32 Cdo 3276/2015
Datum rozhodnutí: 21.09.2015
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013



32 Cdo 3276/2015
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyň a) Alia Trade, s. r. o. , se sídlem v Praze 1, Jánský vršek 6, identifikační číslo osoby 25 66 11 91, zastoupené JUDr. Petrem Břízou, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Jánský vršek 311/6, b) Creatis, a. s. , se sídlem v Praze 1, Jánský vršek 6, identifikační číslo osoby 00 55 31 66 a c) A. T. , proti žalovaným 1) J. H. , 2) Ing. V. H. , oběma zastoupeným JUDr. Ing. Františkem Fílou, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 5, K Radotínu 15 a 3) Nakladatelství H + H Vyšehradská, s. r. o. , se sídlem v Jinočanech, Komenského 236, identifikační číslo osoby 25 67 32 20, o zaplacení částky 60 935 046 Kč, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 51 Cm 42/1997, o dovolání žalovaných proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. prosince 2014, č. j. 9 Cmo 3/2013-889, takto:

Dovolání se odmítá .
O d ů v o d n ě n í :

Vrchní soud v Praze v záhlaví uvedeným usnesením k odvolání žalobkyně a) zrušil rozsudek ze dne 20. dubna 2010, č. j. 51 Cm 42/1997-649, kterým Městský soud v Praze zamítl žalobu o zaplacení částky 60 935 046 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.) a o svědečném (výrok III.), a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Proti usnesení odvolacího soudu podali všichni žalovaní dovolání s odůvodněním, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dále se domnívají, že předmětná věc je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, když dle jejich názoru má dovolací soud jiný náhled na řešení otázky, pro kterou se podává toto dovolání . Jako dovolací důvod uvádějí, že napadené usnesení bylo vydáno v rozporu s ustanovením § 109 odst. 1 písm. a) a § 263 odst. 1 insolvenčního zákona (jde o zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení, dále jen insolvenční zákon ). Navrhují, aby dovolací soud napadené usnesení zrušil.
Žalobkyně a) navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné odmítl, případně aby jej jako nedůvodné zamítl a přiznal jí náhradu nákladů odvolacího řízení .
Vzhledem k datu vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013.
Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Z ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné. Tvrzení, podle kterého napadené rozhodnutí řeší otázku hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. tato otázka je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, je-li z dovolání patrno, o kterou otázku jde a od které ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje, resp. je-li tvrzeno, že tato otázka je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, musí být z dovolání zřejmé, v kterých rozhodnutích byla tato otázka dovolacím soudem rozhodnuta rozdílně (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či jeho usnesení ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013, ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, a ze dne 28. listopadu 2013, sen. zn. 29 ICdo 43/2013, jež jsou veřejnosti dostupná, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, na jeho webových stránkách).
Těmto požadavkům dovolatelé nedostáli, neboť žádnou otázku hmotného ani procesního práva neformulovali. Jejich odkaz na rozsudek ze dne 31. října 2006, sp. zn. 32 Odo 1387/2004, není správný, neboť Nejvyšší soud se v tomto rozhodnutí zabýval otázkou určení okamžiku, kdy došlo ke stavení běhu promlčecí lhůty. V projednávané věci však odvolací soud založil své rozhodnutí na závěru, že odvolací soud pochybil, pokud rozhodl ve věci samé dříve, než uplynula lhůta pro podání dovolání proti procesnímu rozhodnutí o přistoupení účastníků do řízení na stranu žalobkyně.
Odkazují-li dovolatelé na rozhodnutí Ústavního soudu, pak tato rozhodnutí nejsou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu v intencích ustanovení § 237 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. listopadu 2013, sp. zn. 32 Cdo 3119/2013).
Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl jako nepřípustné.
Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že směřují-li dovolatelé většinu argumentace k tvrzení, že soud porušil konkrétní ustanovení insolvenčního zákona, pokud rozhodl o přistoupení žalobkyň b) a c) do řízení, zpochybňují tím závěry usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. prosince 2012, č. j. 9 Cmo 339/2012-788. Nejvyšší soud však dovolání proti tomuto rozhodnutí usnesením ze dne 24. června 2014, sp. zn. 3389/2013, zamítl.
O nákladech dovolacího řízení nebylo rozhodnuto, neboť nejde o rozhodnutí, jímž se řízení končí (srov. ustanovení § 151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 21. září 2015

JUDr. Hana G a j d z i o k o v á
předsedkyně senátu