32 Cdo 3553/2013
Datum rozhodnutí: 19.10.2015
Dotčené předpisy: § 228 odst. 1 o. s. ř., § 120 odst. 1 o. s. ř.



32 Cdo 3553/2013

U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně Apston Capital Ltd. , Hannover Building, 4 th floor, Windmill Lane, Dublin 2, Irská republika, identifikační číslo 408579, zastoupené Mgr. Soňou Bernardovou, advokátkou, se sídlem v Brně, Koliště 259/55, PSČ 602 00, proti žalovanému V. W. , zastoupenému JUDr. Romanem Jelínkem, Ph.D., advokátem, se sídlem v Praze 1, Valentinská 56/11, PSČ 110 00, o žalobě na obnovu řízení podané žalovaným, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 11 Cm 1/2007, o dovolání žalovaného proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. listopadu 2011, č. j. 9 Cmo 75/2011-130, ve znění opravného usnesení ze dne 17. května 2013, č. j. 9 Cmo 75/2011-198, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 1 573 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám její advokátky.

O d ů v o d n ě n í :

Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. článku II., části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2012 (dále též jen o. s. ř. ).
Dovolání žalovaného proti v záhlaví označenému usnesení, jímž Vrchní soud v Praze potvrdil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. července 2010, č. j. 11 Cm 1/2007-82, kterým byla zamítnuta žaloba na obnovu řízení ve věci vedené u tamního soudu pod sp. zn. 40 Cm 87/1998, 40 Cm 304/1999, není přípustné.
Je-li napadeným rozhodnutím usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení, kterým soud prvního stupně rozhodl o žalobě na obnovu řízení, je dovolání ve smyslu ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné za podmínek vymezených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) nebo c) o. s. ř. (srov. § 238 odst. 2 o. s. ř.). Aplikace ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je v souzené věci vyloučena (usnesení soudu prvního stupně nepředcházelo odvolacím soudem zrušené rozhodnutí, kterým týž soud rozhodl dříve jinak) a dovolání nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť argumentace obsažená v dovolání neumožňuje dospět k závěru, že napadené usnesení odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř).
Podle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.
Při zkoumání, zda napadené rozhodnutí má zásadní právní význam, může dovolací soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil, popřípadě jejichž řešení zpochybnil (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit č. 7, ročník 2004, pod číslem 132).
Dovolatel naplnění předpokladů přípustnosti dovolání zcela pominul a žádnou otázku hmotného či procesního práva výslovně nevymezil. Právní otázka splňující kritéria stanovená v § 237 odst. 3 o. s. ř. není zahrnuta ani v obsahovém vymezení uplatněných dovolacích důvodů.
Dovolatelem tvrzená procesní pochybení odvolacího soudu, jež mají spočívat v tom, že tento soud se nezabýval namítanou vadou řízení před soudem prvního stupně, neuvedl v odůvodnění napadeného rozhodnutí, z jakého důvodu neprovedl navržené důkazy protokoly o podaných vysvětleních, založil své rozhodnutí na jiném právním posouzení než soud prvního stupně, aniž dal dovolateli prostor k vyjádření, a nevypořádal se s argumentací odkazující na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. března 2011, sp. zn. 32 Cdo 2858/2010, k závěru o přípustnosti dovolání vést nemohou. K okolnostem, jimiž je uplatňován dovolací důvod stanovený v § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, pod který je třeba tuto argumentaci dovolatele z hlediska jejího obsahu podřadit, se v dovolacím řízení, v němž přípustnost dovolání může být založena jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., při posuzování přípustnosti dovolání nepřihlíží (srov. kategorickou dikci ustanovení § 237 odst. 3, části věty za středníkem, o. s. ř.) a o situaci, kdy je námitka procesní vady odrazem střetu o výklad normy procesního práva, se tu nejedná (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. července 2010, sp. zn. IV ÚS 1464/10, dostupné na http://www.usoud.cz , stanovící požadavek, aby právní otázka procesní povahy mající judikatorní přesah byla v dovolání zřetelně formulována, a z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu např. usnesení ze dne 14. února 2011, sp. zn. 23 Cdo 157/2010, ze dne 12. ledna 2015, sp. zn. 32 Cdo 3209/2013, a ze dne 13. dubna 2005, sp. zn. 21 Cdo 2020/2004, která jsou, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupná na http://www.nsoud.cz ).
K tomu je třeba dodat, že v rozsudku sp. zn. 32 Cdo 2858/2010 Nejvyšší soud řešil jinou právní otázku než je ta, na níž je založeno napadené rozhodnutí odvolacího soudu.
Správnost úvahy odvolacího soudu, podle níž by ani úspěšný důkaz o tom, že předmětné zásoby nenabyl, nezměnil ničeho na závěru, že na něho závazek z daného úvěru přešel, dovolatel zpochybňuje toliko prostřednictvím námitky, že k závěru o tom, zda označené důkazy mohou přivodit pro něho příznivější rozhodnutí ve věci, soud nemůže dospět bez toho, aniž by tyto důkazy provedl a vyhodnotil. Ani otázka procesního práva, která je v této argumentaci zahrnuta, přípustnost dovolání nezakládá, neboť byla dovolacím soudem vyřešena a odvolací soud se v souzené věci od jeho judikatorních závěrů neodchýlil.
Žaloba musí mimo jiné obsahovat vylíčení rozhodujících skutečností a označení důkazů, jichž se žalobce dovolává (§ 79 odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Důkazy se provádí k prokázání tvrzení účastníka; soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede (§ 120 odst. 1 o. s. ř.). Nejvyšší soud již např. v usnesení ze dne 18. prosince 2012, sp. zn. 21 Cdo 2044/2012, při výkladu těchto ustanovení dovodil, že soud je oprávněn posoudit důkazní návrhy a rozhodnout o tom, že neprovede ty z důkazů, jimiž mají být prokazovány skutečnosti, které jsou pro posouzení uplatněného nároku nevýznamné. Oproti názoru dovolatele tedy k závěru, že tvrzené skutečnosti, k jejichž prokázání účastník řízení navrhuje důkazy, jsou z hlediska příslušné normy hmotného nebo procesního práva nevýznamné, není třeba navržené důkazy provést a hodnotit.
Lze ostatně dodat, že uvedená úvaha odvolacího soudu je v souladu se závěrem přijatým v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2005, sp. zn. 29 Odo 36/2005, vydaným v řízení, o jehož obnovu dovolatel usiluje. V něm Nejvyšší soud uzavřel, že ve sporu, jehož předmětem je zaplacení úvěru na trvale se obracející zásoby, je námitka žalovaného, že v rámci prodeje privatizovaného majetku nekoupil žádné zásoby zboží, irelevantní, neboť jediným kriteriem přechodu (převodu) závazků podle ustanovení § 15 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění pozdějších předpisů, byla souvislost s privatizovaným majetkem a ta obecně u úvěru na trvale se obracející zásoby byla nepochybně dána. Právní posouzení věci v původním řízení žalobou na obnovu řízení zpochybňovat nelze (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. ledna 2012, sp. zn. 28 Cdo 2554/2011).
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle ustanovení § 243b odst. 5 ve spojení s § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.; žalovaný, jehož dovolání bylo odmítnuto, je povinen nahradit žalobkyni náklady, které v dovolacím řízení účelně vynaložila. Ty sestávají z odměny její advokátky za zastupování a v jejích hotových výdajích (§ 137 odst. 1 a 3 o. s. ř.). Žalobkyni tak náleží mimosmluvní odměna v částce 1 000 Kč podle ustanovení § 1 odst. 2 věty první, § 6 odst. 1, § 7 bodu 3, § 9 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném do 31. prosince 2012, neboť úkon byl učiněn 26. října 2012 (srov. čl. II vyhlášky č. 486/2012 Sb.), dále náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč za jeden úkon právní služby podle ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 21 %, tj. 273 Kč, kterou bude advokátka jako plátce této daně povinna z odměny a z náhrad odvést a která podle ustanovení § 137 odst. 3 o. s. ř. rovněž patří k nákladům řízení. Celkovou náhradu ve výši 1 573 Kč je dovolatel povinen žalobkyni zaplatit ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám její advokátky (§ 243c odst. 1 ve spojení s § 149 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 19. října 2015
JUDr. Pavel P ř í h o d a
předseda senátu