32 Cdo 3241/2015
Datum rozhodnutí: 07.09.2015
Dotčené předpisy: § 241a odst. 2 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013



32 Cdo 3241/2015


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobce M. K. , se sídlem v Pardubicích, Dašická 1756, identifikační číslo osoby 44489943, zastoupeného JUDr. Romanem Krmenčíkem, advokátem se sídlem v Pardubicích, třída Míru 92, proti žalovanému A. Ž., zastoupenému JUDr. Milanem Růžičkou, advokátem se sídlem v Pardubicích, Bratranců Veverkových 702, o zaplacení 1 912 768,40 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pobočky v Pardubicích pod sp. zn. 36 Cm 190/2006, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. května 2014, č. j. 12 Cmo 466/2013-439, ve znění usnesení ze dne 26. května 2015, č. j. 12 Cmo 466/2013-482, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalovaný podal dovolání proti v záhlaví označenému rozsudku, jímž Vrchní soud v Praze potvrdil (v pořadí druhý ve věci) rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové pobočky v Pardubicích ze dne 25. září 2013, č. j. 36 Cm 190/2006-408 (posléze opravený usnesením ze dne 20. dubna 2015, č. j. 36 Cm 190/2006-480) ve vyhovujícím výroku ve věci samé, jímž bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobci 1 890 582,50 Kč s příslušenstvím, a ve výrocích o nákladech řízení (výrok I.), a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).
Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013 (dále jen o. s. ř. ).
Podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Jedním z předpokladů přípustnosti dovolání dle § 237 o. s. ř. je tak i to, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí, jinak řečeno, že je pro napadené rozhodnutí určující (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. července 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, které je stejně jako níže uvedená rozhodnutí veřejnosti dostupné na jeho webových stránkách). Tak tomu však v souzené věci není, neboť dovolatel žádnou takovou otázku hmotného nebo procesního práva nevyjádřil.
Z obsahu dovolání se podává, že výhrady dovolatele směřují výlučně do vady řízení, kterou mělo být zatíženo řízení dle jeho názoru tím, že žaloba byla neprojednatelná, soud žalobce k jejímu doplnění a jednotlivých tvrzení nevyzval a žalobce její doplnění neprovedl. Poukazuje na to, že žalobce předložil pouze faktury, z nichž odvozoval svůj nárok na zaplacení přepravného, aniž však specifikoval listiny, které se váží k dané faktuře. Za této situace se žalovaný nemohl k jednotlivým fakturám vyjádřit. Dovolatel dále spatřuje pochybení soudů obou stupňů v tom, že soud prvního stupně přes závazné poučení odvolacího soudu v kasačním usnesení v potřebném rozsahu nedoplnil dokazování a odvolací soud přes toto jeho opomenutí jeho rozsudek jako věcně správný potvrdil. Dovolatel je přesvědčen, že soudy obou stupňů se odchýlily od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Z odůvodnění dovoláním napadeného rozhodnutí se podává, že odvolací soud otázku tvrzené vady řízení neřešil, dovolatel žádnou právní otázku v dovolání nevymezil a k tvrzené vadě řízení by mohl dovolací soud přihlédnout jen v případě přípustného dovolání (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Za situace, kdy nepřichází v úvahu ani aplikace ustanovení § 238a o. s. ř., které upravuje přípustnost dovolání proti taxativně vyjmenovaným usnesením odvolacího soudu (o něž v předmětné věci nejde), Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), odmítl dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu jeho potvrzujícího výroku ve věci samé pro nepřípustnost podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř.
Dovolatel napadl rozsudek odvolacího soudu výslovně v obou jeho výrocích, tedy i jeho rozhodnutí o nákladech řízení.
Zkoumání, zda je dovolání objektivně přípustné, předchází ve smyslu ustanovení § 243c odst. 3 a § 218 písm. b) o. s. ř. posuzování tzv. subjektivní přípustnosti dovolání.
Podle ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. může dovolání podat účastník řízení. Z povahy dovolání jako opravného prostředku přitom plyne, že k dovolání je oprávněna jen ta strana (účastník řízení), které nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popřípadě které byla tímto rozhodnutím způsobena určitá újma na jejich právech v konstantní judikatuře se tato legitimace k dovolání označuje též jako subjektivní přípustnost dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1998, pod číslem 28, dále usnesení téhož soudu ze dne 29. července 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98, uveřejněné v tomtéž časopise č. 1, ročník 2000, pod číslem 7 či jeho usnesení ze dne 30. srpna 2000, sp. zn. 2 Cdon 1648/97, uveřejněné v tomtéž časopise č. 12, ročník 2000, pod číslem 138). Potvrdil-li odvolací soud dovoláním napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jímž nebylo České republice přiznáno právo na náhradu nákladů řízení, nemohla být žalovanému způsobena žádná újma na jeho právech. Vzhledem k tomu, že v daném případě dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v části týkající se nepřiznání práva České republice na náhradu nákladů podal někdo, kdo k jeho podání oprávněn nebyl, Nejvyšší soud je v této části podle ustanovení § 243c odst. 3 věty první a § 218 písm. b) o. s. ř. odmítl. I kdyby však dovolání proti uvedené části rozsudku odvolacího soudu nebylo subjektivně nepřípustné, bylo by třeba ho stejně jako ve zbývajícím rozsahu (jak je vysvětleno níže) odmítnout pro vady.
Směřovalo-li dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech za řízení před soudem prvního stupně, dovolání v této části trpí vadou, neboť dovolatel v něm oproti požadavkům vymezeným pro obsah dovolání v ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. § 237 o. s. ř.) a nesprávnost rozhodnutí. K těmto výrokům chybí v dovolání jakákoli argumentace. Uvedené nedostatky nelze již odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. § 241b odst. 3 větu první o. s. ř.), dovolateli uplynula dne 25. srpna 2014 (srov. § 57 odst. 2 větu první a druhou o. s. ř.). Jde přitom o vady, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze v uvedeném rozsahu posoudit přípustnost dovolání. Nejvyšší soud proto dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení před soudem prvního stupně podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. pro vady odmítl.
Dovolání v části směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech odvolacího řízení není vzhledem k ustanovení § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. přípustné, neboť výše nákladů řízení, k jejichž náhradě byl žalovaný zavázán za řízení před odvolacím soudem (22 267,29 Kč), nepřevyšuje částku 50 000 Kč (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2013, sp. zn. 29 ICdo 34/2013, uveřejněné pod číslem 5/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 26. listopadu 2013, sp. zn. 30 Cdo 3141/2013). Nejvyšší soud proto dovolání v této části podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl pro nepřípustnost. I kdyby však dovolání nebylo v této části nepřípustné, bylo by odmítnuto pro vady pro nevymezení předpokladů přípustnosti dovolání.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení § 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. září 2015

JUDr. Miroslav G a l l u s
předseda senátu