32 Cdo 331/2009
Datum rozhodnutí: 18.05.2010
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




32 Cdo 331/2009

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Pavla Koláře v právní věci žalobce Pozemkového fondu České republiky, se sídlem v Praze 3 - Žižkově, Husinecká 1024/11a, IČ 45797072, proti žalovanému J. Č., zastoupenému JUDr. Jiřím Lehečkou, advokátem se sídlem ve Strakonicích, Sokolovská 980, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 33 C 176/2006, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočky v Liberci ze dne 4. září 2008, č. j. 29 Co 163/2008-77, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Dovolání žalovaného proti v záhlaví označenému rozsudku, jímž Krajský soud v Ústí nad Labem pobočka v Liberci potvrdil rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 5. září 2007, č. j. 33 C 176/2006-32, ve výroku ve věci samé, kterým bylo určeno vlastnictví České republiky a správa žalobce k pozemkům v něm konkrétně uvedeným (dále rovněž jen předmětné pozemky ), není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ), protože ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by odvolací soud zrušil. Dovolání, z jehož obsahu (byť je v něm uvedeno, že je jím napadán rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu) lze dovodit, že jím dovolatel brojí ve skutečnosti proti napadenému rozhodnutí v rozsahu, v němž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé, nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., ve znění účinném do 30. června 2009 (srov. čl. II. bod 12 přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony), neboť napadený rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Z vylíčení uplatněného dovolacího důvodu je zřejmé, že dovolatel spatřuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí v řešení otázky platnosti kupních smluv, jimiž nabyl vlastnické právo k předmětným pozemkům, s ohledem na ustanovení § 11 odst. 1 písm. b) zákona č. 95/1999 Sb., o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků státu na jiné osoby, ve znění pozdějších předpisů, tvrdě, že v době jejich uzavření nebyl dlužníkem Fondu národního majetku České republiky (dále rovněž jen FNM ). Pokud nezaplatil kupní cenu majetku, který na něj měl být převeden FNM podle smlouvy o prodeji privatizovaného majetku ze dne 1. února 1998, č. Z 039/98, bylo to proto, že kupní cena se měla stát splatnou až po předání majetku. K tomu však nikdy nedošlo a proto mu nevznikla povinnost k zaplacení kupní ceny. Dovolatel vytýká odvolacímu soudu rovněž vady, které mohly mít za následek nesprávné posouzení věci, protože provedl rozsáhlé dokazování, na jehož základě dospěl k rozdílnému závěru o skutkovém stavu, než soud prvního stupně, vedoucí k odlišnému právnímu posouzení, ač na místě bylo v takovém případě zrušení rozsudku soudu prvního stupně a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení. Tím porušil zásadu dvojinstančnosti řízení. K pochybení rovněž došlo, pokud mu odvolací soud neposkytl poučení ve smyslu ustanovení § 118a odst. 3 o. s. ř., o důkazní povinnosti k tvrzení, že nebyl dlužníkem FNM, protože tím porušil zásadu rovnosti účastníků řízení. Tyto dovolací důvody však napadené rozhodnutí zásadně právně významným nečiní.
Výtka dovolatele, že došlo k vadám řízení, které měly za následek nesprávné právní posouzení věci, a tím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, v níž spatřuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, nemůže přípustnost dovolání založit. Z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se totiž podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.), je pak možné - z povahy věci - posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130). Nic takového však dovolací soud neshledal. Dovolatel totiž zcela pominul, že v odvolacím řízení platí zásada neúplné apelace a odvolací soud projednával jeho odvolání za situace, kdy se v průběhu řízení před soudem prvního stupně k žalobě nevyjádřil a bez omluvy nedostavil k jednání, a nemohl tak v odvolacím řízení uplatňovat nové skutečnosti a důkazy ve smyslu ustanovení § 205a odst. 1 písm. d) o. s. ř. (k tomu srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 9. listopadu 2002, sp. zn. 11 Cmo 294/2001, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 61/2002).
Za tohoto stavu by tedy zásadní právní význam napadeného rozhodnutí mohla založit pouze skutečnost, pokud by odvolací soud řešil dovolatelem vymezenou otázku v rozporu s hmotným právem. O takovou situaci však dle názoru dovolacího soudu nejde. Dospěl-li totiž odvolací soud na základě skutkového stavu zjištěného již soudem prvního stupně, podle něhož byl žalovaný ke dni 15. listopadu 2002 dlužníkem FNM (a ani doplnění dokazování před odvolacím soudem k jiným skutkovým zjištěním nevedlo), že toho dne uzavřené kupní smlouvy, jimiž žalovaný nabyl předmětné pozemky, jsou neplatné pro rozpor se zákonem [a to s ustanovením § 11 odst. 1 písm. b) z. č. 95/1999 Sb.)], vedoucí k určení, že jejich vlastníkem že Česká republika, nelze mu vytknout, že by tyto otázky řešil v rozporu s hmotným právem. Jak bylo již shora uvedeno, právní posouzení v této věci vyšlo ze zjištěného skutkového stavu, kdy žalovaný se pasivitou v řízení před soudem prvního stupně připravil o možnost uplatnit svou procesní obranu, a v tomto směru lze odkázat na závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. října 2009, sp. zn. 30 Cdo 3264/2008 (vydaného v řízení, jehož účastníci byli totožní), od nichž nemá dovolací soud důvod se odchýlit.
Podle ustanovení § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Za situace, kdy dovolací soud z hlediska uplatněných dovolacích námitek nedovodil ani existenci jiných okolností, které by činily napadené rozhodnutí v potvrzujícím výroku ve věci samé zásadně právně významným, a kdy dovolání ve zbývajícím rozsahu, v němž směřovalo proti výroku napadeného rozsudku, jímž odvolací soud rozhodl o nákladech řízení, není přípustné (srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), lze uzavřít, že dovolání žalovaného směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), jako nepřípustné odmítl [§ 243b odst. 5 věta první a § 218 písm. c) o. s. ř.].
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalovaný, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na jejich náhradu právo a žalobci v souvislosti s tímto řízením podle obsahu spisu žádné prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 18. května 2010

JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu