32 Cdo 3546/2015
Datum rozhodnutí: 27.10.2015
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013



32 Cdo 3546/2015


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně GLADERIOS, SE , se sídlem v Praze 1 - Novém Městě, Ve Smečkách 592/22, identifikační číslo osoby 24 83 00 89, zastoupené Mgr. et Mgr. Romanou Hiklovou, advokátkou se sídlem v Praze 8, Sokolovská 37/24, proti žalované SNOWBERRY, SE , se sídlem v Jesenici, V Uličce 49, identifikační číslo osoby 24 66 42 78, zastoupené JUDr. Josefem Monsportem, advokátem se sídlem v Praze 1, Vladislavova 1747/16, o určení neplatnosti smlouvy a neexistence pohledávky, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 47 Cm 86/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. dubna 2015, č. j. 6 Cmo 43/2015-103, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3 388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce.
O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. listopadu 2014, č. j. 47 Cm 86/2014-49, zamítl žalobu o určení neplatnosti smlouvy o úvěru uzavřené mezi žalobkyní a žalovanou 18. listopadu 2011, splatné 27. prosince 2011, ve výši 10 500 000 Kč (výrok I.), žalobkyni uložil zaplatit soudní poplatek ve výši 2 000 Kč (výrok II.), zamítl žalobu o určení, že pohledávka ze smlouvy o úvěru ze dne 18. listopadu 2011, splatná 27. prosince 2011, ve výši 10 500 000 Kč s příslušenstvím, zajištěná směnkou ve výši 10 500 000 Kč s příslušenstvím, vystavenou dne 18. listopadu 2011 žalobkyní ve prospěch žalované neexistuje (výrok III.), a žalobkyni uložil zaplatit žalované částku 183 920 Kč na náhradu nákladů řízení (výrok IV.).
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a uložil žalobkyni zaplatit žalované částku 124 872 Kč na náhradu nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu výslovně v celém rozsahu podala žalobkyně dovolání, v němž co do přípustnosti odkázala na ustanovení § 237 občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ). Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a navrhuje, aby dovolací soud řízení zastavil, případně aby dovolání zamítl.
Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Z ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části. Jiný výklad by vedl ke zjevně nesprávnému (textu občanského soudního řádu odporujícímu) závěru, že dovolání je ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné vždy, když v něm dovolatel vymezí dovolací důvod (srov. např. usnesení ze dne 16. května 2013, sp. zn. 26 Cdo 1115/2013, ze dne 23. července 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, ze dne 23. října 2013, sp. zn. 29 Cdo 2649/2013, ze dne 31. října 2013, sen. zn. 29 NSČR 97/2013, a ze dne 30. ledna 2014, sen. zn. 29 ICdo 7/2014, která jsou, stejně jako níže citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, veřejnosti dostupná na jeho webových stránkách).
Těmto požadavkům dovolatelka nedostála; v otázce přípustnosti dovolání se omezila na odkaz na ustanovení § 237 o. s. ř. Pouhý odkaz na ustanovení § 237 o. s. ř. není postačující, a to již proto, že v tomto zákonném ustanovení jsou uvedeny celkem čtyři rozdílné předpoklady přípustnosti dovolání. Odkazuje-li dovolatelka v otázce naléhavého právního zájmu na konkrétní rozhodnutí Ústavního soudu, pak rozhodnutí Ústavního soudu nejsou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu v intencích ustanovení § 237 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. listopadu 2013, sp. zn. 32 Cdo 3119/2013).
Namítá-li dovolatelka, že odvolací soud ve svém rozhodnutí neuvádí právní posouzení věci, že soudy nevyžádaly jako důkaz předmětnou úvěrovou smlouvu a že odvolací soud nesprávně stanovil výši nákladů řízení, aniž by však formulovala jakoukoliv otázku procesního práva, nejsou tyto námitky vad řízení relevantní, neboť podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Zpochybňuje-li dovolatelka skutková zjištění odvolacího soudu paušálně nesouhlasem s provedenými důkazy, pak ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 nelze hodnocení důkazů (se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) úspěšně napadnout dovolacím důvodem (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
Námitky dovolatelky, že promlčecí doba k uplatňování případného nároku žalovanou neuplynula k datu podání dovolání, že došlo k porušení ustanovení § 196a zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, že směnečný platební rozkaz byl doručen fikcí, ačkoli neměl být doručován do datové schránky žalobkyně, a že povolení obnovy řízení by zabránilo možnému dvojímu plnění, jsou pro posouzení přípustnosti dovolání nevýznamné, neboť těmito otázkami se odvolací soud nezabýval. Nejvyšší soud zdůraznil již v usnesení ze dne 18. července 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, že dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (shodně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013).
Uvedené nedostatky nelze již odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. § 241b odst. 3 větu první o. s. ř.), uplynula dne 29. června 2015. Jde přitom o vady, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze posoudit přípustnost dovolání.
Doplnila-li žalobkyně dovolání podáním ze dne 12. října 2015, doručeným Nejvyššímu soudu dne 14. října 2015, v němž nesouhlasila s rozhodnutím odvolacího soudu o nákladech řízení, dovolací soud nemohl k tomuto podání přihlédnout, neboť tak učinila po lhůtě určené k podání dovolání (srov. ustanovení § 242 odst. 4 o. s. ř.). I kdyby dovolání bylo doplněno včas, žalobkyně ani v tomto podání nevymezila přípustnost dovolání, dovolání je tak i v rozsahu, v němž směřovalo proti rozhodnutí o nákladech řízení, vadné.
Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení § 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat jeho výkonu.

V Brně dne 27. října 2015

JUDr. Hana G a j d z i o k o v á
předsedkyně senátu