32 Cdo 345/2008
Datum rozhodnutí: 28.07.2008
Dotčené předpisy: § 524 předpisu č. 40/1964Sb., § 531 předpisu č. 40/1964Sb.




32 Cdo 345/2008

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc., a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobkyně V. S. K. V. a.s., zastoupené JUDr. P. T., advokátem proti žalovanému m. Ch., zastoupenému JUDr. V. B., advokátem o zaplacení 1 491 763 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 20 C 148/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 4. října 2006, č.j. 25 Co 309/2006-217, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 40 305,50 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. P. T., advokáta.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Sokolově rozsudkem ze dne 9. května 2006, č.j. 20 C 148/2002-178, poté, co jeho předešlý rozsudek ze dne 20. června 2003, 20 C 148/2002-58, jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení 1 491 763 Kč s příslušenstvím, byl zrušen usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 27. února 2004, č.j. 25 Co 36/2004-79, se závazným právním názorem ohledně posuzované platnosti smlouvy o dílo, uložil výrokem I. žalovanému zaplatit žalobkyni 1 491 763 Kč s 11,4% úrokem z prodlení ročně od 3. 11. 1993 do zaplacení, výrokem II. žalobu zamítl co do požadavku na zaplacení úroků z prodlení nad 11,4% ročně z částky 1 491 763 Kč od 3. 11. 1993 do zaplacení a výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů řízení.

V souladu se závazným právním názorem odvolacího soudu soud prvního stupně konstatoval, že právními předchůdci účastníků byla smlouva o dílo podle § 536 a násl. obchodního zákoníku (dále jen obch. zák. ) uzavřena dne 25. 5. 1992 platně a že žalobkyně je právním nástupcem původního zhotovitele uvedené smlouvy o dílo V. s. K. V., státní podnik. Vyšel přitom ze zjištění, že jmenovaný státní podnik byl v rámci velké privatizace na základě platné kupní smlouvy ze dne 27. 5. 1992 prodán společnosti K. a v. s. spol. s .r. o. a tato společnost pak na základě dohody z 30. 6. 1992 a smlouvy z 1. 7. 1992 platně postoupila práva a povinnosti z dokončených i nedokončených stavebních akcí, závazků a pohledávek na žalobkyni. Vyplynulo-li ze skutkových zjištění, že mezi účastníky není sporná cena doplatku za provedené dílo, které bylo řádně dokončeno a předáno, soud žalobě na doplacení ceny díla v požadované výši vyhověl a přiznal i úroky z prodlení, které žalobkyni náležely.

Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 4. října 2006, č.j. 25 Co 309/2006-217, změnil výrokem I. pod písm. a) rozsudek soudu prvního stupně o uložení povinnosti žalovanému zaplatit žalobkyni úrok z prodlení ve výši 11,4% ročně z částky 1 491 763 Kč od 3. 11. 1993 do 27. 12. 2002 tak, že žalobu v této části zamítl; ve zbývající části rozsudek soudu prvního stupně výrokem I. pod písm. b) potvrdil; výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se se soudem prvního stupně, že žalobkyně je v dané věci aktivně legitimována. Za nedůvodnou považoval námitku žalovaného o vadném označení účastníků postupní smlouvy, když bylo možně z dalších souvislostí (sídla společnosti, členů představenstva osob jednajících za společnost) dovodit, která osoba je účastníkem smlouvy. Za neopodstatněnou považoval i námitku k nedostatku podpisu osoby jednající za účastníka v postupní smlouvě, neboť absence podpisu smlouvy druhým členem představenstva způsobuje pouze relativní neplatnost smlouvy, jíž se nemůže podle § 267 odst. 1 obch. zák. dovolávat třetí osoba. Neakceptoval ani názor odvolatele k neurčitosti obsahu postupní smlouvy. Odvolací soud konstatoval, že převod povinnosti dokončit stavbu podle smlouvy o dílo ze dne 25. 5. 1992 a převod práva na zaplacení provedeného díla lze dovodit v dané věci ze smlouvy o postoupení majetku, dokončených i nedokončených stavebních akcí, závazků a pohledávek ze dne 1. 7. 1992, konkrétně z bodu II. a III. smlouvy. Souhlas věřitele (žalovaného) potřebný k převzetí závazku ve smyslu § 531 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen obč. zák. ), použitého podle § 1 odst. 2 obch. zák., dovodil pak z dalšího jednání žalovaného, který svoji vůli postupovat podle předmětné smlouvy o dílo směřoval vůči žalobkyni, tedy postupníkovi. Odlišný závěr od soudu prvního stupně přijal odvolací soud jen v otázce posouzení počátku doby prodlení žalovaného se zaplacením doplatku ceny za dílo.

Proti potvrzujícímu výroku I. pod písm. b) rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání z důvodů uvedených v ustanoveních § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Opětovně, jako již v odvolání, namítá, že v dané věci nebyla správně posouzena aktivní legitimace žalobkyně, když odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, nesprávně posoudil platnost smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 1. 7. 1992, dospěl-li k závěru, že obsah smlouvy je určitý a srozumitelný. Dovolatel má za to, že tato smlouva je neurčitá a neprokazuje nic z toho, co žalobkyně po žalovaném požaduje. Dále namítá, že obchodní firma V. s., a.s., K. V. označená ve smlouvě jako postupník, neexistuje. Odvolacímu soudu vytýká, že neuvedl, zda smlouvu ze dne 1. 7. 1992 považoval za smlouvu o postoupení pohledávek ve smyslu § 524 obč. zák., smlouvu o postoupení závazků podle § 531 obč. zák. nebo za smlouvu o prodeji podniku podle § 476 a násl. obch. zák. Domnívá se, že ve smyslu § 524 obč. zák. je třeba, aby smlouva konkrétně určovala, která pohledávka je postupována, přičemž k určitosti postoupení podle dovolatele nestačí vymezení předmětu postoupení jen pouhým uvedením, že přecházejí všechna práva a povinnosti. Žalovaný navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl ve výroku I. pod písm. b) a výroku II. o nákladech řízení zrušen a zároveň byl zrušen rozsudek sodu prvního stupně ve výroku I. a II. a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobkyně ve vyjádření k dovolání žalovaného navrhla zamítnutí dovolání, neboť se domnívá, že odvolací soud dospěl ke správnému právnímu závěru. Je přesvědčena, že obsah smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 1. 7. 1992 a dohody o postoupení práv ze dne 30. 6. 1992 lze bez dalšího vykládat v souladu s § 524 a násl. obč. zák., pokud se týká postoupení všech práv a v souladu s § 531 a § 532 obč. zák., ohledně převzetí závazků žalobkyně, a to ze smlouvy o dílo ze dne 25. 5. 1992. Poukazuje na to, že žalovaný i jeho právní předchůdce plnil vždy ze smlouvy o dílo přímo žalobkyni, konkludentně jednal vždy v souladu s uvedenými smlouvami a jeho obrana proti tomuto stavu přišla až o 13 let později.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť bylo podáno proti potvrzujícímu výroku pravomocného rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen výrok rozsudku soudu prvního stupně o povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni 1 491 763 Kč s 11,4% úrokem z prodlení od 28. 12. 2002 do zaplacení, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé v tomto rozsahu jinak než v dřívějším rozsudku, protože byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Dovolání vychází ze způsobilého dovolacího důvodu uvedeného v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.

Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Uvedené vady řízení se z obsahu spisu nepodávají.

Dovolací soud se proto dále zabýval uplatněným dovolacím důvodem podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. nesprávným právním posouzením věci, kterým je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně interpretoval (vyložil nesprávně podmínky obecně vyjádřené v hypotéze právní normy a v důsledku toho nesprávně aplikoval vlastní pravidlo, stanovené dispozicí právní normy).

Namítá-li dovolatel, že obchodní firma V. s., a.s., K. V. označená ve smlouvě jako postupník, neexistuje a že tedy odvolací soud nesprávně posoudil skutečnost nesprávného označení účastníka smlouvy, je nutno odkázat na dosavadní judikaturu, podle níž vada v označení osoby, která je účastníkem smlouvy, nezpůsobuje sama o sobě neplatnost této smlouvy, pokud lze z celého obsahu právního úkonu jeho výkladem (§ 35 odst. 2 obč. zák.), popřípadě objasněním skutkových okolností, za nichž byl právní úkon učiněn, zjistit, kdo byl účastníkem smlouvy (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 1997, sp. zn. 2 Cdon 386/1996, publikovaný v Soudní judikatuře seš. 6/98, pod označením SJ 46/98 a rozsudek ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 29 Odo 1156/2005). V daném případě odvolací soud v souladu s uvedenou dosavadní judikaturou správně považoval za nedůvodnou námitku žalovaného o vadném označení účastníků postupní smlouvy, když bylo možně z dalších souvislostí (sídla společnosti, členů představenstva osob jednajících za společnost) dovodit, která osoba je účastníkem smlouvy.

Námitka dovolatele, že odvolací soud posoudil nesprávně aktivní legitimaci žalobkyně tím, že vyšel z nesprávného závěru o platnosti smlouvy o postoupení majetku, dokončených a i nedokončených stavebních akcí, závazků a pohledávek ze dne 1. 7. 1992, je rovněž nedůvodná. Odvolací soud posoudil uvedenou smlouvu v souladu s dosavadní judikaturou, podle níž smlouva o postoupení pohledávek (§ 524 obč. zák.) je určitá ve smyslu § 37 odst. 1 obč. zák. i za situace, kdy předmět postoupení je formulován tak, že se postupují všechny pohledávky z určité smlouvy, aniž by postupované pohledávky musely být v postupní smlouvě výslovně jednotlivě identifikovány (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2007, sp. zn. 1433/2006, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu seš. 3/2008, pod označením 27/2008 a rozsudek ze dne 26. 3. 2008, sp. zn. 32 Odo 1242/2005). Dovolateli tedy nelze přisvědčit, že by předmětnou postupní smlouvu odvolací soud posoudil v rozporu s § 524 obč. zák., když z ujednání smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 1. 7. 1992 vyplývá, že žalobkyni byly postoupeny veškerá práva a závazky z dokončených i nedokončených stavebních akcí, tudíž i veškerá práva a závazky plynoucí ze smlouvy o dílo uzavřené dne 25. 5. 1992. Vymezení pohledávek v předmětné postupní smlouvě je určité a nezaměnitelné s jinými pohledávkami. Odvolací soud rovněž správně dovodil, že souhlas věřitele (žalovaného) potřebného k převzetí závazku ve smyslu § 531 odst. 1 obč. zák. byl dán tím, že žalovaný svým jednáním směřovaným vůči žalobkyni, jako postupníkovi, souhlasil (konkludentně) s převzetím závazku podle předmětné smlouvy o dílo.

Dovolací důvod vycházející z nesprávného právního posouzení ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. nebyl tedy uplatněn důvodně.

Nejvyšší soud, aniž nařídil jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř. ), proto dovolání žalovaného podle § 243b odst. 2, věta před středníkem, o. s. ř. zamítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Podle výsledku dovolacího řízení má žalobkyně právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, které sestávají z odměny advokáta za sepis vyjádření k dovolání, ve výši 33 570 Kč (§ 3 odst. 1, § 10 odst. 3, § 16, § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální odměny za zastoupení účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení, v platném znění) a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 3 vyhl.č. 177/1996 Sb., v platném znění) a po přičtení 19% daně z přidané hodnoty ve výši 6 435,50 Kč (srov. § 137 odst. 3 o. s. ř., § 37 z. č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty), tedy celkem ve výši 40 305,50 Kč.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li povinný co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná navrhnout výkon rozhodnutí.

V Brně dne 28. července 2008

JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á

předsedkyně senátu