32 Cdo 3349/2014
Datum rozhodnutí: 27.01.2016
Dotčené předpisy: § 243c odst. 1 předpisu č. 99/1963Sb., § 2 písm. g) předpisu č. 168/1999Sb.




32 Cdo 3349/2014

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobkyně templum a. s. , se sídlem v Praze 8, Vosmíkových 1681/11, PSČ 180 00, identifikační číslo osoby 28099419, zastoupené JUDr. Michalem Fraňo, advokátem, se sídlem v Praze 2, Jana Masaryka 364/23, PSČ 120 00, proti žalované Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group , se sídlem v Praze 8, Pobřežní 665/21, PSČ 186 00, identifikační číslo osoby 47116617, o zaplacení 914 082 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 12 C 293/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. března 2014, č. j. 21 Co 90/2014-166, takto:

I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. března 2014, č. j. 21 Co 90/2014-166, v prvním výroku v části, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 7. listopadu 2013, č. j. 12 C 293/2012-143, ve výroku I. v části, ve které byla zamítnuta žaloba o zaplacení 443 682 Kč, a ve druhém výroku o nákladech odvolacího řízení, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 7. listopadu 2013, č. j. 12 C 293/2012-143, ve výroku I. v části, ve které byla zamítnuta žaloba o zaplacení 443 682 Kč, a ve výroku II. o nákladech řízení, se ruší a věc se v tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá .

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 7. listopadu 2013, č. j. 12 C 293/2012-143, zamítl žalobu o zaplacení 914 082 Kč (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
Ve výroku označeným rozsudkem Městský soud v Praze k odvolání žalobkyně rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Soudy obou stupňů vyšly z toho, že:
1) Dne 21. února 2008 byla mezi společností ŠkoFIN s. r. o. a společností TOKO OKNA s. r. o. uzavřena smlouva o finančním leasingu č. 650577, na základě které společnost ŠkoFIN s. r. o. jako leasingový pronajímatel a vlastník vozidla AUDI Q7, RZ 3M4 4331 (dále též jen předmětné vozidlo ), přenechala dne 25. dubna 2008 předmětné vozidlo společnosti TOKO OKNA s. r. o. jako leasingovému nájemci k užívání za sjednanou úplatu. Leasingový nájemce byl oprávněn předmětné vozidlo provozovat po dobu 60 měsíců a po uplynutí této doby byl oprávněn předmětné vozidlo od leasingového pronajímatele koupit. Nebezpečí škod na předmětném vozidle a rizika s předmětným vozidlem spojená měl po celou dobu leasingové smlouvy podle ujednání obou stran nést leasingový nájemce.
2) Dne 20. března 2012 byla v důsledku provozu vozidla Avia, RZ 2U1 0986, způsobena dopravní nehoda, při které došlo k poškození předmětného vozidla. Odpovědnost za škodu způsobenou provozem vozidla Avia, RZ 2U1 0986, byla pojištěna společností IZ Real s. r. o. u žalované pojistnou smlouvou č. 6245933017. Škodní (pojistná) událost byla žalovanou vedena pod č. 6120014613.
3) Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 10. července 2012 postoupila společnost TOKO OKNA s. r. o. žalobkyni pohledávku na pojistné plnění v důsledku škody na předmětném vozidle ze škodní (pojistné) události č. 6120014613.
Odvolací soud shledal jako správný závěr soudu prvního stupně, podle kterého žalobkyně není aktivně věcně legitimována k náhradě škody ve výši 443 682 Kč představující náklady vynaložené společností TOKO OKNA s. r. o. jako leasingovým nájemcem na opravu předmětného vozidla, neboť této náhrady by se v souladu s § 6 odst. 2 písm. b) a s § 9 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), ve znění účinném do 31. prosince 2012, mohl domáhat pouze vlastník předmětného vozidla, kterým byla v době nehody společnost ŠkoFIN s. r. o., nikoliv leasingový nájemce. V této souvislosti odvolací soud odkázal na důvody rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2002, sp. zn. 25 Cdo 78/2001, a ze dne 29. března 2007, sp. zn. 25 Cdo 267/2005, uveřejněného pod číslem 6/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti dostupná, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu dále uvedená, na webových stránkách Nejvyššího soudu.
Jako opodstatněný odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně neshledal ani žalobkyní uplatněný nárok na náhradu škody ve výši 470 400 Kč, která měla společnosti TOKO OKNA s. r. o. vzniknout zaplacením půjčovného (nájemného) za nájem náhradního vozu v době od 20. března 2012 do 10. července 2012. I v tomto případě měl podle odvolacího soudu náhradu škody vymáhat především leasingový pronajímatel, na kterého se měl leasingový nájemce se žádostí o vypůjčení náhradního vozidla obrátit předem. Odvolací soud zdůraznil skutečnost, že výše nájemného zaplaceného společností TOKO OKNA s. r. o. za náhradní vůz, kterým bylo vozidlo Mitsubishi Pajero, byla značně vysoká. U srovnatelného vozu je totiž obecně nájemné cca poloviční, sjednané leasingové splátky činily dokonce přibližně pouhou čtvrtinu zaplaceného nájemného. Odvolací soud v této souvislosti odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2010, sp. zn. 25 Cdo 3911/2007, podle kterého důkazní břemeno o výjimečných okolnostech odůvodňujících v konkrétním případě přiznání náhrady v částce vyšší, než je obvykle potřebná k pronájmu srovnatelného vozu, leží na poškozeném. Odvolací soud dále uvedl, že v řízení nebylo postaveno na jisto, od kdy do kdy oprava předmětného vozidla trvala a zda byla tato doba pro jeho opravu přiměřená. Nelze proto podle odvolacího soudu posoudit, zda doba nájmu náhradního vozidla byla s ohledem na obvyklou délku opravy předmětného vozidla vzhledem k rozsahu jeho poškození účelná, a tedy zda byly náklady na zapůjčení náhradního vozidla vynaloženy přiměřeně. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno k tvrzení, že společnosti TOKO OKNA s. r. o. škoda vůbec vznikla a že náklady na vypůjčení náhradního vozidla byly vynaloženy nutně a účelně.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, majíc za to, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a to výkladu pojmu poškozený uvedeného v § 2 písm. g) zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla. Dovolání dovolatelka podala z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, neboť odvolací soud správně zvolenou právní normu nesprávně vyložil, resp. jejím výkladem se ani nezabýval a věci se zbavil pouhým odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu, která se ovšem týká skutkově i právně odlišných sporů .
Dovolatelka v dovolání zdůrazňuje, že leasingový vztah není srovnatelný s běžným vztahem nájemním. Vlastnické právo leasingového pronajímatele je téměř holé, jedná se o vlastnictví ryze formální, jehož jediným účelem je zajištění leasingového pronajímatele pro případ prodlení leasingového nájemce s úhradou leasingových splátek. Jako skutečný vlastník se v leasingovém vztahu chová leasingový nájemce, který je provozovatelem vozidla a který nese následky škody na vozidle vzniklé. Nese-li leasingový nájemce nebezpečí škody na vozidle, musí být podle dovolatelky též oprávněn domáhat se na jiných osobách náhrady nákladů, které na odstranění škody vynaložil. Leasingový pronajímatel nemá v takovém případě žádný důvod cokoli v důsledku škodní události nárokovat, neboť v jeho majetku žádný úbytek nenastal, nic nepostrádá a nic mu nechybí.
Dovolatelka se dále neztotožňuje s názorem odvolacího soudu, podle kterého v žalobě nárokovala částku mimořádnou, přesahující adekvátní hodnotu poškozeného vozidla. I kdyby tomu tak bylo, měl jí odvolací soud přiznat náhradu podle něj adekvátní, nikoliv žalobu zcela zamítnout. K prokázání tvrzení, že zaplacené nájemné bylo obvyklé v kategorii vozů srovnatelných s předmětným vozidlem, dovolatelka označila potřebné důkazy. Doba nájmu náhradního vozidla byla ovlivněna především skutečností, že žalovaná škodu dosud nenahradila.
Dovolatelka požaduje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu a rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvádí, že s dovoláním žalobkyně nesouhlasí, rozsudek odvolacího soudu považuje za správný. Žalovaná proto navrhuje, aby dovolací soud dovolání zamítl.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř. ), oprávněnou osobou při splnění podmínek povinného zastoupení (§ 241 odst. 1, odst. 4 o. s. ř.), se zabýval nejdříve otázkou přípustnosti dovolání.
Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle § 237 o. s. ř. pak platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Žalobou uplatněný nárok sestává ze dvou dílčích nároků s relativně samostatným skutkovým základem, z nároku na náhradu škody ve výši 443 682 Kč představujícího náklady vynaložené na opravu vozidla a z nároku na náhradu škody ve výši 470 400 Kč, která měla vzniknout zaplacením půjčovného za nájem náhradního vozu. Přípustnost dovolání stran každého z těchto dílčích nároků bude třeba zkoumat odděleně.
Ve vztahu k oběma z dílčích nároků spatřuje dovolatelka splnění předpokladů přípustnosti dovolání v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky výkladu § 2 písm. g) zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, tedy otázky aktivní věcné legitimace, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Oproti v pořadí prvnímu z uvedených dílčích nároků však částku 470 400 Kč odvolací soud dovolatelce nepřiznal nejen z důvodu nedostatku její aktivní věcné legitimace, nýbrž též proto, že neunesla důkazní břemeno stran tvrzení, že jejímu právnímu předchůdci škoda vůbec vznikla a že náklady na vypůjčení náhradního vozidla byly vynaloženy nutně a účelně. Každý z těchto závěrů přitom obstojí jako samostatný důvod pro zamítnutí žaloby. Se závěrem o neunesení důkazního břemene sice dovolatelka v dovolání také polemizuje, ve vztahu k němu však předpoklad přípustnosti dovolání v intencích § 237 o. s. ř. nikterak nevymezuje, natož pak způsobem, jenž by vyhověl požadavkům na obsahové náležitosti dovolání stanoveným zákonem a blíže vysvětleným v ustálené judikatuře Nejvyššího soudu. V tomto rozsahu dovolání trpí vadami, jež nebyly po dobu trvání lhůty k dovolání odstraněny (§ 241b odst. 3 věta první o. s. ř.) a pro něž nelze v řízení pokračovat (§ 243c odst. 1 věta první o. s. ř.), tj. ve vztahu k tomuto závěru nelze ani zkoumat přípustnost dovolání, natož pak tento závěr (resp. právní otázku s ním související) podrobit dovolacímu přezkumu.
I podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 platí, že spočívá-li rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí návrhu, není dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v ustanovení § 237 o. s. ř. (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, ze dne 3. prosince 2013, sp. zn. 29 Cdo 1640/2013, či ze dne 25. března 2014, sp. zn. 29 Cdo 3558/2013). Tento závěr se uplatní obdobně též v případě, kdy dovolání ve vztahu k jedné z těchto otázek trpí vadami, pro něž nelze v tomto rozsahu v řízení pokračovat (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. září 2015, sp. zn. 32 Cdo 1145/2015).
V poměrech souzené věci to znamená, že nezdařilo-li se dovolatelce otevřít dovolacímu přezkumu řešení otázky unesení důkazního břemene, pak nemůže přivodit závěr o přípustnosti dovolání stran dílčího nároku ve výši 470 400 Kč ta část dovolací argumentace, jíž dovolatelka vymezuje předpoklad přípustnosti dovolání ve vztahu k řešení druhé z otázek. Byl-li postačujícím důvodem k zamítnutí žaloby závěr o neunesení důkazního břemene a tento závěr dovolacímu přezkumu otevřen není, pak na řešení otázky aktivní věcné legitimace napadené rozhodnutí v příslušné části ve skutečnosti nezávisí (srov. § 237 o. s. ř.). I kdyby totiž byl výsledkem dovolacího přezkumu řešení této druhé otázky závěr, že odvolací soud posoudil aktivní věcnou legitimaci nesprávně, tento závěr by se nemohl projevit v poměrech dovolatelky; na výsledku sporu by to ničeho nezměnilo.
V rozsahu, v němž směřuje proti té části prvního výroku napadeného rozhodnutí, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. v části, ve které byla zamítnuta žaloba o zaplacení 470 400 Kč, proto Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Dovolání je však přípustné podle § 237 o. s. ř. v rozsahu, v němž směřuje proti té části prvního výroku napadeného rozhodnutí, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. v části, ve které byla zamítnuta žaloba o zaplacení 443 682 Kč, neboť rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení dovolatelkou vymezené otázky výkladu § 2 písm. g) zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
V rozsahu, v němž je přípustné, je dovolání též důvodné.
V rozsudku ze dne 24. dubna 2014, sp. zn. 25 Cdo 689/2012, Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož leasingový nájemce vozidla, který byl v době trvání leasingového nájmu na základě smluvního ujednání s vlastníkem vozidla (leasingovým pronajímatelem) oprávněn (zmocněn) nechat pronajaté vozidlo opravit a který opravu učinil na své vlastní náklady, ačkoli za poškození vozidla je odpovědný někdo jiný, má právo na náhradu škody a stejně tak má přímý nárok na pojistné plnění proti pojišťovně z pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem motorového vozidla, jehož provozovatel je pojištěn ve smyslu zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla. Vlastník věci (leasingový pronajímatel) tyto náklady nevynaložil a podle smluvního ujednání s nájemcem je ani vynaložit nebyl povinen. Jako nepřípadný pak Nejvyšší soud považoval odkaz na skutkově odlišný případ řešený Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 30. října 2002, sp. zn. 25 Cdo 78/2001. V uvedené věci leasingový nájemce nežaloval náklady, které vynaložil na uvedení vozidla do původního stavu, nýbrž požadoval nahradit rozdíl mezi časovou cenou vozidla v době nehody a cenou, za kterou vůz po nabytí do svého vlastnictví prodal, přičemž poškození vozu bylo nahrazeno z pojistky.
Nezkoumal-li odvolací soud, zda byla společnost TOKO OKNA s. r. o. jako leasingový nájemce podle leasingové smlouvy oprávněna, popř. dokonce povinna, nechat předmětné vozidlo na své náklady opravit (že k takovému ujednání pravděpodobně došlo, naznačuje skutečnost, že leasingový nájemce podle smlouvy nesl nebezpečí škod na předmětném vozidle a rizika s předmětným vozidlem spojená), pak se od shora uvedených judikatorních závěrů odchýlil. Protože Nejvyšší soud neshledává důvod, proč by měl příslušnou svou rozhodovací praxi měnit, je opodstatněn závěr, že právní posouzení věci odvolacím soudem je neúplné a tudíž nesprávné.
Dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. tak byl uplatněn právem. Nejvyšší soud proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozhodnutí odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. v odpovídajícím rozsahu, jakož i v závislém výroku o nákladech odvolacího řízení, zrušil. Důvody, pro které nemohlo obstát rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají i na rozhodnutí soudu prvního stupně; Nejvyšší soud proto v odpovídajícím rozsahu zrušil i je a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud i pro soud prvního stupně závazný (§ 243g odst. 1 část věty první za středníkem, § 226 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Rozhodné znění občanského soudního řádu, podle kterého dovolací soud dovolání projednal a rozhodl o něm (do 31. prosince 2013), se podává z článku II. bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 27. ledna 2016

JUDr. Pavel Příhoda předseda senátu