32 Cdo 3244/2016
Datum rozhodnutí: 13.03.2017
Dotčené předpisy: § 391 obch. zák., § 392 odst. 1 obch. zák.



32 Cdo 3244/2016


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně EKOTOP spol. s r.o. , se sídlem v Praze 2, Jana Masaryka 40, PSČ 120 00, identifikační číslo osoby 48582255, zastoupené Mgr. Jaromírem Dvořákem, advokátem se sídlem v Mariánských Lázních, Hlavní třída 267/27, proti žalované SYSTHERM s.r.o. , se sídlem v Plzni, K Papírně 172/26, PSČ 312 00, identifikační číslo osoby 64830454, zastoupené JUDr. Ing. Vojtěchem Levorou, advokátem se sídlem v Plzni, Slovanská 982/136, o zaplacení 109 750 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 45 Cm 125/2008, o dovolání žalované proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 6. 2015, č. j. 4 Cmo 283/2014-316, takto:

Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 6. 2015, č. j. 4 Cmo 283/2014-316, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í :

Žalobkyně se domáhá zaplacení žalované částky představující část ceny díla, jež pro žalovanou provedla.
Krajský soud v Plzni rozsudkem (v pořadí druhým ve věci) ze dne 26. 6. 2014, č. j. 45 Cm 125/2008-293, žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně uzavřela žalobkyně jako zhotovitelka dne 10. 11. 2003 se žalovanou jako objednatelkou smlouvu o dílo č. 445-I/ST/2003. Dílo (část stavebního objektu 01 stavby Řešení zásobování teplem a záměna topného média v areálu Výstaviště Praha Holešovice ) mělo být provedeno do 31. 1. 2004 za cenu podle čl. 6.1 této smlouvy ve výši 196 350 Kč. Podle čl. 8.2 předmětné smlouvy musejí být veškeré změny oproti projektové dokumentaci předem učiněny formou změnového listu odsouhlaseného objednatelkou a v případě změny ovlivňující cenu díla musí být zhotovitelkou doložena kalkulace rozpočet změny a předpokládaný dopad na dobu plnění. Účastnice se dále dohodly (čl. 7.1 a 7.2 shora uvedené smlouvy), že cena díla bude zaplacena na základě faktury vystavené zhotovitelkou, splatné do 28 dnů od data jejího doručení objednatelce. Podle čl. 23.1 smlouvy o dílo může být smlouva měněna nebo doplňována pouze písemnými, chronologicky číslovanými dodatky podepsanými oprávněnými zástupci obou stran. Dne 16. 12. 2003 žalobkyně vystavila fakturu č. 146/2003 na částku 130 244 Kč se splatností 30. 12. 2003, kterou žalovaná převzala dne 19. 12. 2003. Na tuto fakturu bylo dne 31. 12. 2003 zaplaceno 100 000 Kč a dne 31. 1. 2004 byl zaplacen doplatek (30 244 Kč). Dne 30. 12. 2003 žalobkyně vystavila fakturu č. 150/2003 na částku 309 750 Kč s datem splatnosti 1. 2. 2004. Předmětem fakturace z 30. 12. 2013 jsou ve faktuře specifikované zemní práce a stavební přípomoce podle cenové kalkulace skutečných prací a dodávek na akci Venkovní rozvody tepla, areál pražského Výstaviště, Praha . Převzetí faktury č. 150/2003 potvrdila žalovaná dne 31. 12. 2003 a dle bankovního výpisu z běžného účtu žalobkyně ze dne 31. 3. 2004 bylo na úhradu této faktury zaplaceno 200 000 Kč.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyni se nepodařilo prokázat rozsah víceprací, změnu prováděného díla, ani dohodu o změně ceny díla. Žalobkyně předložila kopii předmětné smlouvy o dílo, do které byly učiněny vpisky. Kopie smlouvy, kterou předložila žalovaná se však od kopie předložené žalobkyní liší, neboť žádné vpisky neobsahuje. Podle soudu prvního stupně nebyla prokázána ani změna smlouvy o dílo prostřednictvím kalkulací prací a objednávek, neboť nebylo prokázáno jejich předání žalované ani její písemný souhlas s nimi. Předání jedné z kalkulací je sice zapsáno ve stavebním deníku (u druhé kalkulace záznam není), ale podpis žalované na obou kalkulacích chybí.
Soud prvního stupně dospěl rovněž k závěru, že nárok žalobkyně je promlčen. Ve smlouvě o dílo ze dne 10. 11. 2003 byla dohodnuta splatnost faktury 28 dnů ode dne jejího doručení, přičemž faktura č. 150/2003 s datem vystavení 30. 12. 2003 byla žalované prokazatelně doručena dne 31. 12. 2003 a její splatnost tak nastala nikoliv 1. 2. 2004, jak je na ní vyznačeno, ale již 28. 1. 2004. Prvním dnem, kdy bylo možno žalobu podat, byl 29. 1. 2004. Byla-li tedy žaloba podána u soudu až 1. 2. 2008, stalo se tak po uplynutí promlčecí lhůty podle § 397 obchodního zákoníku (dále též jen obch. zák. ).
Žalobkyně podala proti rozsudku soudu prvního stupně odvolání.
Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se s jeho závěrem, že mezi účastnicemi byla dne 10. 11. 2003 uzavřena smlouva o dílo č. 445-I/ST/2003 a že nedošlo k naplnění v této smlouvě sjednaných podmínek pro dohodu účastnic o rozšíření předmětu díla a změně ceny díla. Soud prvního stupně však podle odvolacího soudu zatížil řízení vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, pokud neučinil žádná podrobnější zjištění ke skutečnosti, že žalobkyně zpracovala kalkulace dodávek a prací a že ohledně jedné z těchto kalkulací byl učiněn zápis do stavebního deníku, a pouze uzavřel, že ze strany žalované nedošlo k jejich akceptaci, a proto ani k uzavření dohody předpokládané smlouvou. V případě kalkulace prací a dodávek ze dne 19. 12. 2003 jde podle odvolacího soudu o kalkulaci při rozšíření akce na spodní část Výstaviště objekt Policie, objekt pavilonu E, trasy kolektoru mezi Křižíkovými pavilony, tj. na první pohled o dílo odlišné od původně sjednaného. Pokud by žalobkyně skutečně provedla práce nad sjednaný rozsah díla a tyto práce by současně představovaly samostatné dílo (tj. vzájemná souvislost s původním plněním by zde nebyla dána), pak by nedostatek písemné formy neměl za následek neplatnost smlouvy, resp. ujednání písemné smlouvy o dílo o obligatorní písemné formě jejích dodatků by se na případnou existenci nové smlouvy nevztahovalo. I v případě, že by nebyla prokázána existence smlouvy ústní, zůstalo by zhotovitelce zachováno právo požadovat vydání bezdůvodného obohacení, jako prospěchu, kterého se žalované dostalo plněním bez právního důvodu.
Odvolací soud nepřisvědčil soudu prvního stupně ani v otázce promlčení, neboť při posouzení vznesené námitky promlčení se podle něj soud prvního stupně nesprávně zabýval pouze splatností pohledávky a nezjišťoval, zda a kdy vzniklo žalobkyni právo na zaplacení. Podle odvolacího soudu není okamžik, kdy žalobkyně vyzvala žalovanou na základě vystavené faktury k zaplacení, právně významný, neboť z hlediska běhu promlčecí doby není rozhodné, kdy byla učiněna výzva k zaplacení vymáhané částky, ale kdy tak mohla žalobkyně učinit, tj. kdy jí vzniklo právo na zaplacení vymáhané pohledávky a kdy mohla bez zbytečného odkladu od této doby vyzvat žalovanou k zaplacení např. vystavit fakturu.
Usnesení odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost opírá o § 237 o. s. ř., majíc za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelka nesouhlasí s odvolacím soudem v tom, že spodní část Výstaviště objekt Policie, objekt pavilonu E, trasy kolektoru mezi Křižíkovými pavilony představuje dílo odlišné od díla sjednaného ve smlouvě o dílo ze dne 10. 11. 2003. Podle dovolatelky soud prvního stupně dospěl ke správnému závěru, že šlo o práce spojené s prováděním díla na základě smlouvy o dílo ze dne 10. 11. 2003. Dovolatelka zopakovala svou předchozí argumentaci, že zápis do stavebního deníku ze dne 19. 12. 2003, v němž je uvedeno, že došlo k předání kalkulace, je pouze vpisek, u něhož chybí její podpis, není z něj patrné, že kalkulace byla jejímu jednateli skutečně předána a neprokazuje, že by došlo k jejímu schválení. Ani jiné součásti projektové dokumentace podle ní neprokazují změnu prováděného díla, dohodu o změně ceny díla či uzavření jiné smlouvy o dílo. V této souvislosti dovolatelka odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2009, sp. zn. 32 Cdo 2592/2008.
Podle dovolatelky odvolací soud pochybil i v otázce promlčení, neboť ji posoudil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (zejm. s rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2009, sp. zn. 23 Cdo 5143/2008, a ze dne 18. 5. 2009, sp. zn. 23 Cdo 841/2009, na něž v odůvodnění napadeného usnesení sám odkázal) a dospěl k nesprávnému závěru, že k promlčení žalobního nároku nedošlo.
Vzhledem k datu vydání usnesení odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Námitky dovolatelky týkající se posouzení rozsahu prací, jež byly předmětem smlouvy o dílo ze dne 10. 11. 2003, nebyly způsobilé založit přípustnost dovolání, neboť jimi zpochybňuje především hodnocení důkazů a správnost zjištěného skutkového stavu věci odvolacím soudem. V režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 však nelze hodnocení důkazů (se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř.) úspěšně napadnout dovolacím důvodem. Dovolací přezkum je podle § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatelka k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky či kritika hodnocení důkazů nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 5. 2016, sp. zn. 32 Cdo 5325/2015, a ze dne 6. 6. 2016, sp. zn. 32 Cdo 171/2016).
Dovolání je však přípustné podle § 237 o. s. ř. v otázce promlčení, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a je tedy i důvodné.
Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu (srov. § 242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.). Nejvyšší soud se proto zabýval správností právního posouzení věci zpochybňovaného dovolatelkou (dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.).
Podle § 340 odst. 1 obch. zák. dlužník je povinen závazek splnit v době stanovené ve smlouvě.
Podle § 391 odst. 1 obch. zák. u práv vymahatelných u soudu začíná běžet promlčecí doba ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno u soudu, nestanoví-li tento zákon něco jiného.
Podle § 392 odst. 1 věty první obch. zák. u práva na plnění závazku běží promlčecí doba ode dne, kdy měl být závazek splněn nebo mělo být započato s jeho plněním (doba splatnosti).
Podle § 397 obch. zák. nestanoví-li zákon pro jednotlivá práva jinak, činí promlčecí doba čtyři roky.
V rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením 10/2014, se Nejvyšší soud zabýval otázkou, zda dikce § 392 odst. 1 obch. zák., jež nemá svou obdobu v občanském zákoníku, vychyluje posouzení počátku běhu promlčecí doby u obchodních závazků ve prospěch řešení, jež bylo judikaturou (srov. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 30. 11. 1981, sp. zn. 3 Cz 99/81, uveřejněný pod číslem 28/1984 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a shodně důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2009, sp. zn. 33 Cdo 1289/2007, uveřejněného tamtéž pod číslem 73/2010 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2011, sp. zn. 33 Cdo 2634/2008, uveřejněný pod číslem 104/2011 téže sbírky) odmítnuto pro závazky občanskoprávní, a vyřešil i otázku, zda se pohledávka podléhající režimu obchodního zákoníku, jejíž splatnost nebyla dohodnuta (ani určena právním předpisem nebo rozhodnutím), začne promlčovat již ode dne, kdy mohl věřitel poprvé učinit právní úkon (požádat o plnění), jímž vyvolá splatnost pohledávky, nebo až ode dne, kdy na základě takového právního úkonu věřitele splatnost pohledávky nastane. Tato otázka nebyla v judikatuře posuzována jednotně (např. právě v odvolacím soudem odkazovaných v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2009, sp. zn. 23 Cdo 5143/2008, a ze dne 18. 5. 2009, sp. zn. 23 Cdo 841/2009, Nejvyšší soud posuzoval počátek běhu promlčecí doby podle ustanovení § 392 odst. 1 obch. zák., kdežto v rozsudku ze dne 1. 12. 2009, sp. zn. 32 Cdo 4746/2008, vyšel z ustanovení § 391 obch. zák.).
V rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, Nejvyšší soud podrobně vysvětlil, že úprava obsažená v § 392 odst. 1, větě první, obch. zák. předpokládá, že splatnost závazku je určena dohodou, právním předpisem nebo rozhodnutím , zatímco není-li doba, kdy měl být závazek splněn nebo mělo být započato s jeho plněním (doba splatnosti), dohodnuta, stanovena právním předpisem nebo určena v rozhodnutí a je-li splatnost pohledávky závislá na žádosti věřitele o plnění, neuplatní se ustanovení § 392 odst. 1 obch. zák. při určení začátku běhu promlčecí doby závazku vůbec. Nejvyšší soud nemá důvod odchýlit se od tohoto závěru ani v nyní projednávané věci.
Dospěl-li odvolací soud v odůvodnění napadeného usnesení k závěru, že v projednávané věci je pro posouzení otázky promlčení žalobního nároku rozhodný okamžik, kdy mohla žalobkyně bez zbytečného odkladu poté, co jí vzniklo právo na zaplacení žalované částky, vyzvat žalovanou k jejímu zaplacení (např. vystavit fakturu), je tento jeho závěr nesprávný, neboť účastnice se ve smlouvě o dílo ze dne 11. 10. 2003 (čl. 7.1 a 7.2 této smlouvy) dohodly, že cena díla bude zaplacena na základě faktury vystavené zhotovitelkou, splatné do 28 dnů od data doručení faktury objednatelce. Toto smluvní ujednání tedy představuje určení doby splatnosti dohodou ve smyslu posledně citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu a při určení počátku běhu promlčecí doby je proto třeba aplikovat § 392 odst. 1 obch. zák.
Vzhledem ke shora uvedenému Nejvyšší soud uzavřel, že dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 1 o. s. ř. byl dovolatelkou v otázce promlčení uplatněn právem.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), zrušil usnesení odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243g odst. 1 část první věty za středníkem ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 13. 3. 2017

JUDr. Miroslav G a l l u s
předseda senátu