32 Cdo 3278/2008
Datum rozhodnutí: 31.10.2008
Dotčené předpisy: § 107 předpisu č. 99/1963Sb.




32 Cdo 3278/2008

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci žalobce J. Z., proti žalované E. B. spol. s r.o., zast. JUDr. J. G., advokátkou o 621.998,34 Kč, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 9 Cm 756/94, o dovolání České republiky, zast. Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. dubna 2008, č. j. 7 Cmo 240/2007-220, takto:

Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. dubna 2008, č. j. 7 Cmo 240/2007-220, a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 6. června 2007, č. j. 9 Cm 756/94-206, se zrušují a věc se vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací usnesením ze dne 24. dubna 2008, č. j. 7 Cmo 240/2007-220, potvrdil usnesení Krajského soudu v Brně (dále jen soud prvního stupně ) ze dne 6. června 2007, č. j. 9 Cm 756/94-206, jímž tento soud rozhodl tak, že v řízení bude místo stávajícího žalobce pokračovat s českým státem, zastoupeným Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, územním pracovištěm H. K., odborem odloučeného pracoviště v T.

V odůvodnění usnesení odvolací soud zejména uvedl, že přezkoumal odvoláním napadené usnesení soudu prvního stupně dle ust. § 212 a 212a o.s.ř. Dále uvedl, že se žalobce J. Z. žalobou, doručenou soudu prvního stupně dne 1. 4. 1994, domáhal po žalované zaplacení částky 621.998,34 Kč. Z úmrtního listu vystaveného matrikou Městského úřadu D. K. n. L., bylo zjištěno, že žalobce J. Z. zemřel. Soudní komisař JUDr. K. P. dne 21. 3. 2006 sdělil, že všichni zákonní dědicové po zemřelém J. Z. dědictví odmítli, a proto jako odúmrť připadlo státu. V podání ze dne 3. 4. 2007 soudní komisař soudu prvního stupně sdělil, že právním nástupcem zůstavitele se stala Česká republika - Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových a protože věřitelé neakceptovali nabídku na převzetí aktiv dědictví na úhradu jejich pohledávek, navrhl tento subjekt likvidaci dědictví, přičemž o tomto jeho procesním návrhu nebylo dosud rozhodnuto. Odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že v posuzovaném případě byly splněny podmínky uvedené v ust. § 107 odst. 1 a 2 o.s.ř., neboť žalovaný dne 19. 7. 2002 zemřel, dědicové ze zákona dědictví platně odmítli, a proto se procesním nástupcem žalobce stala Česká republika, na čemž nic nemění ani skutečnost, že do rozhodnutí odvolacího soudu nebylo v této dědické věci, vedené Okresním soudem v Trutnově pod sp. zn. 18 D 911/2002, vydáno rozhodnutí, jímž by se potvrdilo, že dědictví připadlo státu, jelikož toto rozhodnutí má toliko deklaratorní povahu, když dle ust. § 462 občan. zák. dědictví připadá státu již v okamžiku smrti zůstavitele.

Odvolací soud proto rozhodl tak, jak uvedeno shora.

Dovoláním ze dne 21. 7. 2008 napadla Česká republika, zast. Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, shora uvedené usnesení odvolacího soudu s tím, že přípustnost dovolání dovozuje z ust. § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. ve spojení s ust. § 237 odst. 3 os.ř. Své námitky dovolatelka podřadila dovolacímu důvodu uvedenému v ust. § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., neboť je přesvědčena, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

V odůvodnění svého dovolání dovolatelka zejména uvedla, že otázku zásadního právního významu ve smyslu ust. § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. ve spojení s ust. § 237 odst. 3 o.s.ř. spatřuje v nesprávném postupu soudů obou stupňů, jež rozhodly o procesním nástupci po zemřelém žalobci J. Z., ačkoli dědické řízení vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 18 D 911/2002 nebylo doposud ukončeno a dovolatelka navrhla likvidaci dědictví. Není proto zřejmé, že dovolatelka převezme pohledávku z neurčeného závazkového vztahu, jež je předmětem řízení vedeném u soudu prvního stupně pod sp. zn. 9 Cm 756/94. Dovolatelka namítla nedostatek své pasivní legitimace, neboť procesním nástupcem může být jen ten, kdo podle hmotného práva převzal právo nebo povinnost, o něž v řízení jde. Procesní nástupnictví je odvozeno od nástupnictví hmotněprávního, a proto za situace, kdy není postaveno najisto, zda dědictví po zemřelém žalobci připadne státu z titulu odúmrti dle ust. § 462 občan. zák., nebylo možné rozhodnout o tom, že procesním nástupcem zemřelého žalobce je Česká republika. Dovolatelka brojí rovněž proti postupu soudů obou stupňů, jež se nevypořádaly s touto její argumentací, přičemž odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu.

Z výše uvedených důvodů dovolatelka závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud dle § 243b odst. 3 o.s.ř. zrušil usnesení soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaná se k dovolání, jak vyplývá z předkládací zprávy soudu prvního stupně a obsahu spisu, nevyjádřila.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) zjistil, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou, má stanovené náležitosti a za dovolatelku ve smyslu ust. § 241 odst. 2 písm. b) o.s.ř. jedná osoba uvedená v ust. § 21a o.s.ř.

Dovolatelka se mýlí, pokud přípustnost svého dovolání dovozuje z ust. § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. ve spojení s ust. § 237 odst. 3 o.s.ř., neboť v souzené věci bylo odvolacím soudem potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo rozhodnuto o tom, kdo je procesním nástupcem účastníka, a proto lze přípustnost dovolání podřadit pod ust. § 239 odst. odst. 2 písm. b) o.s.ř.

Vzhledem k přípustnosti dovolání Nejvyšší soud přezkoumal usnesení odvolacího soudu dle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř.

Nejvyšší soud nejprve posuzoval, zda řízení netrpí vadami uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a), b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., či jinými vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tyto vady ze spisu nevyplývají a ani dovolatelka netvrdila, že by řízení bylo těmito vadami postiženo.

Dovolací soud je vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (§ 242 odst. 3 o.s.ř.).

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Dovolatelka v dovolání namítla, že za situace, kdy dědické řízení vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 18 D 911/2002 nebylo doposud pravomocně ukončeno, dovolatelka navrhla likvidaci dědictví a není postaveno najisto, zda dědictví po zemřelém žalobci připadne státu z titulu odúmrti dle ust. § 462 občan. zák., soudy obou stupňů nemohly rozhodovat o tom, že procesním nástupcem po zemřelém žalobci J. Z. je Česká republika.

Ze skutkových zjištění v dovolání nezpochybněných vyplývá, že se žalobce J. Z. v žalobě ze dne 31. 3. 1994, doručené soudu prvního stupně dne 1. 4. 1994, domáhal po žalované zaplacení částky 621.998,34 Kč. Z úmrtního listu vedeného v knize úmrtí matričního úřadu D. K. n.L., okres T., ve svazku 1, roč. 2002, listu 3, poř. č. 2, bylo zjištěno, že žalobce J. Z. v průběhu řízení zemřel. Usnesením ze dne 28. 5. 2004, č. j. 9 Cm 756/94-147, soud prvního stupně řízení dle ust. § 109 odst. 2 písm. c) o.s.ř. přerušil s odůvodněním, že Okresní soud v Trutnově doposud nerozhodl v dědické věci vedené pod sp. zn. 18 D 910/2002 (správně 18 D 911/2002). Soudní komisař pověřený soudem dle § 175zd o.s.ř. - JUDr. K. P. dne 19. 7. 2002 soudu prvního stupně sdělil, že všichni zákonní dědicové po zemřelém J. Z. dědictví odmítli. Přípisem ze dne 25. 3. 2004 soudní komisař JUDr. K. P., soudu prvního stupně sdělil, že účastníky dědického řízení po zemřelém J. Z., jsou M. Z., A. Z., a K. Z. Přípisem ze dne 15. 11. 2005 soudní komisař JUDr. K. P. soudu prvního stupně sdělil, že opatrovnický soud schválil právní úkon odmítnutí dědictví za poz. nezl. K. Z. Jelikož i další dvě zletilé dcery dědictví odmítly, bylo jednáno s poz. bratrem zůstavitele J. Z. Přípisem ze dne 21. 3. 2006 soudní komisař JUDr. K. P. soudu prvního stupně sdělil, že všichni zbývající zákonní dědicové, tj. dvě poz. neteře a poz. synovec dědictví po zůstaviteli odmítli, a dědictví tak jako odúmrť připadá státu České republice, přičemž dle jeho názoru lze ve sporu vedeném u soudu prvního stupně pokračovat s právním nástupcem zůstavitele, tj. Českou republikou, zast. Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových. Přípisem ze dne 3. 4. 2007 soudní komisař JUDr. K.P. soudu prvního stupně sdělil, že právním nástupcem zůstavitele je Česká republika, zast. Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových. Protože věřitelé neakceptovali nabídku na převzetí aktiv dědictví na úhradu jejich pohledávek, Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových přípisem ze dne 26. 1. 2007 navrhl likvidaci dědictví, poněvadž nedošlo k dohodě dle § 175p o.s.ř. a nebyly splněny podmínky uvedené v ust. § 175t o.s.ř. ve spojení s ust. § 472 občan. zák.

Dle ust. § 107 odst. 1 o.s.ř. jestliže účastník ztratí po zahájení řízení způsobilost být účastníkem řízení dříve, než řízení bylo pravomocně skončeno, posoudí soud podle povahy věci, zda v řízení může pokračovat. Není-li možné v řízení ihned pokračovat, soud řízení přeruší. O tom, s kým bude v řízení pokračováno, soud rozhodne usnesením.

Dle ust. § 107 odst. 2 o.s.ř. ztratí-li způsobilost být účastníkem řízení fyzická osoba a umožňuje-li povaha věci pokračovat v řízení, jsou procesním nástupcem, nestanoví-li zákon jinak, její dědici, popřípadě ti z nich, kteří podle výsledku dědického řízení převzali právo nebo povinnost, o něž v řízení jde.

Dle ust. § 107 odst. 4 o.s.ř. ten, kdo nastupuje do řízení na místo dosavadního účastníka řízení, musí přijmout stav řízení, jaký tu je v době jeho nástupu do řízení.

Dle ust. § 107 odst. 5 o.s.ř. neumožňuje-li povaha věci v řízení pokračovat, soud řízení zastaví. Řízení zastaví soud zejména tehdy, zemře-li manžel před pravomocným skončením řízení o rozvod, o neplatnost manželství nebo o určení, zda tu manželství je nebo není, pokud zákon nedovoluje, aby se v řízení pokračovalo, řízení též zastaví, zemře-li partner před pravomocným skončením řízení o zrušení, neplatnosti nebo neexistenci partnerství; bylo-li již o věci rozhodnuto, soud současně toto rozhodnutí zruší.

V projednávané věci z dosavadních zjištění soudů vyplývá, že žalobce nezanechal závěť a že všichni, kteří by mohli být jeho dědici ze zákona, dědictví odmítli. Z toho je zřejmé, že žalobcovým procesním nástupcem nemohou být jeho dědici.

Rozhodnutí soudů obou stupňů stojí na závěru, že vzhledem k odmítnutí dědictví všemi ze zákona v úvahu přicházejícími dědici, je procesním nástupcem žalobce Česká republika, jíž dle § 462 občan. zák. připadne dědictví, jehož nenabude žádný dědic jako tzv. odúmrť.

Dědictví, jehož nenabude žádný dědic, připadne státu (§ 462 obč. zák.); také ve vztahu k dědictví připadnuvšímu státu platí, že se nabývá smrtí zůstavitele (§ 460 obč. zák.).

Ze skutečnosti, že zůstavitel nezanechal žádné dědice, že zůstavitelovi dědici jsou nezpůsobilí dědit, že zůstavitelovi dědici dědictví platně odmítnou nebo že z jiných důvodů dědictví nenabude (nemůže nabýt) žádný dědic, však nelze dovozovat, že by soud v usnesení o dědictví musel vždy potvrdit připadnutí dědictví státu.

Dovolatelka správně upozorňuje, že soud může nařídit likvidaci dědictví, je-li dědictví předluženo nebo navrhne-li to stát, kterému má dědictví připadnout podle ustanovení § 462 obč. zák., jestliže není možné uhradit peněžitý dluh zůstavitele zcela nebo zčásti penězi z dědictví a věřitel odmítl přijmout na úhradu své pohledávky věc z dědictví, i když dědictví není předluženo. V případě likvidace žalobcova dědictví by se stal vlastníkem předmětných nemovitostí ten, kdo by je nabyl při zpeněžování žalobcova majetku, popřípadě stát, kdyby se je nepodařilo zpeněžit (§ 175u o. s. ř.); možnost "dalšího" zpeněžení nemovitostí správcem konkursní podstaty by tím samozřejmě zůstala nedotčena.

Z uvedeného je zřejmé, že v projednávané věci stav řízení o dědictví po žalobci neumožňoval, aby v ní bylo možné ihned pokračovat. Řízení mělo být přerušeno až do právní moci usnesení o dědictví, kterým by bylo pravomocně skončeno řízení o dědictví.

Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu není správné; Nejvyšší soud je proto zrušil (§ 243b odst. 2, část věty za středníkem, o. s. ř.). Protože důvody, pro které bylo zrušeno usnesení odvolacího soudu, platí i na usnesení soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Krajskému soudu v Ostravě) k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3, věta druhá, o. s. ř.).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto dle § 243d odst. 1 o.s.ř. v novém rozhodnutí o věci.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 31. října 2008

JUDr. Ing. Jan H u š e k

předseda senátu