32 Cdo 3214/2009
Datum rozhodnutí: 27.01.2011
Dotčené předpisy: § 269 odst. 2 obch. zák., § 265 obch. zák.







32

Cdo 3214/2009


ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK


JMÉNEM REPUBLIKY



Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně
Santander Consumer Finance a. s.,
se sídlem v Praze 5, Šafránkova 1, PSČ 155 00, identifikační číslo osoby 25 10 37 68, zastoupené Mgr. Karlem Volfem, advokátem, se sídlem v Praze 5, Jindřicha Plachty 28, PSČ 150 00, proti žalovanému
O. H.,
zastoupenému JUDr. Tatianou Jiráskovou, advokátkou, se sídlem v Plzni, Kamenická 1, PSČ 301 12, o zaplacení částky 259.092,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 5 C 360/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. ledna 2008, č. j. 30 Co 510/2008-71, takto:


I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. ledna 2008, č. j. 30 Co 510/2008-71,
se
v měnícím zamítavém výroku ve věci samé co do částky 169.231,- Kč s příslušenstvím a ve výroku o nákladech řízení
zrušuje
a v tomto rozsahu
se
věc
vrací
odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

II. Ve zbývajícím rozsahu
se
dovolání
zamítá
.

O d ů v o d n ě n í :


Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 22. května 2008, č. j. 5 C 360/2007-49, zastavil řízení o zaplacení částky 2.238,- Kč (výrok I.), uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 256.854,- Kč s příslušenstvím (výrok II.), rozhodl o nákladech řízení (výrok III.), zamítl žalobu o zaplacení dalšího příslušenstvím (výrok IV.) a rozhodl o vrácení části zaplaceného soudního poplatku (výrok V.).

Soud prvního stupně zjistil, že mezi účastníky byla uzavřena 10. dubna 2003 leasingová smlouva (dále jen smlouva ), jejímž předmětem byl osobní automobil Škoda Octavia Combi 1,9 TDI Elegance za kupní cenu 384.880,- Kč. Nájemné mělo být placeno v 36 splátkách po 11.522,- Kč měsíčně, při splátce nájemného uhrazené předem ve výši 43.953,- Kč. Součástí smlouvy byly všeobecné smluvní podmínky (dále jen smluvní podmínky ), v nichž bylo v článku 6.3.1. dohodnuto, že žalobkyně může od smlouvy odstoupit pro prodlení nájemce s úhradou splátek a v článku 6.3.4., že odstoupí-li žalobkyně od smlouvy, je oprávněna požadovat všechny splatné a neuhrazené závazky, smluvní i mimosmluvní majetkové sankce, částku zbývajících splátek sníženou o pojištění, náhradu škody, úhradu poměrné části splátek zvýšenou o 20 % za období ode dne, kdy měl nájemce vrátit automobil do dne, kdy jej vrátil. Žalovaný neplnil povinnosti ze smlouvy, proto žalobkyně od smlouvy odstoupila 4. ledna 2005, vozidlo bylo odebráno 12. ledna 2005 a následně prodáno za 183.000,- Kč. Poté žalobkyně vystavila protokol o finančním vypořádání, v němž vyčíslila pohledávky z předčasně ukončené smlouvy na 287.880,- Kč po započtení výtěžku z prodeje vozidla.

Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žaloba je co do částky 256.854,- Kč s 3% úrokem z prodlení z částky 259.092,- Kč od 7. ledna 2005 do 27. července 2007 a z částky 256.854,- Kč od 28. července 2007 do zaplacení, vzešlé z leasingové smlouvy, jejíž právní režim se řídí ustanovením § 261 a násl. obchodního zákoníku (dále jen obch. zák. ), důvodná, neboť žalovaný neplnil povinnosti vyplývající ze smlouvy. Smlouva byla proto ukončena a požadované plnění je v souladu s ujednáním účastníků pod bodem 6.3.4. smluvních podmínek. Žalobkyně prokázala výši všech vynaložených nákladů, automobil prodala za částku vyšší, než určenou znaleckým posudkem.

Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem k odvolání žalobkyně potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé co do povinnosti žalovaného zaplatit částku 67.189,- Kč s příslušenstvím, co do částky 189.665,- Kč s příslušenstvím jej změnil tak, že v tomto rozsahu žalobu zamítl, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.

Odvolací soud po doplnění dokazování dospěl k závěru, že mezi účastníky byla uzavřena leasingová smlouva, která je nepojmenovanou smlouvou podle ustanovení § 269 odst. 2 obch. zák. Zabývaje se nároky žalobkyně ze smlouvy rekapituloval, že žalobkyně se domáhala zaplacení částky 259.092,- Kč (zbývající po odpočtu částky 183.000,- Kč získané prodejem automobilu od původně vyčíslené částky), sestávající z úhrady 4 nezaplacených leasingových splátek po 11.522,- Kč splatných v září až prosinci 2004 před odstoupením od smlouvy, smluvní sankce ve výši všech zbývajících měsíčních leasingových splátek, částky 19.192,- Kč jako úhrady nákladů na vymáhání smluvně převzatých povinností, částky 23.339,- Kč představující náklady spojené s odebráním a prodejem automobilu a částky 1.242,- Kč jako úhrady zákonného pojištění.

Odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaný má povinnost uhradit leasingové splátky za dobu, kdy smlouva trvala, ve výši 46.088,- Kč a částku 23.339,- Kč za náklady spojené s odebráním a prodejem automobilu podle článku 6.3.4. smluvních podmínek. Ohledně zbývajících nároků uzavřel, že žaloba není důvodná. Žalobkyně nemá nárok na zaplacení zbývajících leasingových splátek poté, co došlo k ukončení smlouvy, jehož se domáhala s odkazem na článek 6.3.4. písm. c) smluvních podmínek, protože toto ujednání nelze podřadit pod smluvní sankce, jak ve svých podáních žalobkyně uváděla. Předmětné ujednání nepožívá ani právní ochrany s ohledem na ustanovení § 265 obch. zák. Zamítnutí žaloby co do částky 19.192,- Kč odůvodnil tím, že žalobkyně, ač poučena, neprokázala vznik nároku společnosti CL-PRODEX, s. r. o. (dále též jen společnost ) na úhradu odměny podle mandátní smlouvy uzavřené s touto společností 30. března 2004. Jestliže žalobkyně odměnu poskytla, ačkoli zde nebyl žádný právní titul, neboť podle této smlouvy se žalobkyně zavázala uhradit odměnu pouze v případě realizovaného plnění, jímž se rozumí uspokojení pohledávky žalobkyně, nelze povinnost k její úhradě přenášet na žalovaného. Žalobkyně dále neobjasnila důvod požadavku a zejména výši částky uplatněné jako nárok na úhradu zákonného pojištění.

Proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, odkazujíc co do přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) a co do důvodu na nesprávné právní posouzení věci.

Dovolatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, podle něhož je výkon práva na zaplacení leasingových splátek splatných po ukončení smlouvy v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku podle ustanovení § 265 obch. zák. Namítá, že leasingová smlouva je nepojmenovanou smlouvou uzavřenou podle ustanovení § 269 obch. zák., práva a povinnosti stran se řídí smlouvou a smluvními podmínkami. Zavázal-li se žalovaný, že v případě předčasného ukončení smlouvy pro neplnění jeho smluvních povinností zaplatí dovolatelce leasingové splátky odpovídající sjednané době trvání smlouvy, jde o projev jeho svobodné vůle. Výkon tohoto práva pak nemůže být v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku. Pokud by jí tato část nároku nebyla přiznána, byla by poškozena, protože by nedostala zpět náklady, které v souvislosti s obchodem vynaložila, ani by nedosáhla předpokládaného zisku z obchodu. Za nesprávný považuje rovněž názor odvolacího soudu, že ujednání bodu 6.3.4. smluvních podmínek není ujednáním sankční povahy s ohledem na jeho zařazení, protože ujednání sankčního charakteru jsou roztroušena v celém jejich textu a nikoliv jen v článku 7.

Dovolatelka považuje za nesprávný i závěr odvolacího soudu, že nemá nárok na úhradu nákladů spojených s vymáháním pohledávky ve výši 19.192,- Kč, když společností CL-PRODEX, s. r. o. nebylo dosaženo žádného plnění od žalovaného. Namítá, že oprávněnost i struktura nákladů spojených s vymáháním vyplývá z důkazů předložených v řízení. Společnost kontaktovala žalovaného telefonicky i písemně a usilovala o vyřešení záležitosti bez soudního sporu, žalovaný ani na tuto nabídku nereflektoval. Nesouhlasí rovněž se závěrem, že neprokázala důvodnost svého požadavku na úhradu částky 1.242,- Kč za zákonné pojištění odpovědnosti provozovatele motorového vozidla a zejména její výši s podrobnou argumentací, jaké doklady k prokázání důvodnosti tohoto dílčího nároku předložila.

Žalovaný považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a dovolání za nedůvodné.

Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a zčásti i důvodné.

S ohledem na přípustnost dovolání dovolací soud nejprve zkoumal, zda řízení netrpí vadami uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnostmi), jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Tyto vady, k nimž dovolací soud přihlíží v případě přípustného dovolání z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), však dovoláním namítány nejsou a dovolací soud je z obsahu spisu neshledal.

Odvolací soud při svém rozhodování vycházel ze závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2000, sp. zn. 29 Cdo 1424/2000, a usnesení ze dne 15. listopadu 2005, sp. zn. 32 Odo 1089/2004, podle nichž leasingové společnosti v případě předčasného ukončení smlouvy nevzniká právo na zaplacení splátek, jež v té době nebyly splatné. V rozsudku velkého senátu ze dne 13. ledna 2010, sp. zn. 31 Cdo 4356/2008 však dospěl Nejvyšší soud k opačnému právnímu závěru.

Podstatou tzv. finančního leasingu (a právě o něj v této věci jde) je - jak uvádí shora uvedené rozhodnutí - závazek leasingového pronajímatele předat leasingovému nájemci jím vybraný předmět leasingu, pořízený obvykle z prostředků leasingového pronajímatele, a závazek leasingového nájemce uhradit náklady s tím spojené rozložené do leasingových splátek, po jejichž zaplacení má leasingový nájemce právo předmět leasingu od leasingového pronajímatele koupit. Jeho smyslem je zajistit za úplatu financování věci pro leasingového nájemce, který se k ní chová od předání jako k věci vlastní se všemi riziky na své straně. Leasingové splátky tak mají jinou povahu, než nájemné, protože nejde primárně o úplatu za užívání předmětu leasingu, ale fakticky o splátky ceny, za níž předmět leasingu pořídil leasingový pronajímatel, zvýšené o případné další složky (např. úročení finančních prostředků, za něž byl předmět leasingu pořízen, pojištění apod.) a zahrnující i přiměřený zisk. Leasing má na rozdíl od běžného nájmu především funkci pořizovací a protihodnotou leasingových splátek tedy není možnost předmět leasingu užívat, ale především možnost splácet jeho pořizovací cenu postupně. Na povinnosti leasingového nájemce zaplatit leasingovému pronajímateli dosud nezaplacený zůstatek pořizovací ceny předmětu leasingu tedy nic zásadně nemění, je-li předmět leasingu vrácen předčasně.

Sjednali-li tedy účastníci leasingové smlouvy pro případ jejího předčasného ukončení z důvodů na straně nájemce právo na úhradu všech dlužných splátek včetně těch, jež se stanou splatnými po ukončení smlouvy, jde o ujednání podle ustanovení § 351 odst. 1 obch. zák., jež je právním důvodem žalobní pohledávky, představující souhrn splátek. Výkon tohoto práva pak není v rozporu s poctivým obchodním stykem jen proto, že jde o splátky splatné po odstoupení od smlouvy. Jsou-li totiž náklady vynaložené leasingovou společností a její přiměřený zisk rozloženy do všech leasingových splátek, má leasingová společnost s ohledem na zásadu pacta sunt servanda právo na jejich zaplacení, i když dojde k předčasnému ukončení smlouvy pro porušení smluvních povinností leasingovým nájemcem, a tomu odpovídá povinnost leasingového nájemce všechny leasingové splátky jí uhradit. Dospěl-li odvolací soud k opačnému právnímu závěru, nesprávně vyložil a aplikoval ustanovení § 265 obch. zák. a dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., pokud jde o nárok na zaplacení leasingových splátek splatných po odstoupení od smlouvy, je dán.

Dovolací soud však nepovažuje za důvodnou námitku týkající se závěru, podle něhož žalobkyně nemá právo na zaplacení částky 19.192,- Kč. Odvolací soud odůvodnil zamítnutí žaloby v tomto rozsahu tím, že podle mandátní smlouvy uzavřené se společností byla žalobkyně povinna zaplatit mandatáři odměnu pouze v případě realizovaného plnění, jímž se rozumí uspokojení pohledávky mandanta, a žádného plnění činností společnosti od žalovaného nebylo dosaženo. Tento závěr nebyl dovolatelkou zpochybněn a argumentace k tomu, jaké úkony v souladu se smlouvou společnost provedla, není rozhodná. Nebyla-li pohledávka dovolatelky na základě úkonů provedených společností podle mandátní smlouvy uspokojena, nevznikl jí nárok na odměnu a dovolatelka neměla povinnost plnit. Jestliže přesto plnila, povinnost žalovaného k úhradě této částky z leasingové smlouvy nevyplývá.

Rovněž výhrada, že odvolací soud nesprávně posoudil nárok na zaplacení částky 1.242,- Kč za úhradu pojistného na pojištění odpovědnosti provozovatele motorového vozidla, není opodstatněná. K nároku na zaplacení této částky dovolatelka v řízení před soudem prvního stupně, jak vyplývá ze zjištění tohoto soudu, předložila pouze fakturu č. LVF 28-05000332, kterou dobropisovala žalovanému částku 7.455,- Kč, fakturu č. LVF 28-05036957, kterou opět žalovanému dobropisovala částku 6.213,- kč a přípis České pojišťovny, a. s. z 5. října 2007, v němž je potvrzeno, že dovolatelka zaplatila na smluvním pojištění odpovědnosti provozovatele vozidla a na smluvním havarijním pojištění 47.593,- Kč. Z těchto provedených důkazů, když v obou zmíněných fakturách je výslovně uvedeno, že jde o dobropisy, nárok na zaplacení částky 1.242,- Kč nevyplývá, tento nárok nebyl prokázán.

Nejvyšší soud proto poté, co přezkoumal napadené rozhodnutí, aniž nařídil jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) v souladu s ustanovením § 243b odst. 2 o. s. ř. zrušil rozhodnutí odvolacího soudu v měnícím zamítavém výroku ve věci samé co do částky 169.231,- Kč s příslušenstvím a v závislém výroku o náhradě nákladů řízení a v tomto rozsahu věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1 část věty za středníkem o. s. ř.).

Ve zbývajícím rozsahu - převyšujícím částku 169.231,- Kč s příslušenstvím - Nejvyšší soud dovolání jako nedůvodné podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 27. ledna 2011


JUDr. Hana G a j d z i o k o v á

předsedkyně senátu