32 Cdo 3501/2013
Datum rozhodnutí: 10.12.2013
Dotčené předpisy: § 238 odst. 1 písm. f) o. s. ř.



32 Cdo 3501/2013


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobce V. N. , zastoupeného JUDr. Jaroslavem Poláčkem, advokátem se sídlem v Pardubicích, náměstí Republiky 53, proti žalovanému J. M., o zaplacení 33 114 USD s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pobočky v Pardubicích pod sp. zn. 36 Cm 87/2004, o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. května 2013, č. j. 6 Cmo 149/2013-659, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í :

Žalobce podal dovolání proti v záhlaví označenému usnesení, kterým Vrchní soud v Praze potvrdil usnesení ze dne 22. března 2013, č. j. 36 Cm 87/2004-632, jímž Krajský soud v Hradci Králové pobočka v Pardubicích odmítl odvolání pro opožděnost a rozhodl o nepřiznání náhrady nákladů řízení žádnému z účastníků (výrok I.), a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).
Dovolání žalobce není přípustné podle § 238 odst. 1 písm. f) občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ), neboť směřuje proti usnesení, proti němuž je přípustná žaloba pro zmatečnost podle § 229 odst. 4 o. s. ř. Odvozoval-li dovolatel přípustnost dovolání z § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., patrně přehlédl, že s ohledem na datum vydání napadeného rozhodnutí se na projednání a rozhodnutí o dovolání uplatní v souladu s bodem 7. článku II., části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2013.
Na tomto závěru nemůže nic změnit ani nesprávné poučení odvolacího soudu o možnosti podat dovolání proti jeho rozhodnutí, neboť nesprávné poučení odvolacího soudu o tom, že dovolání je přípustné, přípustnost dovolání nezakládá. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze totiž dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu pouze tehdy, pokud to zákon připouští; jestliže tedy možnost podat dovolání není v zákoně stanovena, pak jde vždy a bez zřetele k tomu, jakého poučení se účastníkům řízení ze strany soudu dostalo o dovolání nepřípustné (shodně srov. též usnesení Nejvyššího soudu zveřejněné pod číslem 51/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. dubna 2002, sp. zn. 26 Cdo 707/2002, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. března 2005, sp. zn. 29 Odo 958/2003, in www.nsoud.cz).
Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení § 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 10. prosince 2013
JUDr. Miroslav G a l l u s
předseda senátu