32 Cdo 3211/2010
Datum rozhodnutí: 29.03.2011
Dotčené předpisy: § 153 odst. 2 o. s. ř., § 30 předpisu č. 216/1994Sb., § 31 písm. f) předpisu č. 216/1994Sb., § 31 písm. e) předpisu č. 216/1994Sb., § 118a odst. 1, 2, 3 o. s. ř.




32 Cdo 3211/2010



U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobce SDRUŽENÍ firem CALAMARI - ATECO (italský název: CONSORZIO CALAMARI -ATECO Impianti di Colata Semicontinua) , se sídlem Via C. Treves 13/15 20009 Trazzano Sul Naviglio Milan, Italská republika, IČ 05287320963, zastoupeného Mgr. Jakubem Joskou, advokátem, se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 859/22, proti žalované Měď Povrly a. s., se sídlem v Povrlech, Mírová ulice 63, PSČ 403 32, identifikační číslo osoby 49903039, zastoupené JUDr. Vladimírem Formánkem, advokátem, se sídlem v Ústí nad Labem, Pařížská 538/19, o zrušení rozhodčího nálezu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 39 Cm 110/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. ledna 2010, č. j. 8 Cmo 335/2009-146, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 3.060,- Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího advokáta JUDr. Vladimíra Formánka, se sídlem v Ústí nad Labem, Pařížská 538/19.

O d ů v o d n ě n í:

Dovolání žalobce proti v záhlaví označenému rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek ze dne 12. srpna 2009, č. j. 39 Cm 110/2008-117, kterým Městský soud v Praze zamítl žalobu o zrušení rozhodčího nálezu ze dne 25. června 2008, sp. zn. Rsp 144/08, vydaného Rozhodčím soudem při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky, není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. července 2009, dále též jen o. s. ř. (srov. čl. II. bod 12 přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony), jelikož podmínky tohoto ustanovení nebyly v souzené věci naplněny (rozhodnutí soudu prvního stupně nepředcházelo rozhodnutí zrušené odvolacím soudem, kterým by tento soud rozhodl ve věci samé jinak). Dovolání nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.
Při zkoumání, zda napadené rozhodnutí má zásadní právní význam, může dovolací soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod č. 132).
Otázka totožnosti skutku jako pojmu spjatého s principem vázanosti soudu žalobou, zakotveným v ustanovení § 153 odst. 2 o. s. ř., jenž se přiměřeně prosazuje též v rozhodčím řízení [srov. § 30 a § 31 písm. f) zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů], byla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu vyřešena, právní posouzení, na němž spočívá napadené rozhodnutí odvolacího soudu, je s judikaturou Nejvyššího soudu ve shodě a Nejvyšší soud neshledává důvod, proč by se měl od své dosavadní judikatury odchýlit. Dovolatel se mýlí v názoru, že totožnost skutku je zachována (a tudíž respektována vázanost soudu, popř. rozhodců žalobou) pouze v tom případě, je-li tu naprostá (absolutní) shoda mezi skutkovými tvrzeními, z nichž žalobce dovozuje uplatněný nárok, a skutkovým stavem věci, z něhož vyšel soud, popř. rozhodci, ve svém rozhodnutí (slovy dovolatele byla-li totožnost zachována ve všech atributech). Nejvyšší soud vyložil v usnesení ze dne 29. října 2008, sp. zn. 29 Cdo 4602/2007, in www.nsoud.cz , že podstatu skutku (skutkového děje) lze spatřovat především v jednání a v následku, který jím byl způsoben. V usnesení ze dne 28. května 1998, sp. zn. 2 Odon 154/97, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 17, ročník 1998, pod číslem 119, pak Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, že totožnost skutku (v poměru žaloby a rozhodnutí o ní) je zachována, je-li zachována alespoň totožnost jednání anebo totožnost následku. Odvolací soud v souladu s těmito judikatorními závěry dovodil, že napadený rozhodčí nález neodsoudil žalobce k plnění, které nebylo žalovanou žádáno [ve smyslu § 31 písm. f) zákona č. 216/1994 Sb.], přiznal-li žalované část peněžitého plnění, jež požadovala z titulu náhrady škody způsobené jí vadou díla, ačkoliv oproti jejím (ze znaleckých posudků vycházejícím) tvrzením zjistil, že rozhodující, ne-li výlučnou příčinou havárie pece kanálového typu BORA 15 K 1200 SP, spočívající v protečení taveniny (tekuté mědi) do prostoru induktoru a jeho zničení, nebyla konstrukční vada induktoru, označená v reklamaci ze dne 11. září 2007, nýbrž vada termočlánku, reklamovaná žalovanou již v noci z 19. na 20. června 2007, a prodlení žalobce s jejím odstraňováním. Nejde o jinou vadu (a tedy o jiný škodní děj), byl-li žalovanou označený projev vady (havárie pece s protečením taveniny do prostoru induktoru a jeho zničení) podle zjištění rozhodců způsoben jinou skutečností (vadnou funkcí jiné komponenty) než tou, kterou za příčinu vady (jak se projevila) považovala a v rozhodčí žalobě (ostatně toliko pravděpodobnostně, s použitím výrazu zřejmě ) označila žalovaná. V rovině vztahu mezi touto vadou a škodou, jejíž náhrady se žalovaná v rozhodčím řízení domáhala, je tak zachována nejen totožnost následku (příslušné majetkové újmy), nýbrž i totožnost jednání (škodní události).
K závěru o zásadním významu napadeného rozhodnutí po právní stránce nemůže vést ani dovolatelův argument, že skutková tvrzení vymezující předmět řízení musí být obsažena v žalobě, nikoliv v jiných dokumentech, neboť odvolací soud na řešení této otázky své rozhodnutí nezaložil (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. března 2004, sp. zn. 29 Odo 1020/2003, www.nsoud.cz ), nehledě na to, že podle ustálené rozhodovací praxe soudů se vylíčení rozhodných skutečností identifikujících skutek, na jehož základě věřitel svůj nárok uplatňuje (právní důvod), může stát též v přiložené listině, na kterou je v žalobě odkazováno (srov. např. závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2003, sp. zn. 29 Cdo 1089/2000, uveřejněného v časopise Soudní judikatura číslo 2, ročník 2003, pod číslem 35).
Zásadní význam napadeného rozhodnutí po právní stránce nezakládá ani dovoláním kritizovaný způsob, jímž se odvolací soud vypořádal s námitkou dovolatele, že mu nebyla poskytnuta možnost věc před rozhodci projednat ve smyslu ustanovení § 31 písm. e) zákona č. 216/1994 Sb. Závěr odvolacího soudu, že rozhodci neměli v předmětném rozhodčím řízení důvod postupovat podle ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř., odpovídá ustálené judikatuře. Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích vyložil, že poučení podle ustanovení § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř. slouží tomu, aby účastníci tvrdili rozhodné skutečnosti (splnili povinnost tvrzení) a aby označili důkazy způsobilé tato tvrzení prokázat (splnili povinnost důkazní). Účelem této poučovací povinnosti je zabránit tomu, aby se účastník nedozvěděl až z rozhodnutí pro něho nepříznivého, tedy překvapivě, že podle hodnocení soudu neunesl břemeno tvrzení či důkazní břemeno, a aby měl příležitost doplnit chybějící tvrzení či navrhnout další důkazy. Jestliže však žaloba byla zamítnuta (nebo obrana proti ní neobstála) nikoli proto, že by účastníci neunesli důkazní břemeno, ale na základě zjištěného skutkového stavu, nebylo zde ani důvodu pro postup soudu podle ustanovení § 118a o. s. ř. Postup podle ustanovení § 118a o. s. ř. přichází v úvahu jen tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení a navržené (případně i nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci (srov. např. usnesení ze dne 27. června 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003, in www.nsoud.cz , či usnesení ze dne 25. května 2006, sp. zn. 22 Cdo 2335/2005, uveřejněné pod č. C 4255 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, svazek CD-4, proti němuž byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud usnesením ze dne 1. listopadu, sp. zn. II ÚS 532/06 odmítl). Ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř. pak míří speciálně na situace, kdy účastník nevylíčil všechny skutečnosti rozhodné pro právní posouzení věci z toho důvodu, že je z pohledu jím zvažovaného právního posouzení, odlišného od právního posouzení věci soudem, za právně významné nepovažoval. Jsou-li však dosavadní tvrzení (a navržené důkazy) postačující i pro objasnění skutkového stavu věci rozhodného z hlediska hypotézy právní normy zvažované soudem, není k poučení podle ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř. důvod (srov. citované usnesení sp. zn. 21 Cdo 121/2003 a dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. března 2007, sp. zn. 21 Cdo194/2006, in www.nsoud.cz ).
Za překvapivé (nepředvídatelné) je v ustálené rozhodovací praxi soudů považováno též takové rozhodnutí, jež z pohledu předcházejícího řízení originálním způsobem posuzuje rozhodovanou věc a jehož přijetím je účastník řízení zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 12. června 2001, sp. zn. III. ÚS 729/2000, a ze dne 11. června 2007, sp. zn. IV. ÚS 321/2007, oba in www.usoud.cz , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. září 2007, sp. zn. 22 Cdo 2125/2006, uveřejněný v časopise Právní rozhledy č. 24, ročník 2007, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. března 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy č. 9, ročník 2010). V posuzovaném rozhodčím řízení však takováto procesní situace nenastala; dovolateli nelze přisvědčit, jak bylo vyloženo v souvislosti s jeho námitkou týkající se totožnosti skutku, že rozhodčí soud založil závěr o jeho odpovědnosti za škodu na jiných než žalobou uplatněných důvodech, a dovolatel nemohl být rozhodnutím rozhodčího soudu zaskočen. Nelze přitom přehlédnout, že již rozhodčí žaloba obsahovala tvrzení o poruše řídícího termočlánku, jakož i o obraně žalovaného (v tomto řízení žalobce) vůči reklamaci založené na argumentu, že havárie byla způsobena nesprávnou obsluhou pece (srov. námitku dovolatele, že mu nebylo umožněno tvrdit a prokazovat skutečnosti svědčící o spoluzavinění poškozeného). Právní posouzení odvolacího soudu se tedy ani v řešení této otázky od judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu neodchyluje.
Založit přípustnost dovolání nemůže ani dovolací námitka, že rozhodnutí odvolacího soudu je pro nedostatek důvodů nepřezkoumatelné. K okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci), pod který je možno výhrady dovolatele z hlediska jejich obsahu podřadit, se při posouzení přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nepřihlíží (srov. § 237 odst. 3 o. s. ř., ve znění novely provedené s účinností od 1. července 2009 zákonem č. 7/2009 Sb.) a o situaci, kdy je námitka procesní vady odrazem střetu o výklad normy procesního práva a jejím prostřednictvím je tudíž uplatněn dovolací důvod nesprávného právního posouzení podle ustanovení § 241a odst. 1 písm. b) o. s. ř., se tu nejedná; uplatněná námitka procesního pochybení nezahrnuje žádnou právní otázku, natož pak otázku zásadního právního významu (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 28. července 2010, sp. zn. IV. ÚS 1464/10, in www.usoud.cz , formulující požadavek, aby právní otázka procesní povahy mající judikatorní přesah byla v dovolání zřetelně formulována).
V situaci, kdy Nejvyšší soud z hlediska uplatněných dovolacích námitek neshledal ani jiné okolnosti, které by činily napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadně významným po právní stránce, a kdy dovolání ani v části směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení není přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), nelze než uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), dovolání podle ustanovení § 243b odst. 5 ve spojení s § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Podle ustanovení § 146 odst. 3 ve spojení s § 224 odst. 1 a § 243b odst. 5, větou první, o. s. ř. má žalovaná vůči žalobci, jehož dovolání bylo odmítnuto, právo na náhradu nákladů, které vynaložila v dovolacím řízení a které spočívají v odměně jejího advokáta za zastupování a v jeho hotových výdajích (§ 137 odst. 1, 3 o. s. ř.). Advokát žalované učinil v dovolacím řízení pouze jeden úkon právní služby vyjádřil se k dovolání. Vzhledem k ustanovení § 15 ve spojení s § 14 odst. 1 a § 10 odst. 3 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, se jeho odměna určuje podle ustanovení § 8 ve spojení s § 18 odst. 1, větou první, této vyhlášky a činí 2.250,- Kč. Advokátovi dále náleží paušální náhrada hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč podle ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů . K odměně a hotovým výlohám v celkové výši 2.550,- Kč je třeba připočíst částku odpovídající dani z přidané hodnoty ve výši 20 %, tj. částku 510,- Kč, kterou bude advokát jako plátce této daně povinen z odměny a z náhrad odvést a která podle ustanovení § 137 odst. 3 o. s. ř. rovněž patří k nákladům řízení. Celkovou náhradu ve výši 3.060,- Kč je žalobce povinen žalované zaplatit ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího advokáta (§ 243c odst. 1 ve spojení s § 149 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 29. března 2011

JUDr. Pavel P ř í h o d a
předseda senátu