32 Cdo 3436/2015
Datum rozhodnutí: 12.01.2016
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013



32 Cdo 3436/2015


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně DEMONTA Trade SE , se sídlem v Brně, Železná 492/16, PSČ 619 00, identifikační číslo osoby 63494671, zastoupené Mgr. Helenou Darmovzalovou, advokátkou se sídlem v Brně, Železná 492/16, proti žalované SIAG CZ, s.r.o., se sídlem v Chrudimi, Průmyslová 307, PSČ 537 01, identifikační číslo osoby 47124539, zastoupené JUDr. Tomášem Plavcem, advokátem se sídlem v Chrudimi, Rooseveltova 335, o zaplacení 60 050,05 EUR s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pobočky v Pardubicích pod sp. zn. 5 ECm 78/2011, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. března 2015, č. j. 2 Cmo 282/2014-299, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 15 720 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám její zástupkyně Mgr. Heleny Darmovzalové.


O d ů v o d n ě n í :


Žalovaná podala dovolání proti v záhlaví označenému rozsudku, jímž Vrchní soud v Praze potvrdil vyhovující rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové pobočky v Pardubicích ze dne 20. března 2014, č. j. 5 ECm 78/2011-265, ve spojení s usnesením ze dne 7. května 2014, č. j. 5 ECm 78/2011-279 (výrok I.), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení mezi účastnicemi (výrok II.). Jeho přípustnost opírá o ustanovení § 237 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ), majíc za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatelka se dovolává nesprávného vyřešení těchto dvou otázek: 1) za jakých podmínek je určitá a tedy platná dohoda o postoupení pohledávky, pokud pohledávky nejsou specifikovány v samotné dohodě, ale jen v blíže neurčené příloze a 2) za jakých podmínek je určitý a tedy platný úkon směřující k započtení, pokud je v něm jasně vymezeno, která část započítávaných pohledávek zaniká. Jako dovolací důvod uvádí nesprávné právní posouzení věci ve smyslu § 241a o. s. ř. Podle dovolatelky odvolací soud právně pochybil, pokud posoudil smlouvu o postoupení pohledávek uzavřenou mezi společností TENZO a.s. a žalobkyní jako platnou, ale na druhé straně rozhodl o neplatnosti jejího zápočtu pohledávek proti postoupené pohledávce. Dovolatelka zastává a obhajuje názor, že v případě jejího jednostranného zápočtu pohledávek se jednalo o zcela jasný a určitý právní úkon, a proto nebylo žádného důvodu k posouzení jeho neplatnosti, jak učinil odvolací soud. Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud změnil napadený rozsudek odvolacího soudu tak, že se mění rozsudek soudu prvního stupně tak, že se žaloba zamítá, příp. aby zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání se žalobkyně s rozhodnutím odvolacího soudu ztotožňuje a navrhuje, aby dovolací soud zamítl dovolání s tím, že jí přizná náhradu nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013.
Dovolací soud se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání, kterým dovolatelka napadla rozsudek odvolacího soudu výslovně v celém rozsahu.
Podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Naplnění předpokladů přípustnosti dovolání dle § 237 o. s. ř. dovolatelka spatřuje v tom, že se odvolací soud v řešení otázek postoupení pohledávky a započtení pohledávek odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v prvém případě od závěrů uvedených v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. ledna 2011, sp. zn. 32 Cdo 4156/2010, ve druhém od závěrů rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. února 2005, sp. zn. 29 Odo 174/2004, ze dne 10. dubna 2008, sp. zn. 32 Cdo 3082/2007, a ze dne 16. července 2008, sp. zn. 29 Odo 1021/2006 (jež jsou veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu).
Z rozsudku ze dne 18. ledna 2011, sp. zn. 32 Cdo 4156/2010, se podává, že v něm dovolací soud řešil otázku určitosti vymezení postupované pohledávky z pohledu její nezaměnitelnosti s pohledávkou jinou. Naproti tomu odvolací soud v napadeném rozhodnutí uvedl, že pokud jde o smlouvu o postoupení pohledávky ze dne 1.9.2011 SPP, tuto odvolací soud shodně se soudem prvního stupně hodnotí jako platný právní úkon, neboť v ní je jasně a nezaměnitelně vymezena osoba postupitele (TENZO, a.s.), osoba postupníka (DEMONTA Trade SE), výše postupované pohledávky (60 050,05 EUR) a důvod jejího vzniku (kupní cena za zboží) s tím, že odkázáno je na přílohu č. 1 smlouvy, kterou tvoří obě faktury shora uvedené a žalobcem k důkazu předložené. Z uvedeného vyplývá, že na základě těchto zjištění neměl odvolací soud důvod k pochybnostem o určitosti (nezaměnitelnosti) postupovaných pohledávek a nelze proto uzavřít (jak tvrdí dovolatelka), že by se odvolací soud svým závěrem o platném postoupení pohledávek z faktur č. 102112088 a č. 102112087 společností TENZO, a.s. na žalobkyni odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
V otázce platnosti (určitosti) úkonu směřujícího k započtení pohledávek si dovolatelka nesprávně vykládá odkazované judikatorní závěry dovolacího soudu v případě započtení pouze části pohledávky, přičemž z úkonu směřujícího k započtení musí být zřejmé, která část pohledávky započtením zanikla a která část zůstala zápočtem nedotčena. Týká-li se pohledávka na zaplacení kupní ceny (jako v této věci) různého zboží, je požadavek určitosti úkonu směřujícího k započtení naplněn vymezením započítávané pohledávky nejen co do rozsahu peněžité částky, ale též co do věcného obsahu (kupní cena kterého zboží byla či nebyla předmětem zápočtu). Odvolací soud dospěl v napadeném rozhodnutí k závěru, že zápočet ze strany žalované nelze považovat za platný právní úkon, neboť z něj není zřejmé, jaké pohledávky byly vůči pohledávkám žalobkyně z faktur č. 102112088 a č. 102112087 započteny. Učinil tak na základě zjištění, že žalovaný totiž použil k započtení pohledávku z faktury č. 5851100066 ve výši 1 925 238,30 Kč jako její dosud nezaplacenou část a z faktury č. 585110084 ve výši 1 048 106,78 Kč. Faktura posledně uváděná však byla vystavena na částku 2 234 748,94 Kč, přičemž jejím obsahem, pokud jde o předmět fakturace, je celá řada položek materiálu , v důsledku čehož není zřejmé, které konkrétní nároky, jak ve faktuře jsou vyjmenovány, byly k započtení použity, tedy u kterých z nich mělo dojít k zániku jejich zápočtem. Uzavřel-li proto odvolací soud, že zápočet ze strany žalované nemohl vyvolat zamýšlené právní účinky, neodchýlil se tímto posouzením od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, na niž dovolatelka ve svém dovolání odkázala.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu jeho potvrzujícího výroku ve věci samé, jež není přípustné podle ustanovení § 238a o. s. ř., Nejvyšší soud proto neshledal přípustným ani podle ustanovení § 237 o. s. ř. a odmítl ho podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost.
Směřovalo-li dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení, dovolání v této části trpí vadou, neboť dovolatelka v něm oproti požadavkům vymezeným pro obsah dovolání v ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. § 237 o. s. ř.) a nesprávnost rozhodnutí. Dovolání v této části postrádá jakoukoliv argumentaci, natož pak vymezení příslušné právní otázky řešené odvolacím soudem a označení ustálené rozhodovací praxe, od níž se měl odvolací soud odchýlit. Přípustností dovolání v jeho zbývající části se tak nelze vůbec zabývat. Tento nedostatek nelze již odstranit, neboť lhůta, během níž tak bylo možno učinit (srov. ustanovení § 241b odst. 3 větu první o. s. ř.), dovolatelce uplynula. Jde přitom o vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedené náležitosti nelze posoudit přípustnost dovolání v části, v níž dovolatelka nesouhlasí s rozhodnutím odvolacího soudu o nákladech řízení. Nejvyšší soud proto dovolání v této části podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl pro vady.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení § 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 12. ledna 2016

JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu