32 Cdo 3329/2013
Datum rozhodnutí: 07.04.2014
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013



32 Cdo 3329/2013


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně Mališ Nevrkla Legal, advokátní kancelář, s. r. o. , se sídlem v Praze 2, Na Rybníčku 1329/5, PSČ 120 00, identifikační číslo osoby 28909771, zastoupené MUDr. Mgr. Zdeňkem Kubicou, advokátem, se sídlem v Praze 1, Revoluční 655/1, PSČ 110 00, proti žalované Vítkov Invest s. r. o. , se sídlem v Praze 2, Na Kozačce 6/1288, PSČ 120 00, identifikační číslo osoby 26429586, zastoupené Mgr. Lukášem Damborským, advokátem, se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 846/1, PSČ 110 00, o zaplacení částky 7,448.189,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 37 Cm 225/2010, o dovolání žalované proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. dubna 2013, č. j. 3 Cmo 279/2012-353, takto:
Dovolání se odmítá.
O d ů v o d n ě n í:

Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. článku II., části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2 článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013 (dále též jen o. s. ř. ).
Dovolání žalované proti v záhlaví označenému usnesení, kterým Vrchní soud v Praze zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. dubna 2012, č. j. 37 Cm 225/2010-235 (jímž byla žalobkyni přisouzena částka 1,652.937,- Kč s úrokem z prodlení, co do částek 5,792.727,- Kč a 2.525,- Kč s úroky z prodlení byla žaloba zamítnuta a bylo rozhodnuto o nákladech řízení), a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, není přípustné.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Dovolání proti kasačnímu rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé může být přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř.
Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Prostřednictvím námitky, že rozhodnutí odvolacího soudu je pro nedostatek důvodů nepřezkoumatelné, dovolatelka otázku procesního práva, na jejímž vyřešení závisí napadené rozhodnutí, nevymezila. Takové závěry, jež dovolatelka stran přípustnosti dovolání v procesní úpravě účinné od 1. ledna 2013 dovozuje z usnesení Ústavního soudu ze dne 28. března 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13 (jež je veřejnosti dostupné na webových stránkách Ústavního soudu), z tohoto rozhodnutí nevyplývají, nehledě na to, že nálezová judikatura Ústavního soudu je ustálena v závěru, podle něhož usnesení Ústavního soudu nejsou závazná erga omnes (srov. nález Ústavního soudu ze dne 13. září 2007, sp. zn. I. ÚS 643/06, uveřejněný pod číslem 142/2007 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), resp. nejsou považována za závazná ani pro Ústavní soud, ani za obecně precedenčně významná (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 13. listopadu 2007, sp. zn. IV. ÚS 301/05, uveřejněný pod číslem 190/2007 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
Nejvyšší soud ostatně - vzhledem k rozsahu a obsahu dovolatelčiny argumentace - poukazuje na svůj rozsudek ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen R 100/2013 ), v němž formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož i když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly - podle obsahu odvolání - na újmu uplatnění práv odvolatele; obdobně pak platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly - podle obsahu dovolání - na újmu uplatnění práv dovolatele.
Předkládá-li pak dovolatelka bez bližšího upřesnění jako otázku dosud v rozhodování dovolacího soudu neřešenou otázku nepřezkoumatelnosti zrušujícího rozhodnutí odvolacího soudu , pak ani tímto způsobem neoznačuje otázku odpovídající kritériím stanoveným v § 237 o. s. ř.
Při řešení otázky, zda je žaloba se zřetelem na vymezení předmětu řízení projednatelná, se odvolací soud od judikatorně vymezených požadavků na obsah žaloby neodchýlil (srov. závěry Nejvyššího soudu formulované např. v usnesení ze dne 28. května 1998, sp. zn. 2 Odon 154/97, uveřejněném v časopise Soudní judikatura, číslo sešitu 17, ročník 1998, pod číslem 119, v usnesení ze dne 21. května 1996, sp. zn. 2 Cdon 245/96, uveřejněném v témže časopise, číslo sešitu 1, ročník 1998, pod číslem 4, a v usnesení ze dne 15. října 2002, sp. zn. 21 Cdo 370/2002, uveřejněném tamtéž, číslo sešitu 11, ročník 2002, pod číslem 209). Podle obsahu spisu žalobkyně již v žalobě uvedla, že má nárok na mimosmluvní odměnu za devět úkonů právní služby, přičemž žalované vyúčtovala pouze část mimosmluvní odměny v rozsahu (sic!) čtyř úkonů právní služby, tedy v žalobou uplatněné částce 7,445.664,- Kč (č. l. 26 spisu). Že se v řízení nedomáhá odměny za čtyři určité úkony právní služby z poskytnutých devíti, nýbrž poměrné části z celkové odměny za devět poskytnutých úkonů, vypočítané jako čtyřnásobek mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (tedy 4/9 z výše celkové odměny), takže údaj o čtyřech úkonech je pouze složkou zvoleného způsobu výpočtu poměrné části zvolené k uplatnění, zdůraznila též při jednání před soudem I. stupně konaném dne 16. února 2012, v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně (č. l. 258 spisu) a ve vyjádřeních ze dne 23. července 2012 (č. l. 314 spisu) a ze dne 7. ledna 2013 (č. l. 341 spisu).
Ani otázku přezkoumatelnosti rozsudku soudu prvního stupně v závěru, že nebyly prokázány skutečnosti umožňující dovodit uzavření dohody o úplatě za poskytovanou právní pomoc, odvolací soud neřešil v rozporu s ustálenými judikatorními závěry Ústavního soudu a Nejvyššího soudu formulujícími požadavky na kvalitu odůvodnění soudního rozhodnutí. Nelze přitakat argumentaci dovolatelky, že z rozhodnutí soudu prvního stupně není zřejmé, jak se vypořádal s poznatky, které učinil z jednotlivých důkazů, a na základě jakých úvah k dovolatelkou zpochybňovanému skutkovému závěru dospěl. V této otázce se pak ve všem všudy uplatní též závěry shora citovaného R 100/2013.
Oproti mínění dovolatelky otázku procesního či hmotného práva v intencích ustanovení § 237 o. s. ř. neotevírá ani její polemika se správností zjištěného skutkového stavu věci, založená na kritice postupu soudu prvního stupně při provádění a hodnocení důkazů.
Od ustálených judikatorních závěrů se neodchyluje ani závěr odvolacího soudu o nepřezkoumatelnosti postupu soudu prvního stupně při redukci toho nároku žalobkyně, který soud prvního stupně shledal existentním.
Otázky hmotného práva, které dovolatelka předkládá pod bodem V písmeny A, B a C a pod bodem VIII svého dovolání, odvolací soud neřešil, neboť na nich své kasační rozhodnutí nezaložil, tyto otázky tudíž kritéria stanovená v § 237 o. s. ř. nesplňují (nejedná se o otázky hmotného práva, na jejichž vyřešení napadené rozhodnutí závisí). Ve vztahu k odměně za právní služby, jež měly být poskytnuty MUDr. Mgr. Mališem jako samostatným advokátem, se odvolací soud nezabýval (a zabývat se v procesních poměrech souzené věci ani nemohl) existencí postoupené pohledávky, popř. též její splatností; předmětem jeho přezkumu byl toliko závěr soudu prvního stupně o nedostatku aktivní věcné legitimace žalobkyně ve vztahu k tomuto nároku, založený na neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávek. V rámci toho odvolací soud řešil pouze jednu otázku hmotného práva, a to otázku důsledků oznámení postupitele dlužníku o postoupení pohledávky podle ustanovení § 526 odst. 2 občanského zákoníku (tzv. notifikace). Při řešení této otázky se pak oproti argumentaci dovolatelky neodchýlil od judikatury dovolacího soudu, neboť ji řešil v souladu se závěry rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. prosince 2009, sp. zn. 31 Cdo 1328/2007, uveřejněného pod číslem 61/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Nejvyšší soud proto dovolání jako nepřípustné podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení rozhodnou soudy v rozhodnutí, jímž se řízení končí (§ 243c odst. 3 věta první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 7. dubna 2014 JUDr. Pavel P ř í h o d a předseda senátu