32 Cdo 3391/2015
Datum rozhodnutí: 16.12.2015
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013



32 Cdo 3391/2015

U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně Bohemia Faktoring, s. r. o. , se sídlem v Praze 1, Letenská 121/8, identifikační číslo osoby 27 24 26 17, zastoupené Mgr. et Mgr. Janou Sekyrovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Letenská 121/8, proti žalovanému J. P. , zastoupenému Mgr. Šárkou Petráňovou, advokátkou se sídlem v Českých Budějovicích, Lannova tř. 238/2, o zaplacení částky 100 275,22 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 30 C 191/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. března 2015, č. j. 22 Co 114/2015-365, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 4. června 2014, č. j. 30 C 191/2014-285, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 100 275,22 Kč (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
K odvolání žalovaného Krajský soud v Českých Budějovicích v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. v částce 81 868,60 Kč, ve zbývající části výroku I. jej změnil tak, že žalobu o zaplacení částky 18 406,62 Kč zamítl (první výrok), a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný v plném rozsahu dovolání, v němž co do přípustnosti odkázal na ustanovení § 237 občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ), maje za to, že právní otázky, které formuluje pod body a) až t), v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení .
Vzhledem k datu vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013.
Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Z ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Přípustnost dovolání nejsou způsobilé založit otázky, které formuluje dovolatel k problematice námitka promlčení pod body a) až d), příslušenství ve věci pod body g) a h), psychické mučení pod bodem i), doručování dokumentů pod body j) a k), odepření důkazů pod bodem m), spis pravděpodobně obsahuje podvržený materiál pod body n) a o), chybějící aktivní legitimace žalující strany pod body p) až r) a odmítnutí spojení věcí pod body s) a t), neboť řešením těchto otázek se odvolací soud nezabýval, tyto otázky neřešil. Nejvyšší soud zdůraznil již v usnesení ze dne 18. července 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, které je, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, veřejnosti k dispozici na jeho webových stránkách, že dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (shodně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013).
Předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. nejsou splněny ani ohledně otázek, které dovolatel vznáší k problematice právo na obhajobu pod bodem e) Je přípustné, aby byl někdo odsouzen k zaplacení, aniž by byl před vydáním rozsudku s požadovanou částkou náležitě seznámen? Zejména pokud o to výslovně žádá? a pod bodem f) Je přípustné, aby soud až do vydání konečného rozhodnutí odpíral žalovanému poskytnout tuto informaci? , neboť rovněž na řešení těchto otázek předložených dovolatelem jakožto otázek dovolacím soudem neřešených, napadené rozhodnutí nespočívá, otázka doručování listin, které pro konkrétní řízení slouží jako důkaz, nebyla pro rozhodnutí odvolacího soudu určující. Dovolatel pomíjí, že podle dikce ustanovení § 237 o. s. ř. je jedním z předpokladů přípustnosti dovolání skutečnost, že na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva napadené rozhodnutí závisí, tedy že odvolacím soudem vyřešená právní otázka je pro jeho rozhodnutí určující.
Uvádí-li dovolatel k problematice doručování dokumentů otázku pod bodem l) Soud nemusí doručit žalovanému žalobu?! A pak jej přesto může odsoudit? , není dovolání ani v této části přípustné, neboť dovolatelem předestřená otázka již byla řešena v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. května 2005, sp. zn. 26 Cdo 1469/2004, v němž dospěl k závěru, že nejde o vadu řízení, která by odůvodňovala zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů v případě, kdy soud prvního stupně nedoručil žalovanému žalobu, jestliže je nepochybné, že žalovaný se s obsahem žaloby seznámil. Nedošlo proto k vadě řízení, která by mohla mít vliv na věcnou správnost napadeného rozhodnutí. Odvolací soud dospěl k závěru, že z obsahu spisu je zcela nepochybně zřejmé, že žalovaný byl s obsahem žaloby velmi důkladně seznámen, což plyne nejen ze skutečnosti, že spis osobně studoval, ale i z jeho písemných podání a z elektronické korespondence mezi účastníky. Pro úplnost Nejvyšší soud uvádí, že ani tato otázka nebyla pro rozhodnutí odvolacího soudu určující.
Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud dovolání směřující proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu jeho potvrzujícího výroku ve věci samé odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř., neboť dovolatelem tvrzené předpoklady přípustnosti dány nejsou.
Dovolatel napadl rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu. K podání dovolání proti části prvního výroku rozsudku odvolacího soudu, jíž změnil výrok I. rozsudku soudu prvního stupně tak, že žalobu o zaplacení částky 18 406,62 Kč zamítl, není dovolatel subjektivně oprávněn, neboť z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že dovolání může podat jen ten účastník řízení, jemuž nebylo rozhodnutím odvolacího soudu vyhověno, popřípadě jemuž byla tímto rozhodnutím způsobena újma na jeho právech odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší. Uvedeným výrokem rozsudku odvolacího soudu nebyla žalovanému způsobena žádná újma na jeho právech, když jeho procesnímu návrhu na zamítnutí žaloby bylo tímto výrokem vyhověno. Nejvyšší soud proto v této části dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 243c odst. 3 a § 218 písm. b) o. s. ř. odmítl jako subjektivně nepřípustné.
Směřovalo-li dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu druhého výroku, kterým bylo rozhodnuto o nákladech řízení před soudy obou stupňů, dovolání v této části není vzhledem k ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, neboť výše nákladů řízení, k jejichž úhradě byl žalovaný zavázán za obě řízení (48 050,02 Kč) nepřevyšuje částku 50 000 Kč (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2013, sen. zn. 29 ICdo 34/2013, uveřejněné pod číslem 5/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 26. listopadu 2013, sp. zn. 30 Cdo 3141/2013). Peněžité plnění přiznané výrokem o nákladech řízení přitom nelze pro účely posouzení přípustnosti dovolání považovat za plnění ze vztahu ze spotřebitelské smlouvy, ani když je výrok o nákladech řízení akcesorickým výrokem v rozhodnutí, jež se ve věci samé takového vztahu týkalo (srov. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněného pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud proto dovolání i v této části podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl pro objektivní nepřípustnost.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení § 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 16. prosince 2015

JUDr. Hana G a j d z i o k o v á
předsedkyně senátu