32 Cdo 3216/2014
Datum rozhodnutí: 30.10.2014
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013



32 Cdo 3216/2014

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně ARPIS a.s. , se sídlem v Českém Krumlově, Rooseveltova 37, PSČ 381 01, identifikační číslo osoby 41 94 02 70, zastoupené JUDr. Miloslavem Vaňhou, advokátem se sídlem v Praze 2, Polská 1716/54, proti žalované Nemocnice Třebotov a.s. , se sídlem v Třebotově, V Lesoparku 81, PSČ 252 26, identifikační číslo osoby 28 06 15 43, zastoupené JUDr. Žofií Chromcovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze 3, Písecká 1968/9, o zaplacení částky 80.500,- Kč, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 108 EC 167/2012, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4. června 2014, č. j. 25 Co 179/2014-128, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud Praha-západ rozsudkem ze dne 3. ledna 2014, č. j. 108 EC 167/2012-103, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 80.500,- Kč (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
K odvolání žalované Krajský soud v Praze v záhlaví uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) a tvrdí, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a dále otázky, která dosud nebyla dovolacím soudem řešena.
Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že nesprávně kvalifikoval povahu žalované částky, a tím i nesprávně posoudil otázku promlčení nároku. Žalobkyně po dobu delší než čtyři roky od poskytnutí finančních prostředků žalovanou o vrácení peněžních prostředků nepožádala, kdyby tak učinila, způsobila by splatnost bezdůvodného obohacení a žalovaná by byla povinna hradit úroky z prodlení. Tvrdí, že věřitelka od počátku věděla, že smlouva nebyla uzavřena s předchozím souhlasem valné hromady žalované, mohla proto podat žalobu dříve než v roce 2012. Dovolatelka vyjadřuje názor, že posouzení nároku jako bezdůvodného obohacení vzniklého plněním bez právního důvodu je nesprávné, neboť bezdůvodným obohacením byla jen částka 3,500.000,- Kč poskytnutá jako úvěr, kterou již vrátila, nikoliv částka neplatně sjednaných úroků z úvěru. Žalobkyně tak fakticky nepožaduje úhradu bezdůvodného obohacení, ale úhradu úroků z prodlení s vydáním bezdůvodného obohacení, na úroky z prodlení však nemá nárok.
Dále poukazuje na to, že odvolací soud připodobnil užívání finančních prostředků na základě neplatné smlouvy o úvěru k užívání bytu či jiné nemovitosti na základě neplatné nájemní smlouvy. Takováto právní analogie nemá oporu v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu a jde o otázku, která nebyla dosud dovolacím soudem řešena.
Nesprávné je i právní posouzení otázky promlčení žalovaného nároku, neboť mělo být aplikováno ustanovení § 394 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen obch. zák. ) o promlčení nároku na vrácení plnění uskutečněného podle neplatné smlouvy, přičemž lhůta začala běžet od okamžiku, kdy k plnění došlo, proto je nárok žalobkyně již promlčen.
Dovolatelka dále uvádí, že pokud by soud dospěl k závěru, že lze nárok posuzovat jako nárok na náhradu škody, předmětná smlouva o úvěru byla absolutně neplatná, obě smluvní strany od samého počátku věděly o důvodu neplatnosti, a proto zde nemůže existovat nárok na náhradu škody, což dokládá judikaturou dovolacího soudu.
Na základě výše uvedeného dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud usnesení (správně rozsudek ) odvolacího soudu změnil tak, že rozsudek soudu prvního stupně změní a žalobu v plném rozsahu zamítne a přizná žalované náhradu nákladů řízení.
Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. srpna 2013, sp. zn. 30 Cdo 1705/2013, ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013, a ze dne 16. září 2013, sp. zn. 22 Cdo 1891/2013, která jsou - stejně jako níže uvedená rozhodnutí - veřejnosti dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu).
Argument, podle kterého napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, je-li z dovolání patrno, od které ustálené rozhodovací praxe se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, a ze dne 28. listopadu 2013, sen. zn. 29 ICdo 43/2013). Tomuto požadavku dovolatelka nedostála, neboť v dovolání neuvedla judikaturu dovolacího soudu, od které se měl odvolací soud odchýlit při posouzení uplatněného nároku jako nároku na vydání bezdůvodného obohacení a při posouzení námitky promlčení. Pouze poukázala na dvě rozhodnutí Nejvyššího soudu pro případ, kdyby se nárok posuzoval jako nárok na náhradu škody, aniž by zpochybnila závěr odvolacího soudu, že nárok na náhradu škody podle ustanovení § 268 obch. zák. nevylučuje, aby žalobkyně uplatnila i nárok z bezdůvodného obohacení za splnění podmínek ustanovení § 451 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, a závěr, že žalobkyně se nároku na náhradu škody nedomáhala.
Otázka analogie užívání cizích finančních prostředků na základě neplatné smlouvy o úvěru jako užívání majetkové hodnoty třetí osoby, za něž může být vydána pouze finanční náhrada, k užívání bytu či jiné nemovitosti na základě neplatné nájemní smlouvy, kterou dovolatelka označila za otázku, jež nebyla dosud Nejvyšším soudem řešena, nemůže založit přípustnost dovolání, neboť tato otázka nebyla pro rozhodnutí odvolacího soudu určující (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. července 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013). Dovolatelka pomíjí, že podle dikce ustanovení § 237 o. s. ř. je jedním z předpokladů přípustnosti dovolání skutečnost, že na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva napadené rozhodnutí závisí, tedy že odvolacím soudem vyřešená právní otázka je pro jeho rozhodnutí určující. Odvolací soud však tuto situaci výslovně uvedl jen jako příklad.
Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Doplnila-li žalovaná dovolání podáním ze dne 16. října 2014, dovolací soud nemohl k tomuto podání přihlédnout, neboť tak učinila po lhůtě určené k podání dovolání, jež uplynula dne 8. září 2014 (srov. ustanovení § 242 odst. 4 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení § 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. října 2014
JUDr. Hana Gajdzioková předsedkyně senátu