32 Cdo 3452/2010
Datum rozhodnutí: 08.11.2011
Dotčené předpisy: § 118a odst. 3 o. s. ř.




32 Cdo 3452/2010
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobce P. W. , zastoupeného Mgr. Tomášem Pavlíkem, advokátem se sídlem v Novém Jičíně, K Nemocnici 14, proti žalovanému P. S. (dříve podnikatel), o 221 317 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 27 C 111/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. března 2010, č. j. 51 Co 189/2009-79, takto:

I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Ostravě v záhlaví označeným rozsudkem změnil vyhovující rozsudek Okresního soudu v Karviné ze dne 14. října 2010, č. j. 27 C 111/2008-43, ve znění usnesení ze dne 2. prosince 2009, č. j. 27 C 111/2008-71, tak, že zamítl žalobu a rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky navzájem za řízení před soudy obou stupňů.
Podle obsahu spisu se žalobce domáhal žalobou po žalovaném z titulu bezdůvodného obohacení vrácení ceny díla, kterou mu uhradil na základě smlouvy o dílo, od níž však pro vady díla a prodlení žalovaného s jeho dokončením odstoupil.
Odvolací soud vzal ve shodě se soudem prvního stupně za prokázané, že mezi žalobcem jako objednatelem a žalovaným jako zhotovitelem byla dne 10. června 2007 uzavřena smlouva o dílo č. 6/2007, jejímž předmětem bylo provedení zateplení rodinného domu žalobce, přístřešku na balkoně, nátěrů okapů, parapetů a podhledu za dohodnutou cenu 220 500 Kč včetně daně z přidané hodnoty. Původně sjednaný termín ukončení díla na 23. srpna 2007 byl zápisem prodloužen na 27. srpna 2007. Podle shodného posouzení soudů obou stupňů šlo o smlouvu o dílo podle § 536 a násl. obchodního zákoníku (dále též jen obch. zák. ), přičemž žalobce od ní platně před dokončením a předáním díla odstoupil podle § 345 odst. 1 obch. zák. pro prodlení žalovaného. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že v důsledku odstoupení od smlouvy nastaly účinky dle § 351 odst. 2 obch. zák. a žalovaný je povinen žalobci poskytnuté plnění (zaplacenou cenu díla) vrátit; proto žalobě vyhověl při konstatování, že speciální ustanovení § 351 odst. 1 obch. zák. nepodmiňuje úspěšnost žaloby na vydání bezdůvodného obohacení vyjádřením vzájemnosti (vrácením vzájemného plnění) v petitu žaloby, žalovaný vzájemný návrh na vrácení jím poskytnutého plnění nepodal a ustanovení § 457 občanského zákoníku na daný případ použít nelze. Odvolací soud se však s tímto jeho právním posouzením neztotožnil.
Odvolací soud uvedl, že podle ustálené soudní praxe je ustanovení § 544 obch. zák. ve vztahu k ustanovení § 351 obch. zák. v poměru speciality. To znamená, že není-li mezi účastníky jiné dohody, pravidla pro vzájemné vypořádání nároků ze smlouvy o dílo zaniklé odstoupením určuje dispozitivní ustanovení § 544 obch. zák. a v soudním řízení o žalobě o vrácení plnění ze zrušené smlouvy lze přiznat žalobci pouze vrácení toho, oč jeho peněžité plnění přesahuje peněžitou náhradu za plnění poskytnuté podle smlouvy žalovaným. V případě povinnosti vrátit si oboustranné plnění jde tak i v režimu ustanovení § 351 odst. 2 a § 544 obch. zák. o synallagmatický (vzájemně podmíněný) závazek, takže žádný z účastníků se nemůže svého nároku úspěšně domáhat, jestliže synallagma nevyjádřil v žalobě.
Žalobce v řízení před odvolacím soudem vypověděl, že netvrdí dohodu účastníků o tom, že pro případ odstoupení od smlouvy by byl žalovaný povinen vrátit celou zaplacenou cenu díla, tuto jeho povinnost však dovozoval z ustanovení § 351 obch. zák. Rovněž uvedl, že nepožaduje odstranění provedeného díla. Žalovaný vypověděl, že žalobce po odstoupení od smlouvy provedení opravy nechtěl a že v nemovitosti zůstal materiál, který do ní žalovaný přivezl za účelem provádění díla.
Podle zjištění odvolacího soudu tak účastníci ve smlouvě o dílo použití ustanovení § 544 obch. zák. nevyloučili, odchylnou dohodu od tohoto ustanovení ani jeden z nich netvrdil, přičemž žalobce se domáhá vrácení celého poskytnutého plnění, aniž vyjádřil zákonnou podmíněnost uplatněného nároku svou povinností vrátit plnění přijaté podle zrušené smlouvy (poskytnout za ně peněžitou náhradu) a žalovaný v tomto směru žádnou obranu neuplatnil. Za této situace nemůže být žalobce se svou žalobou úspěšný. Odvolací soud proto změnil napadený rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu, aniž by shledal pochybení soudu prvního stupně, pokud žalobce nepoučil o neúspěšnosti žaloby, jestliže nebude obsahovat povinnost účastníků k vzájemnému plnění ze zrušené smlouvy.
Rozsudek odvolacího soudu ve všech jeho výrocích napadl žalobce dovoláním, opíraje jeho přípustnost o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ), z důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Při přijetí právního názoru odvolacího soudu, že se v daném případě jedná o synallagmativký vztah, se podle dovolatele dopustil soud prvního stupně vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jestliže ho nepoučil podle § 118a odst. 3 o. s. ř. o tom, že jeho žaloba nebude úspěšná, nebude-li v ní zohledněna vzájemnost vztahů účastníků ze zrušené smlouvy o dílo. Podle jeho mínění se mu tohoto poučení mělo dostat bez ohledu na pasivitu žalovaného, neboť v řízení bylo prokázáno, že žalovaný mu ze smlouvy o dílo již plnil. Na tvrzeném opomenutí podle dovolatele nic nemění jiný názor soudu prvního stupně, že žaloba může být úspěšná i bez vyjádření vzájemnosti, neboť poučovací povinnost je objektivního rázu. Jestliže ho soud prvního stupně v uvedeném směru nepoučil, měl odvolací soud napadený rozsudek zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Pokud tak odvolací soud neučinil a ani sám žalobci poučení neposkytl, došlo podle dovolatele k naplnění uplatněného dovolacího důvodu i v případě přijetí právního názoru, že nedostatek poučení lze napravit také v odvolacím řízení.
Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, není však důvodné.
Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu (srov. § 242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.).
Námitku dovolatele, že ho ani jeden ze soudů obou stupňů ve smyslu § 118a odst. 3 o. s. ř. nepoučil o tom, že žaloba nebude úspěšná, pokud v ní nebude zohledněna vzájemnost vztahů účastníků ze zrušené smlouvy o dílo, lze podřadit (jak ostatně činí i sám dovolatel) pod dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tedy že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Jiný dovolací důvod dovolatel neuplatnil.
Podle § 5 o. s. ř. soudy poskytují účastníkům poučení o jejich procesních právech a povinnostech.
Jakého poučení se má účastníkům v konkrétní situaci dostat, upravují jednotlivá ustanovení občanského soudního řádu, mezi něž patří i ustanovení § 118a odst. 3 o. s. ř., jehož se dovolává dovolatel.
Podle ustanovení § 118a odst. 3 o. s. ř. platí, že zjistí-li předseda senátu v průběhu jednání, že účastník dosud nenavrhl důkazy potřebné k prokázání všech svých sporných tvrzení, vyzve jej, aby tyto důkazy označil bez zbytečného odkladu, a poučí jej o následcích nesplnění této výzvy.
Citované ustanovení vymezuje poučovací povinnost soudu při jednání, jejímž smyslem je, aby účastníkovi nebyla zamítnuta žaloba proto, že neunesl důkazní břemeno, aniž by byl poučen, že takové břemeno má. Má tedy zabránit situaci, že by se účastník dozvěděl až z rozhodnutí pro něho nepříznivého, tedy překvapivě, že podle hodnocení soudu neunesl důkazní břemeno, a aby měl příležitost navrhnout další důkazy. Důkazní povinnost [srov. § 101 odst. 1 písm. b) a § 120 odst. 1 o. s. ř.] uložená účastníkům řízení je procesní povinností. V zájmu předvídatelnosti soudních rozhodnutí je proto soud povinen o této povinnosti a o z ní vyplývajícím důkazním břemenu je-li to třeba účastníky (ve smyslu § 5 o. s. ř.) náležitě poučit (shodně srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 35/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2002, sp. zn. 21 Cdo 762/2001, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 2002, pod číslem 86 a nález Ústavního soudu ze dne 12. února 1998, sp. zn. IV. ÚS 295/96, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 10, ročník 1998, pod číslem 21) a poučovací povinnost v tomto směru má i odvolací soud (srov. § 211 o. s. ř.).
Poučení o důkazní povinnosti podle § 118a odst. 3 o. s. ř. soud poskytne nejen účastníku, který dosud o sporném tvrzení neoznačil žádný důkaz nebo který sice o svém sporném tvrzení důkaz označil, avšak jde o důkaz zjevně nezpůsobilý sporné tvrzení prokázat, ale i tehdy, provedl-li ohledně sporného tvrzení účastníkem navržené důkazy, jestliže jimi nedošlo k jeho prokázání a jestliže proto (z důvodu neunesení důkazního břemene) by účastník nemohl být ve věci úspěšný (srov. právní závěr v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. července 2010, sp. zn. 21 Cdo 2604/2009).
Tato poučovací povinnost má objektivní povahu a potřeba poskytnout poučení není proto podmíněna tím, že soud prvního stupně o potřebě poučení věděl. Nebylo-li tedy účastníku potřebné poučení poskytnuto, ačkoliv se tak mělo stát, došlo k porušení § 118a odst. 3 o. s. ř. a řízení před soudem prvního stupně je z tohoto důvodu vždy postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, bez ohledu na to, zda poznatky o tom vyšly najevo až v odvolacím řízení. Odvolací soud je přitom v systému neúplné apelace (srov. § 205a a § 211a o. s. ř.) výrazně omezen v možnosti zjednat nápravu v uvedeném směru jinak než kasací rozhodnutí soudu prvního stupně (shodně srov. v právní teorii Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z., Mazanec, M. Občanský soudní řád. Komentář. II. díl, 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2003, 962 s., a v rozhodovací praxi soudů např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. srpna 2003, sp. zn. 29 Odo 850/2001, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 12, ročník 2003, pod číslem 209, a dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. března 2003, sp. zn. 21 Cdo 1491/2002, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 4, ročník 2003, pod číslem 59). Jiný postup než kasaci rozhodnutí soudu prvního stupně by při zjištění takové vady řízení mohl odvolací soud zvolit pouze v případě, že by sám poskytl účastníkovi poučení podle ustanovení § 118a o. s. ř. a ten by nereagoval.
Z výše uvedeného vyplývá, že poučovací povinnost soudu podle § 118a odst. 3 o. s. ř. směřuje k tomu, aby účastník řízení označil důkazy způsobilé tvrzení prokázat, tedy aby splnil svou důkazní povinnost. Neslouží tedy v žádném případě k tomu, aby ho soud seznámil s jeho právy a povinnostmi vyplývajícími z hmotného práva, včetně toho, jak správně hmotněprávní nárok zažalovat. Jestliže by soud účastníku řízení poučení o hmotném právu poskytl, postupoval by v rozporu s ustanovením § 5 o. s. ř. (srov. shodně například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. června 1999, sp. zn. 29 Cdo 155/98, usnesení téhož soudu uveřejněné pod číslem 37/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či jeho usnesení ze dne 3. března 2011, sp. zn. 28 Cdo 3865/2010, dále rozsudek ze dne 17. května 2011, sp. zn. 22 Cdo 31/2009 ), neboť by tím svou poučovací povinnost podle tohoto ustanovení přesáhl a porušil by zásadu rovnosti účastníků. Rovněž tak v právní teorii (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, 15 s.) je jednoznačně deklarováno, že hmotněprávní poučení účastníků je soud povinen poskytnout jen tam, kde mu to zákon výslovně ukládá.
Tvrdí-li proto v souzené věci žalobce, že ho soudy měly poučit o tom, že jeho žaloba nebude úspěšná, nebude-li v ní zohledněna vzájemnost vztahů účastníků ze zrušené smlouvy o dílo, není tato jeho námitka důvodná, neboť by ho soud poučoval o normách hmotného práva, konkrétně o dotčených ustanoveních obchodního zákoníku vztahujícím se k nárokům ze zrušené smlouvy o dílo, což zákon nepřipouští.
Jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, popřípadě vady uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti), k nimž přihlíží dovolací soud z úřední povinnosti (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.), dovolatel nenamítal a jejich existence nevyplývá ani z obsahu spisu.
Nejvyšší soud uzavřel, že dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nebyl v posuzované věci naplněn, a proto dovolání žalobce bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) pro nedůvodnost zamítl (§ 243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo zamítnuto a z obsahu spisu se nepodává, že by žalovanému v dovolacím řízení nějaké náklady vznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 8. listopadu 2011

JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu