32 Cdo 3266/2010
Datum rozhodnutí: 22.11.2011
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.




32 Cdo 3266/2010

U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně České pojišťovny a.s. , se sídlem v Praze 1, Spálená 75/16, PSČ 113 04, identifikační číslo osoby 45272956, proti žalovaným 1) VCES a.s. , se sídlem v Praze 9, Na Harfě 337/3, PSČ 190 05, identifikační číslo osoby 26746573, zastoupené JUDr. Oto Kunzem, advokátem se sídlem v Praze 2, V Tůních 3/1637 a 2) J. V. , o 714 878 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 19 C 101/2009, o dovolání žalované 1) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. února 2010, č. j. 22 Co 543/2009-52, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 1) nemá žádná z účastnic právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :


Dovolání žalované 1) proti v záhlaví označenému rozsudku, jímž Městský soud v Praze potvrdil ve vztahu k žalované 1) rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 3. září 2009, č. j. 19 C 101/2009-33, jímž bylo žalovaným uloženo zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně částku 714 878 Kč s příslušenstvím a náhradu nákladů řízení (první věta výroku), a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhá věta výroku), není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ), jelikož podmínky tohoto ustanovení nebyly v souzené věci naplněny (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil). Dovolání nebylo shledáno přípustným ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Podle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.
Podle ustanovení § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila; proto při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatelka v dovolání označila, případně jejichž řešení zpochybnila.
Z vylíčení uplatněného dovolacího důvodu je zřejmé, že dovolatelka spatřuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí v tom, že se odvolací soud nevypořádal s otázkou zákonem neupravenou, t. j. co se stane, pokud se zaměstnanec řidič přivede do podnapilého stavu poté, kdy je mu předáno zaměstnavatelem, t. j. provozovatelem motorového vozidla, příslušné motorové vozidlo. Dovolatelka se však mýlí, domnívá-li se, že jde o otázku zákonem neupravenou, neboť na tento případ pamatuje ustanovení § 10 odst. 2 písm. e) zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), podle něhož se porušením základních povinností při provozu vozidla na pozemních komunikacích pro účely tohoto zákona rozumí též řízení vozidla osobou, která při řízení vozidla byla pod vlivem alkoholu. V tomto případě je pro vznik postižního práva pojistitele dle § 10 cit. zákona nerozhodné, v jakém stavu byl řidič při předání vozidla ze strany provozovatele (zaměstnavatele), či zda řízení vozidla pod vlivem alkoholu provozovatel zavinil. Nejvyšší soud neshledal důvod odchýlit se od závěru vyjádřeného ve svém rozsudku ze dne 28. března 2007, sp. zn. 32 Odo 1397/2005 (jenž je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu), podle kterého postihové právo ve smyslu § 10 odst. 2 písm. e) zákona č. 168/1999 Sb. stíhá nikoliv řidiče, který jako zaměstnanec pojištěného způsobil škodu poškozenému v opilosti, ale pojištěného, i když je právnickou osobou, jako zaměstnavatele řidiče, který tohoto řidiče použil pro plnění svých úkolů v rámci pracovněprávního vztahu. Z uvedeného vyplývá, že dovolatelkou předestřená otázka nesplňuje kritéria dle § 237 odst. 3 o. s. ř., a proto v jejím řešení dovolací soud nemohl dospět k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí.
Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. však nejsou způsobilé založit ani další námitky dovolatelky o tom, že vznik škody nezavinila, že o porušení povinnosti řidiče při řízení vozidla nevěděla a že nebyl odvolacím soudem uplatněn princip presumpce neviny. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že postižní právo pojistitele dle § 10 cit. zákona není právem na náhradu škody, nýbrž zvláštním originárním právem proti pojištěnému na náhradu toho, co za něho pojistitel plnil. Předpoklady vzniku postižního nároku pojistitele stanoví pouze ustanovení § 10 cit. zákona a nelze je doplňovat dalšími předpoklady pro vznik nároku na náhradu škody dle ustanovení § 420 a násl. občanského zákoníku, jak se mylně domnívá dovolatelka. Použití těchto ustanovení občanského zákoníku o odpovědnosti za škodu má význam pouze pro určení pojištěného, tedy toho, na jehož odpovědnost za škodu se pojištění odpovědnosti vztahuje [srov. § 2 písm. f) zákona č. 168/1999 Sb.].
Za situace, kdy dovolací soud z hlediska uplatněných dovolacích námitek nedovodil ani existenci jiných okolností, které by činily napadené rozhodnutí v potvrzujícím výroku ve věci samé zásadně právně významným, lze uzavřít, že dovolání žalované 1) směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), pro nepřípustnost odmítl [§ 243b odst. 5 věta první a § 218 písm. c) o. s. ř].
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalovaná 1), jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů právo a žalobkyni podle obsahu spisu žádné prokazatelné náklady v souvislosti s dovolacím řízením nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 22. listopadu 2011

JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu