32 Cdo 3366/2016
Datum rozhodnutí: 14.11.2016
Dotčené předpisy: § 87 písm. c) o. s. ř. ve znění od 01.01.2014



32 Cdo 3366/2016
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně Home Care Services & Supplies, s. r. o. , se sídlem v Praze 6 Břevnově, Patočkova 1471/77, PSČ 169 00, identifikační číslo osoby 25610619, zastoupené JUDr. Jiřím Všetečkou, advokátem, se sídlem v Hradci Králové, Orlická 163/18, PSČ 500 03, proti žalované Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky , se sídlem v Praze Vinohradech, Orlická 2020/4, PSČ 130 00, identifikační číslo osoby 41197518, o zaplacení částky 633 022 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 27 C 271/2015, o dovolání žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 4. 2016, č. j. 15 Co 164/2016-76, takto:

Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 4. 2016, č. j. 15 Co 164/2016-76, se mění tak, že usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 14. 1. 2016, č. j. 27 C 271/2015-61, se potvrzuje .
O d ů v o d n ě n í :
Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu podaným dne 3. 8. 2015 se žalobkyně po žalované zdravotní pojišťovně domáhá zaplacení částky 633 022 Kč s úrokem z prodlení z titulu úhrady za zdravotní služby, které poskytla pojištěncům žalované. Žalobu podala u Obvodního soudu pro Prahu 1, v jehož obvodu má sídlo organizační složka žalované, regionální pobočka Praha, pobočka pro Hlavní město Prahu a Středočeský kraj.
Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 14. 1. 2016, č. j. 27 C 271/2015-61, vyslovil svoji místní nepříslušnost s tím, že po právní moci usnesení věc postoupí Obvodnímu soudu pro Prahu 3 jako soudu místně příslušnému. Dovodil, že § 87 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř. ), upravuje místní příslušnost danou na výběr ve sporech mezi podnikatelskými subjekty, žalovaná však představuje druh veřejnoprávní korporace a nelze ji podřadit pod pojem podnikatel, tak jak jej charakterizuje platný občanský zákoník.
Městský soud v Praze k odvolání žalobkyně v záhlaví označeným rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že místní nepříslušnost Obvodního soudu pro Prahu 1 se nevyslovuje. Svůj závěr o místní příslušnosti Obvodního soudu pro Prahu 1 odůvodnil pouze tak, že žalovaná má v obvodu tohoto soudu organizační složku, že spor se týká této organizační složky a že žalobkyně měla právo na výběr místně příslušného soudu podle § 87 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tohoto práva využila a její výběr je třeba respektovat.
Usnesení odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, jež shledává přípustným pro řešení otázky procesního práva, v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešené, zda se ve sporu o plnění z prostředků veřejného zdravotního pojištění mezi poskytovatelem zdravotních služeb a zdravotní pojišťovnou uplatní postup podle § 87 písm. c) o. s. ř.
Dovolatelka zdůrazňuje, že byla zřízena zákonem č. 551/1991 Sb., o Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, podle jehož § 7 odst. 6 nesmí s prostředky plynoucími z veřejného zdravotního pojištění podnikat, není tedy v této oblasti podnikatelem a nelze na ni jako na podnikatele ve smyslu §§ 420 a 421 o. z. ani nahlížet a že nedisponuje v této rovině organizovaným souborem jmění, který by jako podnikatel vytvořila a který by z její vůle sloužil k provozování této její činnosti, to jest závodem, ani jej nezískala jiným způsobem. Argumentuje ve prospěch názoru, že novelou občanského soudního řádu provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. byl s účinností od 1. 1. 2001 zúžen okruh subjektů, u nichž má žalobce možnost využít institutu místní příslušnosti na výběr dané dle § 87 písm. c), pouze na podnikatele, jejichž podnik je tvořen organizačními složkami, a účelem změny tohoto ustanovení provedené s účinností od 1. 1. 2014 zákonem č. 293/2013 Sb. bylo pouze sjednocení terminologie. Výklad jdoucí nad rámec takovéhoto smyslu citovaného ustanovení má za nepřípustně extenzivní a ústavně nekonformní a vytýká odvolacímu soudu, že se v odůvodnění napadeného rozhodnutí nevypořádal s jejími argumenty a s argumenty soudu prvního stupně.
Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené usnesení změnil tak, že usnesení soudu prvního stupně se potvrzuje, popřípadě aby napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve svém vyjádření k dovolání navrhuje, aby dovolání bylo odmítnuto jako nepřípustné, případně zamítnuto. Argumentuje závěry Ústavního soudu k otázce příslušnosti obecných soudů, podle nichž subjekt, jenž nebyl založen za účelem podnikání a při zabezpečování veřejných potřeb vstupuje do obchodních styků s podnikateli, má z hlediska hmotného práva postavení obdobné postavení podnikatele a je ústavně konformním postupem, jestliže obecný soud aplikuje procesní předpis v logické shodě s předpisem hmotněprávním. Žalobkyně vyjadřuje přesvědčení, že otázka místní příslušnosti soudu ve sporech vedených proti žalované podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 byla do té míry zřejmá, že neotevírala žádné výkladové problémy, a novelizace provedená s účinností od 1. 1. 2014 nepřinesla žádnou kvalitativní změnu. Poukazuje na to, že žalovaná kromě správy veřejného zdravotního pojištění vyvíjí rovněž činnost podléhající dani z příjmů a nabízí též komerční pojištění.
Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou při splnění podmínky povinného zastoupení (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se dovolací soud nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Podle § 237 o. s. ř. je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem posouzena jinak.
V době, kdy bylo podáno dovolání v souzené věci, dovolatelkou předestřená otázka procesního práva v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu skutečně řešena nebyla, v mezidobí však k jejímu vyřešení došlo. Nejvyšší soud vysvětlil v usnesení ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. 23 Cdo 2023/2016, vydaném v řízení mezi týmiž účastníky, že § 87 písm. c) občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2001, předvídá možnost žalobce zvolit místně příslušný soud podle organizační složky podniku žalovaného, od 1. 1. 2014 pak podle závodu žalovaného. Tzv. závod podle § 502 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen o. z. ) představuje organizovaný soubor jmění, který podnikatel vytvořil a který z jeho vůle slouží k provozování jeho činnosti. Má se za to, že závod tvoří vše, co zpravidla slouží k jeho provozu. V současném znění, stejně jako ve znění do 31. 12. 2013, tak jde o organizovanou složku provozovanou podnikatelem, obchodní závod podle § 502 o. z. tudíž vytváří pouze podnikatel. Místní příslušnost daná na výběr dle § 87 písm. c) občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2014, tak umožňuje žalobci zvolit vedle obecného soudu žalovaného podnikatele takový místně příslušný soud, v jehož obvodu realizuje žalovaný podnikatel svoji činnost prostřednictvím organizační složky svého závodu, za předpokladu, že projednávaná věc se této složky přímo týká. Nejvyšší soud uzavřel, že žalovaná je sice právnickou osobou, jejíž organizační strukturu tvoří mimo jiné její regionální pobočky a klientská pracoviště, není však podnikatelem a nelze ani na ni jako na podnikatele podle § 420 až § 421 o. z. nahlížet, žalobkyně tak nemá možnost zvolit místně příslušný soud podle organizační složky žalované ve smyslu § 87 písm. c) o. s. ř.
Protože též v souzené věci je předmětem řízení nárok na plnění z prostředků veřejného zdravotního pojištění, tedy nárok ze závazkového vztahu v oblasti, v níž žalovaná nevykonává výdělečnou činnost živnostenským nebo obdobným způsobem ve smyslu § 420 odst. 1 o. z. a nemá k podnikání v této oblasti ani živnostenské nebo jiné oprávnění ve smyslu § 421 odst. 2 o. z. (nemůže mít, neboť v ní má podnikání zákonem výslovně zapovězeno), nelze ji v takovém závazkovém vztahu (se zřetelem k této činnosti, srov. § 420 odst. 1 o. z.) za podnikatele považovat ani nelze mít za to, že je podnikatelem [srov. shodně Lavický, P. a kol.: Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1 654). Komentář. 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1608 až 1612]. V intencích závěrů usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 2023/2016 tak v souzené věci předpoklady pro volbu místně příslušného soudu podle organizační složky žalované ve smyslu § 87 písm. c) o. s. ř. splněny nejsou.
Dovolání je tedy přípustné, neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené (byť později přijaté) rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Protože se Nejvyšší soud od řešení zvoleného v usnesení sp. zn. 23 Cdo 2023/2016 odchýlit nehodlá (nedospívá k závěru, že by měl příslušnou otázku procesního práva řešit jinak), je dovolání nejen přípustné, nýbrž zároveň též důvodné, neboť nelze než uzavřít, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).
Právní posouzení soudu prvního stupně, podle něhož je s ohledem na skutečnost, že žalovaná není podnikatelem, dána místní příslušnost obecná podle § 84 a § 85 odst. 3 o. s. ř., je tedy správné a nesprávné je měnící rozhodnutí odvolacího soudu, založené na názoru opačném. Protože v procesních poměrech souzené věci dosavadní výsledky řízení umožňují ve věci rozhodnout, Nejvyšší soud napadené usnesení podle § 243d písm. b) o. s. ř. změnil a usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
O náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího, rozhodne soud v rozhodnutí, kterým se řízení končí (§ 151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 14. listopadu 2016

JUDr. Pavel P ř í h o d a
předseda senátu