32 Cdo 3237/2010
Datum rozhodnutí: 27.06.2012
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., § 237 odst. 3 o. s. ř., § 243b odst. 5 o. s. ř., § 218 písm. c) o. s. ř.




32 Cdo 3237/2010



U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně J. P., zastoupené JUDr. Ivanem Werlem, advokátem, se sídlem ve Velkém Meziříčí, Vrchovecká č. 74/2, proti žalovanému K. R. , zastoupenému JUDr. Jiřím Koniorem advokátem, se sídlem v Brně, Nové náměstí 21, o zaplacení částky 200.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 11 Cm 218/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. února 2010, č. j. 4 Cmo 339/2009-130, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 12.360,- Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho advokáta JUDr. Jiřího Koniora se sídlem v Brně, Nové náměstí 21.
O d ů v o d n ě n í:

Dovolání žalobkyně proti v záhlaví uvedenému rozsudku, jímž Vrchní soud v Olomouci potvrdil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 12. června 2009, č. j. 11 Cm 218/2007-101, kterým byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 200.000,- Kč s příslušenstvím, není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ), jelikož podmínky tohoto ustanovení nebyly v souzené věci naplněny (rozhodnutí soudu prvního stupně nepředcházelo rozhodnutí zrušené odvolacím soudem, kterým by tento soud rozhodl ve věci samé jinak). Dovolání nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (zrušeného nálezem Ústavního soudu ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, ke dni 31. prosince 2012), neboť napadený rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Při zkoumání, zda napadené rozhodnutí má zásadní právní význam, může dovolací soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil, popřípadě jejichž řešení zpochybnil (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132). Zásadní význam rozhodnutí po právní stránce může přitom založit jen taková právní otázka, která je pro toto rozhodnutí určující (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. března 2004, sp. zn. 29 Odo 1020/2003, in www.nsoud.cz ).
Dovolatelka dovozuje přípustnost dovolání na základě citace ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. ve znění účinném do 30. června 2009 a v souladu s ním argumentuje, že odvolací soud řeší právní otázky v rozporu s hmotným právem. Přehlédla zřejmě, že novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. bylo ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. s účinností od 1. července 2009 změněno na shora citované znění, jež se vzhledem k přechodným ustanovením v článku II odst. 12 tohoto zákona použije též v souzené věci. Žádné právní otázky, jež by odvolací soud řešil v rozporu s hmotným právem, ostatně dovolatelka nepředkládá.
Dovolatelka žádnou otázku zásadního právního významu výslovně neformulovala a též z vylíčení uplatněných dovolacích důvodů nevyplynula žádná v souzené věci řešená právní otázka, natož pak taková, pro jejíž řešení by bylo možno shledat rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným.
Dovolatelka oproti svému očekávání nezpochybňuje právní posouzení, na němž spočívá napadené rozhodnutí. Nenamítá, že odvolací soud aplikoval nesprávně zvolenou právní normu, popřípadě že správně zvolenou právní normu nesprávně vyložil, popřípadě z jiného důvodu nesprávně aplikoval. Prostřednictvím polemiky s hodnocením důkazů soudy nižších stupňů zpochybňuje jejich skutková zjištění a z nich dovozené skutkové závěry; též závěr o tom, že se určitou účastníkem řízení tvrzenou právně významnou skutečnost nepodařilo prokázat, je závěrem skutkovým, vyplývajícím z hodnocení provedených důkazů (srov. shodně např. rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 45/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. listopadu 2003, sp. zn. 25 Cdo 168/2003, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck (dále též je Soubor ), pod číslem C 3429 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. února 2009, sp. zn. 23 Odo 1509/2006, uveřejněný v Souboru pod číslem C 7083). Okolnosti uplatněné dovolacím důvodem stanoveným v § 241a odst. 3 o. s. ř. (jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), pod který je možno výhrady dovolatelky proti zjištěnému skutkovému stavu věci z hlediska jejich obsahu podřadit, přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nemohou (srov. kategorickou dikci ustanovení § 237 odst. 3, části věty za středníkem, o. s. ř.).
Závěr o zásadním významu napadeného rozhodnutí po právní stránce nemohou přivodit ani námitky vytýkající odvolacímu soudu, že učinil závěr o neunesení důkazního břemene, aniž provedl dovolatelkou navržené důkazy, a že se v odůvodnění svého rozhodnutí nevypořádal s podstatou její odvolací argumentace. Kritikou procesního postupu soudu při zjišťování skutkového stavu věci dokazováním a zpochybněním kvality odůvodnění soudního rozhodnutí dovolatelka uplatnila dovolací důvod stanovený v § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. O situaci, kdy je prostřednictvím námitky procesní vady předložena právní otázka (neboť námitka je odrazem střetu názorů na výklad normy procesního práva) a je tudíž uplatněn dovolací důvod nesprávného právního posouzení podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., se tu nejedná (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 28. července 2010, sp. zn. IV. ÚS 1464/10, in www.usoud.cz , stanovící požadavek, aby právní otázka procesní povahy mající judikatorní přesah byla v dovolání zřetelně formulována).
Argumentace dovolatelky, že právní kvalifikace pohledávky účastníkem řízení je pro platnost právního úkonu nerozhodná, žádnou právní otázku neotevírá. Dovolatelka zřejmě nepostřehla, že odvolací soud nezaujal opačný názor a že se platností právního úkonu vůbec nezabýval, neboť dovodil, že dovolatelce se nepodařilo prokázat skutečnosti umožňující závěr, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva, z níž by vyplýval žalobou uplatněný závazek žalovaného. Z téhož důvodu se s právním posouzením, na němž je založeno napadené rozhodnutí, míjí též námitka vytýkající odvolacímu soudu, že řešil v rozporu s hmotným právem otázku, jaký právní vztah mezi účastníky vlastně vznikl a zda na základě tohoto vztahu vznikl žalobou uplatněný nárok. Jestliže rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na závěru o absenci právního vztahu mezi účastníky (a tudíž o nedostatku pasivní věcné legitimace žalovaného), pak se odvolací soud nemohl zabývat povahou tohoto vztahu. Byť to dovolatelka nenamítá, lze pro úplnost doplnit, že odvolací soud se výslovně zabýval toliko otázkou, zda mezi účastníky vznikl smluvní vztah, neboť skutečnosti umožňující závěr, že se žalovaný na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatil, žalobkyně netvrdila a takové skutečnosti nevyšly podle obsahu spisu ani jinak v řízení najevo.
V situaci, kdy Nejvyšší soud z hlediska uplatněných dovolacích námitek neshledal ani jiné okolnosti, které by činily napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadně významným po právní stránce, a kdy dovolání ani v části směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení není přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), nelze než uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle ustanovení § 243b odst. 5 ve spojení s § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první ve spojení s § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3, o. s. ř. má žalovaný vůči žalobkyni, jejíž dovolání bylo odmítnuto, právo na náhradu nákladů, které vynaložil v dovolacím řízení a které spočívají v odměně jeho advokáta za zastupování a v jeho hotových výdajích (§ 137 odst. 1 a 3 o. s. ř.). Advokát žalovaného učinil v dovolacím řízení pouze jeden úkon právní služby vyjádřil se k dovolání. Podle ustanovení § 14 odst. 1 ve spojení s § 10 odst. 3 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do 29. února 2012 (srov. čl. II vyhlášky č. 64/2012 Sb.), se jeho odměna určuje podle ustanovení § 3 odst. 1 bod 4 ve spojení s § 18 odst. 1 věty první této vyhlášky a činí 10.000,- Kč. Advokátovi dále náleží paušální náhrada hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč podle ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů . K odměně a hotovým výlohám v celkové výši 10.300,- Kč je třeba připočíst částku odpovídající dani z přidané hodnoty ve výši 20 %, tj. částku 2.060,- Kč, kterou bude advokát jako plátce této daně povinen z odměny a z náhrad odvést a která podle ustanovení § 137 odst. 3 o. s. ř. rovněž patří k nákladům řízení. Celkovou náhradu ve výši 12.360,- Kč je žalobkyně povinna žalovanému zaplatit ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho advokáta (§ 243c odst. 1 ve spojení s § 149 odst. 1 o. s. ř.).
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. června 2012
JUDr. Pavel P ř í h o d a předseda senátu