32 Cdo 3389/2013
Datum rozhodnutí: 24.06.2014
Dotčené předpisy: § 92 odst. 1 o. s. ř. ve znění do 31.12.2012, § 239 odst. 2 písm. b) o. s. ř. ve znění do 31.12.2012



32 Cdo 3389/2013

U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně Alia Trade, s.r.o., se sídlem v Praze 1, Jánský vršek 6 , identifikační číslo osoby 25 66 11 91, zastoupené Mgr. Janou Hrdličkovou, advokátkou se sídlem v Praze 6, Muchova 223/9, proti žalovaným 1) J. H., 2) Ing. V. H., zastoupeným JUDr. Ing. Františkem Fílou, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 5, K Radotínu 15 a 3) Nakladatelství H+H Vyšehradská, s.r.o., se sídlem v Jinočanech, Komenského 236, identifikační číslo osoby 25 67 32 20, o zaplacení částky 60,935.046,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 51 Cm 42/1997, o dovoláních žalovaných proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. prosince 2012, č. j. 9 Cmo 339/2012-788, takto:

Dovolání se zamítají .
Odůvodnění:
Městský soud v Praze usnesením ze dne 24. dubna 2012, č. j. 51 Cm 42/1997-765, poté, co Nejvyšší soud usnesením ze dne 28. února 2012, sp. zn. 32 Cdo 4531/2011, zrušil jeho předchozí usnesení ze dne 7. října 2009, č. j. 51 Cm 42/1997-533, spolu s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 2. května 2011, č. j. 9 Cmo 43/2010-726, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, opětovně nepřipustil, aby do řízení jako další žalobkyně přistoupily společnost Creatis, a.s., se sídlem v Praze 1, Jánský vršek 6, identifikační číslo 00 55 31 66 (dále též jen společnost ) a A. T..
Nepřipuštění vstupu navržených účastnic do řízení na straně žalobkyně soud prvního stupně odůvodnil tím, že přistoupení dalších účastníků by bylo nehospodárné a vyvolalo by potřebu dalšího dokazování. Přitom ve věci samé již soud prvního stupně rozhodl - dosud nepravomocným - rozsudkem ze dne 20. dubna 2010, č. j. 51 Cm 42/1997-649, tak, že žalobu zamítl. Připustil-li by vstup nových účastníků do řízení, musel by být rozsudek již jen z tohoto důvodu zrušen.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že vstup dalších žalobkyň do řízení, a to společnosti a A. T., připustil. Poukaz soudu prvního stupně na jím již vydaný rozsudek ve věci samé nepovažoval za relevantní, neboť ve věci nemělo být meritorně rozhodnuto, jestliže běžela lhůta pro podání dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. května 2011, č. j. 9 Cmo 43/2010-726, kterou žalobkyně využila a dovolání skutečně podala. Argumentace opírající se o hospodárnost řízení tak není na místě.
Odvolací soud dále poukázal na závazný právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v této věci ve zrušujícím usnesení ze dne 28. února 2012, sp. zn. 32 Cdo 4531/2011, v němž Nejvyšší soud odmítl jako nesprávný závěr odvolacího soudu obsažený v jeho předchozím usnesení, že v dané věci by bylo možné zjednat nápravu jen záměnou účastníků podle ustanovení § 92 odst. 1 občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ).
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podali všichni žalovaní dovolání (ač samostatná, obsahově obdobná), aniž by se zabývali přípustností dovolání a důvodností z hlediska zákonem stanovených dovolacích důvodů. Dovolatelé namítají, že odvolací soud při rozhodování o návrhu žalobkyně porušil ustanovení § 41a odst. 2 o. s. ř., podle něhož k úkonu účastníka, který je vázán na splnění podmínky, se nepřihlíží. Návrh žalobkyně zněl tak, že soud má vydat usnesení o přistoupení dalších účastníků na straně žalobkyně do řízení tehdy, bude-li mít pochybnosti o tom, kdo je ve sporu aktivně legitimován. S ohledem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. února 2009, sp. zn. 21 Cdo 3119/2008, soud prvního stupně neměl k tomuto úkonu žalobkyně vůbec přihlížet, a v řízení tak nadbytečné usnesení vydat. I pokud by žalobkynin návrh nebyl vázán na splnění podmínky, nemělo mu být vyhověno, neboť absentuje doplnění žalobního petitu, a to konkrétní doplnění toho, čeho se přistoupivší účastníci po žalovaných budou domáhat. V té souvislosti dovolatelé odkazují na usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 9/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen R 9/2002 ). Dovolatelé považují za evidentní, že žalobkyně svým návrhem obchází zákon a rozhodnutí je v rozporu se zásadou hospodárnosti a v tomto směru i s judikaturou Nejvyššího soudu, např. s usnesením ze dne 28. dubna 2005, sp. zn. 26 Cdo 763/2005.
Proto navrhují, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Se zřetelem k datu vydání usnesení odvolacího soudu se pro dovolací řízení uplatní - v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2012.
Dovolání je přípustné podle ustanovení § 239 odst. 2 písm. b) o. s. ř., není však důvodné.
Podle ustanovení § 92 odst. 1 o. s. ř. na návrh žalobce může soud připustit, aby do řízení přistoupil další účastník. Souhlasu toho, kdo má takto do řízení vstoupit, je třeba, jestliže má vystupovat na straně žalobce.
Dovolateli zpochybněný právní závěr, který odvolací soud učinil při posouzení důvodnosti návrhu žalobkyně na přistoupení účastníků do řízení podle ustanovení § 92 odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud již v této věci podrobně zodpověděl (byť k dovolání žalobkyně) v usnesení ze dne 28. února 2012, sp. zn. 32 Cdo 4531/2011 (in www.nsoud.cz), v němž uzavřel, že důvodem návrhu na přistoupení nebyla nejistota žalobkyně o tom, zda nastala skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod práva, když žalobkyně žádnou takovou skutečnost netvrdila, ale okolnost, že žalovaní zpochybnili platnost smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené mezi společností a žalobkyní. Platí-li podle ustálené soudní praxe, že soud se při rozhodování o návrhu podle ustanovení § 107a o. s. ř. platností smlouvy o postoupení pohledávky nezabývá, pak platnost postupní smlouvy může být zpochybněna i poté, kdy se žalobcem stal postupník. Za této situace, kdy nelze učinit jednoznačný závěr, že žalobkyně je věřitelkou pohledávek na základě postupní smlouvy a tedy že má věcnou legitimaci, může být tento nedostatek věcné legitimace žalobkyně, který tu byl již v době, kdy se stala žalobkyní, odstraněn přistoupením dalších účastníků na straně žalobkyně do řízení. Přitom není ani zřejmé (nepochybné), že by žalobkyně nebyla v době, kdy se stala žalobkyní, věcně legitimována a byly by tak dány podmínky nikoliv pro přistoupení dalších účastníků do řízení podle ustanovení § 92 odst. 1 o. s. ř., ale pro záměnu podle ustanovení § 92 odst. 2 o. s. ř. Od svých závěrů dovolací soud nemá důvod se odchýlit ani nyní a odvolací soud se tímto závazným názorem dovolacího soudu správně řídil.
Námitka dovolatelů, že rozhodnutí odvolacího soudu o připuštění vstupu dalších účastníků na straně žalobkyně je v rozporu se zásadou hospodárnosti, není důvodná. Nehospodárnost připuštění vstupu dalšího účastníka do řízení je dána zejména tehdy, jestliže by takový postup vyvolal další dokazování, které by jinak nebylo potřebné a ve svých důsledcích by vedlo k oddálení rozhodnutí ve věci mezi dosavadními účastníky řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2005, sp. zn. 33 Odo 503/2004, in www.nsoud.cz ). Jak vyplývá z obsahu spisu a z odůvodnění nepravomocného rozsudku soudu prvního stupně, ve věci bylo vedeno dokazování právě jen ke zjištění, kdo je věřitelem žalobou uplatněné pohledávky. Připuštění vstupu dalších účastníků do řízení podle ustanovení § 92 odst. 1 o. s. ř. tak v projednávané věci není v rozporu se zásadou hospodárnosti řízení.
Odkaz dovolatelů na závěry vyjádřené v R 9/2002 není přiléhavý, neboť z podání žalobkyně učiněného dne 6. října 2009 obsahujícího návrh na připuštění vstupu dalších účastníků do řízení je zřejmé, že přistupující účastníci se plně připojují k žalobnímu návrhu žalobkyně.
Výhrada dovolatelů zpochybňující správnost rozhodnutí odvolacího soudu tvrzením, že odvolací soud rozhodl v rozporu s ustanovením § 41a odst. 2 o. s. ř., neboť rozhodl o návrhu vázaném na splnění podmínky, není opodstatněná. Z podání žalobkyně ze dne 6. října 2009 (srov. č. l. 529 - 532 spisu) vyplývá, že návrh na přistoupení dalších účastníků do řízení je obsažen v bodě VIII tohoto podání. Dovozují-li dovolatelé, že jde o podmíněný úkon, z textu bodu IX podání, pak nejde o podmínku ve smyslu citovaného ustanovení, ale o neobratnou formulaci, která nemá žádný význam, protože pochybnost (či naopak jistota) rozhodujícího soudu není odkládací ani rozvazovací podmínkou.
Doplnili-li žalovaní 1) a 2) dovolání podáním ze dne 18. prosince 2013, dovolací soud k tomuto doplnění nemohl přihlédnout (srov. § 241b odst. 3 a § 242 odst. 4 o. s. ř.), neboť tak učinili po uplynutí lhůty k podání dovolání.
Jelikož se dovolatelům správnost rozhodnutí odvolacího soudu uplatněnými námitkami zpochybnit nepodařilo a vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (srov. § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení nebylo rozhodnuto, protože nejde o rozhodnutí, kterým se řízení končí (§ 151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 24. června 2014
JUDr. Hana G a j d z i o k o v á předsedkyně senátu