňuje novým tvrzením, že žalobkyně nepodala proti dlužníkovi návrh na výkon rozhodnutí po skončení konkursního řízení.
Otázkou, kdy lze přihlédnout k promlčení práva na základě námitky vznesené až v průběhu odvolacího řízení podléhajícího režimu neúplné apelace, se Nejvyšší soud zabýval v řadě svých rozhodnutí, jeho judikatura ohledně této otázky je již dlouhodobě ustálena. V rozsudku ze dne 27. května 2008, sp. zn. 32 Cdo 4291/2007, uveřejněném pod číslem 101/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyšší soud dospěl k závěru, že k této námitce lze přihlédnout jen tehdy, vyplývá-li závěr o promlčení práva ze skutečností, jež vyšly najevo nebo byly zjištěny před soudem prvního stupně, nebo ze zjištění učiněného na základě důkazů navržených před soudem prvního stupně. V režimu neúplné apelace se může odvolací soud zabývat námitkou promlčení uplatněnou až v odvolacím řízení, jen není-li spojená s nepřípustným uplatňováním nových skutečností a důkazů (dále srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2011, sp. zn. 29 Cdo 1835/2010, usnesení ze dne 28. března 2012, sp. zn. 29 Cdo 141/2010, výše zmíněné R 13/2005, rozsudek ze dne 14. ledna 2004, sp. zn. 32 Odo 653/2003, rozsudek ze dne 29. října 2003, sp. zn. 32 Odo 879/2002, uveřejněný pod číslem 45/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a rozsudek ze dne 30. listopadu 2005, sp. zn. 33 Odo 631/2004).
V projednávané věci vyplývá z rozsudku soudu prvního stupně v návaznosti na obsah spisu, že dovolatel ve vyjádření k žalobě (srov. č. l. 53-54) namítal neplatnost ručitelského závazku s tím, že nikdy nepřevzal závazek zaplatit žalobkyni dluh místo dlužníka, že se pouze zavázal zajistit přísunem finančních prostředků na účet dlužníka splacení poskytnutého úvěru, k takovému plnění však nebyl nikdy vyzván a toto není ani předmětem žaloby. Vyjádřil přesvědčení, že proto již došlo k promlčení takového nároku žalobkyně. Jiné podání dovolatel neučinil. K jedinému jednání, které proběhlo ve věci před soudem prvního stupně (dne 31. května 2006) se dovolatel nedostavil, jeho neúčast omluvila manželka JUDr. I. F. z důvodu zahraniční cesty, při tomto jednání nebyly provedeny důkazy k posouzení námitky promlčení uplatněné žalovaným 3) v odvolacím řízení, kromě důkazu o zrušení konkursu na majetek dlužníka. Žalobkyně rovněž v žádném svém podání netvrdila skutečnosti rozhodné pro posouzení námitky promlčení. Přitom pro posouzení důvodnosti námitky promlčení práva žalobkyně na plnění proti dlužníkovi bylo nezbytné tvrzení a zjištění, zda pohledávka žalobkyně přihlášená do konkursního řízení byla zjištěna, dále zda nebyla popřena úpadcem a zda a kdy žalobkyně podala návrh na výkon rozhodnutí. Vzhledem k uvedenému je závěr odvolacího soudu v souladu s citovanou judikaturou a námitka, jejímž prostřednictvím dovolatel brojí proti aplikaci ustanovení § 205a odst. 1 a § 211a o. s. ř., otázku zásadního právního významu splňující kritéria vymezená ustanovením § 237 o. s. ř. nezahrnuje.
Za této situace s ohledem na výše zmíněné závěry vyjádřené v R 48/2006 je nerozhodné, zda obstojí z hlediska přípustnosti dovolání závěr odvolacího soudu co do možnosti ručitele namítat promlčení práva žalobkyně na plnění proti dlužníkovi.
Směřoval-li dovolatel výhrady do skutkových zjištění odvolacího soudu, pak patrně přehlédl, že v případě přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se skutkový základ sporu nemůže měnit a že přezkumná činnost dovolacího soudu směřuje k posouzení právní kvalifikace věci včetně procesních aspektů bez toho, že by byl oprávněn zasahovat do skutkového stavu zjištěného soudy nižších stupňů. Případná neúplnost nebo nesprávnost skutkových zjištění a závěrů, k nimž odvolací soud dospěl a na nichž své rozhodnutí založil, není totiž žádným z dovolacích důvodů uvedených v ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř., nýbrž může být (při splnění dalších předpokladů) dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., který však dovolatel nemá u dovolání přípustného podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. k dispozici a jeho prostřednictvím přípustnost dovolání založit nelze. Obdobně tvrzená vada řízení nemůže založit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jestliže nezahrnuje podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. též závěry vyjádřené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročník 2004, pod číslem 132 nebo v usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněném v témže časopise číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130). Tato situace však v projednávané věci nenastala, neboť pokud dovolatel soudu prvního stupně vytýkal, že jej v rozporu s ustanovením § 118 odst. 2 o. s. ř. neseznámil s výsledky přípravy jednání (na jednání, jehož se však dovolatel nezúčastnil), žádnou otázku zásadního právního významu nevymezil (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 28. července 2010, sp. zn. IV. ÚS 1464/10, in www.usoud.cz, stanovící požadavek, aby právní otázka procesní povahy byla v dovolání zřetelně formulována) a k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (i kdyby byly dány), dovolací soud přihlédne jen v případě přípustného dovolání (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Jelikož dovolání žalovaného 3) proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé není přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a proti výroku o nákladech řízení není přípustné podle žádného ustanovení občanského soudního řádu (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), Nejvyšší soud je podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť dovolání žalovaného 3) bylo odmítnuto a žalobkyni podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 19. listopadu 2014
JUDr. Hana Gajdzioková předsedkyně senátu