32 Cdo 3544/2015
Datum rozhodnutí: 02.02.2016
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013



32 Cdo 3544/2015

U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Marka Doležala v právní věci žalobkyně AB 5 B. V., soukromá společnost s ručením omezeným , se sídlem Strawinskylaan 933, 1077XX Amsterdam, Nizozemské království, registrační číslo 34192873, zastoupené JUDr. Vladimírem Muzikářem, advokátem se sídlem v Brně, Havlíčkova 127/13, proti žalovanému P. R. , zastoupenému Mgr. Tomášem Kotrysem, advokátem se sídlem v Prostějově, Vrahovická 2526/7, o zaplacení částky 37 924,66 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 6 C 377/2011, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. ledna 2015, č. j. 47 Co 450/2013-246, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 3 533 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám jejího zástupce.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Prostějově rozsudkem ze dne 27. června 2013, č. j. 6 C 377/2011-199, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 37 924,66 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a na náhradu nákladů řízení částku 13 712 Kč (výrok II.).
Krajský soud v Brně k odvolání žalovaného v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. (první výrok), změnil jej ve výroku II. tak, že výše náhrady nákladů řízení činí 1 636 Kč (druhý výrok), a uložil žalovanému zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 707 Kč (třetí výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu (výslovně pouze v rozsahu prvního výroku) podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ) a namítá dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 1 písm. b) o. s. ř. (přehlížeje, že občanský soudní řád takové ustanovení nikdy neobsahoval), neboť podle jeho názoru napadené rozhodnutí spočívá na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a dále na řešení otázky, která dovolacím soudem dosud nebyla řešena. Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. článku II, přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. článku II, přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013.
Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části. Jiný výklad by vedl ke zjevně nesprávnému (textu občanského soudního řádu odporujícímu) závěru, že dovolání je ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné vždy, když v něm dovolatel vymezí dovolací důvod (srov. např. usnesení ze dne 16. května 2013, sp. zn. 26 Cdo 1115/2013, ze dne 23. července 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013, ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, ze dne 23. října 2013, sp. zn. 29 Cdo 2649/2013, ze dne 31. října 2013, sen. zn. 29 NSCR 97/2013, a ze dne 30. ledna 2014, sen. zn. 29 ICdo 7/2014, která jsou, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, veřejnosti dostupná na jeho webových stránkách).
V usnesení uveřejněném pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyšší soud uzavřel, že má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje.
Z obsahu dovolání se podává, že podle názoru dovolatele se odvolací soud odchýlil od stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2013, sp. zn. Cpjn 200/2011, uveřejněného pod číslem 79/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen R 79/2013 ), a od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2014, sp. zn. 29 Cdo 530/2012. Jeho tvrzení, že z citovaného jednoduše plyne to, že dle NS, kterékoliv ujednání z dané smlouvy z předchůdce žalobce je a bylo nejen o prorogační doložce (nejen o místu řízení), ale i o nutnosti podrobit pohledu dle Cpjn 200/2011 a R 79/2013, zda jsou či nejsou v napadené věci sjednaná ujednání v rozporu s některou z povinností z RE 93/13/EHS, nebo pak v rozporu s Občan. zákoníkem §§ 55, 56 , však nelze označit za určité a srozumitelné vymezení otázky hmotného nebo procesního práva.
Současná právní úprava dovolacího řízení předpokládá, že dovolací soud se bude při posouzení přípustnosti dovolání zabývat právní otázkou, kterou dovolatel konkrétně vymezí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročník 2004, pod číslem 132, usnesení téhož soudu ze dne 30. ledna 2008, sp. zn. 28 Cdo 2757/2006, implicite též nález Ústavního soudu ze dne 20. února 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod číslem 23/2003). Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě, správně a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal neomezenou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením § 242 o. s. ř. (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008, či ze dne 14. září 2010, sp. zn. 22 Cdo 3215/2008).
Uvedl-li dovolatel jako předpoklad přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. také to, že podle jeho názoru napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, zákonnému požadavku na vymezení přípustnosti dovolání ani v tomto případě nedostál, neboť otázka aplikace §§ 39, 39, 55, 56 občan. zák. ve starším znění výše specifikovaným požadavkům na určitost, správnost a dostatečnou srozumitelnost nevyhovuje.
Jestliže dovolatel formuloval dvě otázky , a to do jaké míry jsou České soudy aplikovat směrnice Rady Evropy čl. 93/13/EHS ze dne 5. 4. 1993, a zda dostatečně soud II. (i de facto i soud I. Stupně) aplikovaly povinnosti plynoucí z směrnice Rady Evropy č. 93/13/EHS ze dne 5. 4. 1993, na aktuální věc, (neboť i v směrnici Rady Evropy č. 93/13/EHS, ze dne 5. 4. 1993, jsou dány i povinnosti a dále zda-li právně má nárok právní nástupce na kapitalizovanou část (částku kapitalizované úroky z úvěru 14 774,54 Kč), neboť postoupená pohledávka je de facto již z pohledu jen kapitalivý výnos v plném rozsahu pro žalobce , nelze ani jejich prostřednictvím přípustnost dovolání založit, protože nepochybně nevyhovují výše uvedeným požadavkům na vymezení právní otázky. Nadto dovolatel neuvedl, který z předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. u těchto otázek uplatňuje, a tento údaj nelze zjistit ani z obsahu dovolání.
Uvádí-li dovolatel, že z procesní opatrnosti opět vznáší námitku promlčení , nemohl Nejvyšší soud k této námitce přihlédnout, neboť otázkou promlčení se odvolací soud vůbec nezabýval, tato otázka nebyla pro jeho rozhodnutí určující (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. července 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013). Dovolatel patrně přehlédl, že podle dikce ustanovení § 237 o. s. ř. je společným předpokladem přípustnosti dovolání skutečnost, že na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva napadené rozhodnutí závisí, tedy že odvolacím soudem vyřešená právní otázka je pro jeho rozhodnutí určující. Pro úplnost k tvrzení dovolatele, že smlouvu o úvěru uzavřel jako spotřebitel, a proto soudy neměly v projednávané věci aplikovat ustanovení obchodního zákoníku, ale měly postupovat výlučně dle občanského zákoníku , a to zejména v otázkách promlčení, lze odkázat na rozsudek ze dne 24. července 2012, sp. zn. 32 Cdo 3337/2010, v němž Nejvyšší soud uzavřel, že ustanovení občanského zákoníku o promlčení nelze považovat za ustanovení na ochranu spotřebitele ve smyslu § 262 odst. 4 části první věty za středníkem zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník.
Spatřuje-li dovolatel nesprávnost právního posouzení především v tom, že se odvolací soud nedostatečně vypořádal s judikaturou Evropského soudního dvora (správně Soudního dvora Evropské unie ) a dále že soud prvního stupně i soud odvolací porušily princip náležitého odůvodnění, právní jistoty i předvídatelnosti , jsou tyto námitky irelevantní, protože podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Tvrzení dovolatele o vadách řízení nezahrnuje žádnou otázku procesního práva, která by splňovala předpoklady vymezené v ustanovení § 237 o. s. ř.
Kritizuje-li dovolatel správnost skutkových zjištění odvolacího soudu, nejsou ani tyto námitky způsobilým dovolacím důvodem (srov. ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.).
Pouhý nesouhlas dovolatele s právním posouzením věci soudy nižších stupňů nemůže založit přípustnost dovolání.
Uvedené nedostatky nelze již odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. ustanovení § 241b odst. 3 větu první o. s. ř.), uplynula. Jde přitom o vady, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze posoudit přípustnost dovolání. Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení § 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Vzhledem k obsahu dovolání cítí Nejvyšší soud potřebu vyjádřit se k tomu, že podání sepsané zástupcem dovolatele neodpovídá požadavkům kladeným na výkon advokacie v ustanoveních § 16 odst. 2 a § 17 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, a v čl. 4 odst. 1 a 3 usnesení představenstva České advokátní komory č. 1/1997 ze dne 31. října 1996, kterým se stanoví pravidla profesionální etiky a pravidla soutěže advokátů České republiky (etický kodex), ve znění pozdějších předpisů, uveřejněného ve Věstníku České advokátní komory, nejen co do věcného obsahu, ale i gramatické a stylistické úrovně.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 2. února 2016

JUDr. Hana G a j d z i o k o v á
předsedkyně senátu