32 Cdo 3373/2008
Datum rozhodnutí: 21.11.2008
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




32 Cdo 3373/2008

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobce O. R., bytem, zastoupeného JUDr. J. H., advokátem, proti žalovaným 1) V. G., a 2) RNDr. T. G., oběma bytem, oběma zastoupeným JUDr. R. S., advokátkou, o zaplacení 4 050 355 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 3 C 346/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. prosince 2007, č.j. 29 Co 482/2007-252 takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 15 827 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. R. S., advokátky.

O d ů v o d n ě n í:

Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. prosince 2007, č.j. 29 Co 482/2007-252, kterým potvrzen rozsudek Okresního soudu Praha-západ ze dne 30. dubna 2007, č.j. 3 C 346/2003-223, o zamítnutí žaloby na zaplacení 4 050 355 Kč s 8% úrokem z prodlení ročně od 1.6.2001 do zaplacení, není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) a nebylo shledáno přípustným ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř).

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po přezkoumání dovolání podle § 242 odst. 3 o. s. ř. dospěl k závěru, že dovolatel v rámci přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zakládá námitku nesprávného právního posouzení ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. o závěru obou soudů, že žalovaní na úkor žalobce nezískali bezdůvodného obohacení, především na zpochybnění skutkových závěrů soudu, a to námitkami k neúplnému dokazování a nesprávnému hodnocení důkazů a zároveň na vytváření vlastních skutkových závěrů, z nichž poté dovolatel dovozuje své právní závěry odlišné od právního závěru odvolacího soudu.

Přezkoumání skutkového závěru při uplatnění přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. však nemůže být předmětem dovolacího přezkumu. Ten se otevírá zásadně jen posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu, nikoliv jiným otázkám, zejména posouzení správnosti či úplnosti skutkových zjištění. Skutkovým podkladem rozhodnutí dovolacího soudu mohou totiž být jen ty skutečnosti a důkazy, které účastníci uvedli v nalézacím řízení, jak jsou zachyceny v soudním spise a uvedeny v odůvodnění rozhodnutí. Skutkový stav věci a výsledky důkazního řízení nemohou před dovolacím soudem doznat změny. Dovolací soud není oprávněn při zkoumání přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zabývat se jinými než právními otázkami a je vázán skutkovými zjištěními odvolacího soudu.

Ze skutkových závěrů obou soudů vyplývá, že nedošlo k dokončení a předání díla v souladu s ujednáním podle smlouvy o dílo, uzavřené dne 3.1.2000 mezi objednateli díla (žalovanými) a zhotovitelem díla (žalobcem), jejímž předmětem byla rekonstrukce vily žalovaných podle vypracovaného položkového rozpočtu, a to ani v dodatečné lhůtě do 31.3.2001. Námitka dovolatele, že soudy pochybily, pokud dovodily, že žalovaní platně odstoupili od smlouvy o dílo dopisem ze dne 19.7.2001, neboť od dokončeného a splněného díla nelze odstoupit, je tudíž neoprávněná, když je založena na dovolatelem vytvořeném vlastním skutkovém zjištění o dokončení a splnění předmětného díla, což ze skutkových zjištění soudů nevyplývá. Odvolací soud vyšel ze zjištění, že žalobce nejen že neprovedl dílo v termínu, ale dílo prováděl vadně, v rozporu s projektovou dokumentací, technickými normami i právními předpisy, z čehož správně dovodil, že smlouva zanikla odstoupením od ní z důvodů ležících na straně žalobce, jako zhotovitele.

Dovolatel dále zdůrazňuje, že žalobou uplatněnou částku nepožaduje z titulu zaplacení prací resp. materiálu, které byly předmětem uvedené smlouvy o dílo, ale z titulu provedených víceprácí nad rámec uzavřené smlouvy o dílo. Dovolatel v této souvislosti namítá neúplné dokazování, nebyl-li proveden jím navržený důkaz místního šetření soudem, které by mohlo potvrdit, že věci, jejichž zaplacení žalobce požaduje, jsou skutečně v užívaní žalovaných. Namítá rovněž, že soud se dostatečně nezabýval listinnými důkazy prokazující potřebnou účast či součinnost žalovaných na pořízení věcí, jejichž cena je předmětem žaloby.

Je nutno však konstatovat, že případná skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuelně vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, případně že skutkový závěr soudu vychází z neúplného dokazování, jak dovolatel namítá v souvislosti s nepřijetím navrženého důkazu provedením místního šetření a provedením dalších listinných důkazů, čímž poukazuje na nesprávný procesní postup soudu, pak by řízení mohlo být postiženo vadou ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Z důvodu uvedeného v tomto ustanovení však může dovolatel při v úvahu připadající přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen za předpokladu, že tvrzená vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy. O takový případ se ale v dané věci nejedná, jedná-li si se pouze o námitku ke konkrétnímu procesnímu postupu soudu.

Rovněž dovolatelem namítané nesprávné hodnocení některých listinných důkazů nemůže být předmětem dovolacího přezkumu (srov. § 241a odst. 3 o. s. ř. a Občanský soudní řád, komentář, Bureš, Drápal, Krčmář a kol., C.H.BECK, 7. vydání r. 2006, str. 1268).

Za uvedeného skutkového stavu, že dílo nebylo ve lhůtě řádně dokončeno (§ 554 odst. 1 obch. zák.) a správného právního posouzení zániku smlouvy o dílo platným odstoupením od smlouvy o dílo žalovanými z důvodů na straně žalobce, nemohl dovolací soud dospět k jinému závěru, než že soudy rozhodly v souladu s hmotným právem, pokud aplikovaly ustanovení § 544 odst. 1 obchodního zákoníku, podle něhož má-li ke zhotovované věci vlastnické právo objednatel a věc nelze vzhledem k její povaze vrátit nebo předat zhotoviteli, je objednatel povinen uhradit zhotoviteli to, o co se objednatel zhotovováním věci obohatil, jestliže závazek zanikl z důvodu, za který objednatel neodpovídá.

Odvolací soud se poté správně zabýval zjištěním výše bezdůvodného obohacení, které měli podle tvrzení žalobce žalovaní na jeho úkor získat. Ze znaleckého posudku Ing. P., provedeného jako listinný důkaz, vyplynulo, že provedené dílo včetně víceprací bylo ohodnoceno částkou 30 406 632 Kč. Dále vyšel z tvrzení žalobce, že mu žalovaní na zálohách zaplatili 34 320 111 Kč a z tvrzení žalovaných, že žalobci zaplatili 38 126 115 Kč. Z uvedeného je zřetelné, že oba soudy nepochybily, jestliže dospěly k závěru, že žalovaní na úkor žalobce bezdůvodné obohacení nezískali, pokud ani jedna z uvedených částek, které měly být zaplaceny na zálohách, není nižší než hodnota díla, kterou žalovaní od žalobce získali. Závěr, že žalobce nemá nárok na úhradu žádné částky, když naopak žalovaní žalobce tzv. přeplatili, není tedy v rozporu s hmotným právem, jestliže se žalovaní na úkor žalobce nijak neobohatili.

Námitka dovolatele směřující proti obsahu listinných důkazů provedených znaleckými posudky Ing. P. a Ing. B. je s ohledem na výše uvedené pouhou nespokojeností se zjištěným skutkovým stavem o hodnotě díla získaného žalovanými činností žalobce, včetně jím dodaných víceprací, a zároveň nesouhlasem s hodnocením těchto listinných důkazů. Tyto námitky, jak však již bylo výše uvedeno, nemohou být předmětem dovolacího přezkumu při uvažované přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Nejvyšší soud tedy dospěl k závěru, že odvolací soud neřešil otázky, které by byly v rozporu s hmotným právem, a ani z jiných okolností nedospěl k závěru o tom, že napadené rozhodnutí po právní stránce ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. zásadní význam má.

Dovolání žalobce tudíž směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, proto je Nejvyšší soud aniž se mohl věcí dále zabývat podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Podle výsledku dovolacího řízení mají žalovaní právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení za jeden úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání), které sestávají z odměny advokáta ve výši 13 000 Kč § 3 odst. 1, § 10 odst. 3, § 15 v návaznosti na § 14 odst. 1, § 18 odst. 1 vyhlášky a § 19a č. 484/2000 Sb., ve znění vyhl. č. 277/2006 Sb., kterou se stanoví paušální odměny za zastoupení účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (advokátní tarif) a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění vyhl. č. 276/2006 Sb.), a po přičtení 19% daně z přidané hodnoty ve výši 2 527 Kč (srov. § 137 odst. 3 o. s. ř., § 37 z. č. 235/2004 Sb.), tedy celkem ve výši 15 827 Kč.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li povinný co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávnění navrhnout výkon rozhodnutí.

V Brně dne 21. listopadu 2008

JUDr. Kateřina Hornochová

předsedkyně senátu