32 Cdo 3461/2016
Datum rozhodnutí: 19.01.2017
Dotčené předpisy: § 241a odst. 2 o. s. ř.



32 Cdo 3461/2016


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně PŘEROVSKÉ JATKY, M. H. s. r. o. , se sídlem v Loukově č. p. 201, PSČ 768 75, identifikační číslo osoby 26920069, zastoupené Mgr. Kateřinou Buďveselovou, MBA, advokátkou se sídlem v Praze 2 Vyšehradě, Svobodova 138/5, PSČ 128 00, proti žalované Skanska Transbeton, s. r. o. , se sídlem v Praze 9 Letňanech, Toužimská ul. 664, PSČ 199 00, identifikační číslo osoby 60471778, o zaplacení částky 512 496 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 37 Cm 154/2013, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 3. 2016, č. j. 1 Cmo 208/2015-61, takto:


I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 12 922,80 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám její advokátky.

O d ů v o d n ě n í :


Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 7. 2015, č. j. 37 Cm 154/2013-25, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 512 496 Kč se zákonným úrokem z prodlení (výrok pod bodem I) a nahradit jí náklady řízení v částce 77 389 Kč (výrok pod bodem II).
Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé pod bodem I potvrdil (první výrok), ve výroku pod bodem II tento rozsudek změnil tak, že uložil žalované zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 90 315,43Kč (druhý výrok), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (třetí výrok).
Rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu napadla žalovaná dovoláním.
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení v souladu s bodem 7. článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále též jen o. s. ř. ).
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že v dovolání, které může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 (jako v této věci), je dovolatel povinen vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu § 237 o. s. ř. či jeho části (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit č. 10, ročník 2014, pod číslem 116, a dále např. usnesení ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. 25 Cdo 1106/2014, ze dne 30. 6. 2014, sp. zn. 32 Cdo 263/2014, a ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 32 Cdo 2446/2014, která jsou, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, veřejnosti dostupná na http://www.nsoud.cz ). Ústavní soud pak ve své rozhodovací praxi shledává takovýto požadavek ústavně konformním (srov. např. jeho usnesení ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, veřejnosti k nahlédnutí na http://www.nalus.cz , či tamtéž dostupné usnesení ze dne 12. 11. 2015, sp. zn. I. ÚS 3791/14, II. ÚS 3826/14, jímž byla odmítnuta ústavní stížnost proti posledně jmenovanému usnesení Nejvyššího soudu).
Má-li pak být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem (srov. usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále např. již citované usnesení sp. zn. 29 NSČR 55/2013 a usnesení ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, ústavní stížnost proti němuž Ústavní soud odmítl již citovaným usnesením sp. zn. I. ÚS 3524/13).
Těmto požadavkům dovolatelka nedostála. V čem splňuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, výslovně neuvedla. Vymezení předpokladů přípustnosti dovolání odpovídá z hlediska obsahového údaj, podle něhož pokud jde o aplikaci a dopady § 2 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen o. z. ), který se v souladu s § 3030 o. z. použije i pro tento případ, jedná se o otázku hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, proto se jedná o dovolací důvod dle § 237 o. s. ř. . Příslušnou otázku interpretace, popř. předpokladů aplikace § 2 odst. 3 o. z., kterou Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi dosud nevyřešil a měl by ji vyřešit právě v souzené věci, však dovolatelka neformuluje a neotevírá ji seznatelným způsobem ani v rámci dovolací argumentace. Námitka, na niž se v tomto ohledu omezuje, totiž že požadavek žalobkyně na vrácení zaplacené peněžní částky je s ohledem na okolnosti v rozporu s dobrými mravy a odvolací soud měl aplikovat § 2 odst. 3 o. z., vyhovuje požadavku na vymezení důvodu dovolání, avšak nesplňuje kritéria žádného z předpokladů příslušnosti dovolání vymezených v § 237 o. s. ř.
Ačkoliv dovolatelka napadla rozsudek odvolacího soudu též ve výrocích o nákladech řízení před soudy nižších stupňů, ve vztahu k těmto výrokům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání a důvodu dovolání zcela rezignovala.
Uvedené nedostatky již nelze odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit, již uplynula. Jedná se přitom o takové vady, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze posoudit přípustnost dovolání (§ 243c odst. 1 věta první o. s. ř.).
Nejvyšší soud z uvedených důvodů, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 19. 1. 2017
JUDr. Pavel P ř í h o d a předseda senátu